Článek
Ve Ždánicích mají známou hvězdárnu. S promítací kupolí, skvělým dalekohledem a svébytnou atmosférou. A s lidmi, kteří dokážou přimět jiné lidi, aby se sem pravidelně vraceli.
Přijel jsem přednášet o umělé inteligenci. O tom, jaký nový vesmír nám otevírá a co to může znamenat pro nás. Bavili jsme se o mozku, práci, pravdě a kontrole. O tom, co nám AI může usnadnit, co nás může naučit a co bychom si měli raději pohlídat sami.
Plná hvězdárna, různý věk, různé zkušenosti, žádné odborné publikum. A po přednášce jsme ještě více než hodinu diskutovali.
Měl jsem z toho radost. Některé otázky byly nečekané, jiné jsme ani nemohli pořádně uzavřít. Což mi připadá jako docela dobrý výsledek večera věnovaného budoucnosti člověka.
Když už se diskuse rozpadla do jednotlivých rozhovorů, všiml jsem si pána, který čekal opodál. Během diskuse se na nic neptal. Počkal, až domluvím s ostatními, přišel ke mně, podal mi ruku a s úsměvem řekl: „Richard zdraví Richarda.“ Poděkoval za přednášku a poprosil, jestli bychom se mohli společně vyfotografovat i se svým synem, který ho doprovázel.
„Vemte si do ruky tu svoji knihu,“ vyzval mě. Navrhl jsem, ať ji drží on. „Tak ji budeme držet spolu.“
Nedalo mi a při loučení jsem se ještě zeptal, zda patří k místním nadšencům, kteří z hvězdárny dělají tak kouzelné místo. Ne, bydlí asi sedmdesát kilometrů daleko a jezdí na každou přednášku. Sedmdesát kilometrů tam. Sedmdesát zpátky. Opakovaně. A to v době, kdy si můžeme pustit přednášku odkudkoli, kdy nám AI dokáže během několika vteřin vysvětlit „téměř cokoliv“ a kdy se stále víc snažíme ušetřit si cestu, čekání a námahu.
Nezeptal jsem se už, proč to dělají. Kvůli přednáškám? Kvůli hvězdárně? Kvůli společným večerům otce a syna? Nevím, a je to podle mě dobře.
Ten večer jsme několik hodin věnovali tomu, jak nám umělá inteligence může pomáhat. Jak se s ní lépe učit, pracovat, orientovat se ve světě. Jak si díky ní udržet vlastní úsudek a kontrolu nad tím, co děláme. Důležité otázky!
A pak se ukáže, že si z celého večera odnáším jednu z nejsilnějších vzpomínek na toho člověka, který se na nic neptal. Přišel, podal mi ruku, zavtipkoval a chtěl společnou fotografii.
Kdybychom se nepotkali, nikomu by nic zásadního nechybělo. Přednáška by proběhla stejně. Diskuse také. Všechny otázky o AI by zůstaly stejně důležité. A přesto bych o něco přišel.
Kolik podobných okamžiků nám asi unikne? Ne proto, že by se nestaly. Jen se nevejdou do toho, kvůli čemu jsme někam přišli.
Přijedeme na přednášku pro nové poznatky. Na schůzku něco vyřešit. Na konferenci navázat kontakty. Máme program, očekávání, někdy dokonce seznam výsledků, kterých bychom chtěli dosáhnout.
A pak přijde něco, co na žádném seznamu nebylo.
Neříkám, že je to důležitější než všechno, co jsme si naplánovali. Bez přednášky by se naše setkání nejspíš vůbec neuskutečnilo.
Když už se hvězdárna pomalu vyprázdnila, šli jsme se ještě podívat dalekohledem na noční oblohu.
Ten večer byl mimořádně jasný Saturn. Byly vidět i jeho prstence.
