Článek
Kolem roku 1900 tvořily elektromobily zhruba třetinu automobilů na amerických silnicích. Některé dobové statistiky dokonce uvádějí, že jich bylo téměř dvakrát tolik než automobilů na benzin.
Benzín byl jen jednou z možností. Vedle automobilů se spalovacím motorem jezdily vozy na páru a elektřinu. Nejde o automobilovou legendu. Tyto údaje najdeme i v historických materiálech amerického ministerstva energetiky.
Elektromobil navíc nebyl nějaký technologický chudák čekající sto let na Elona Muska.
V něčem byl uživatelsky příjemnější než jeho benzinový konkurent. Byl tichý, nebyl cítit, snadněji se ovládal a nebylo nutné roztáčet motor klikou. Ve městech mu ani omezený dojezd tolik nevadil.
Budoucnost ještě nebyla rozhodnutá.
Pak přišel Ford Model T. Masová výroba začala dramaticky snižovat cenu automobilů se spalovacím motorem. Elektrický startér odstranil jednu z jejich nepříjemných nevýhod. Přibývaly silnice, benzinové pumpy, levná ropa a trh udělal své.
Elektromobil nikdo nezakázal. Jen se kolem něj změnil svět. Jeho majitel měl pořád možnost si ho nechat. Mohl si koupit další. Mohl být přesvědčený, že je to lepší technologie. Jeho volba pořád existovala. Jen bylo čím dál nákladnější na ní trvat.
O více než sto let později stojíme před další novou technologií. Její příběh je hodně jiný, ale jedna podobnost tu zůstává.
Umělou inteligenci používat nemusím. Nemusím otevřít ChatGPT. Nemusím si nechat přeložit text. Nemusím ji pustit do svého počítače. Firma ji nemusí zavést.
Samozřejmě že můžu říct ne.
Co když ale můj kolega díky ní udělá za hodinu práci, která mně zabere den? Co když firma vedle nás dokáže stejnou službu nabídnout levněji, protože část práce převzala AI?
Pořád mohu říct ne. Jen cena mého rozhodnutí právě trochu vzrostla.
Nikdo mi volbu nevzal. A přesto ji postupně ztrácím. Ne proto, že mě někdo nutí. Stačí něco mnohem obyčejnějšího. Aby AI prokázala svoji užitečnost.
Technologie někdy procházejí zvláštní proměnou.
Nejdřív jsou nástrojem.
Potom výhodou.
A nakonec prostředím.
Automobil byl nejdřív nový způsob dopravy. Když se ale kolem něj postavily silnice, čerpací stanice, předměstí a nový způsob života, přestal být jen jedním z dopravních prostředků. Svět začal jeho existenci předpokládat.
Umělá inteligence je zatím mnohem mladší a pořád ji vidíme hlavně jako nástroj. Otevřeme okno, položíme otázku, dostaneme odpověď a zase ho zavřeme. Sepíšeme workflow, nastavíme agenta a zázraky se dějí.
Jenže kolem ní mezitím vzniká infrastruktura. Investují se obrovské částky. AI se zabudovává do programů a služeb, které používáme. Firmy mění pracovní postupy. Lidé mění svoje očekávání, jak rychle má práce vzniknout.
Nástroj vytváří výhodu.
Výhoda mění očekávání.
A očekávání začíná měnit prostředí.
Nebudeme se už rozhodovat, zda chceme používat umělou inteligenci, podobně jako se dnes každé ráno nerozhodujeme, zda chceme používat elektřinu.
Prostě budeme žít ve světě, který její existenci předpokládá.
Co vlastně znamená mít možnost volby? Kdy je „mohu AI nepoužívat“ ještě skutečná alternativa a kdy už jen technická možnost? A kolik jsem ochoten za svoje „ne“ zaplatit? Časem, pohodlím, penězi, konkurenceschopností, vlastním klidem, nakonec třeba i přístupem k lepšímu vzdělání nebo zdravotní péči?
Cesta k technologické nevyhnutelnosti nemusí vypadat jako rozhodnutí, které za nás někdo udělá. Může být složena z milionů malých rozhodnutí, která jsme každý zvlášť udělali úplně svobodně.
A někde během té cesty se nástroj stane prostředím.
Nikdo mi dnes nezakazuje poslat obchodní nabídku poštovním holubem.
Mohu se naprosto svobodně rozhodnout.
