Článek
Nedávno jsem něco vymýšlel a obracel to sem a tam s pomocí digitálního parťáka. Parťačky, abych byl přesný;)
Chvíli jsme se přeli. Některé její návrhy jsem odmítl, ona zpochybnila některé moje. Několikrát jsme se vrátili na začátek. A pak přišla s něčím, co mi pomohlo problém pochopit jinak.
Napsal jsem: „Díky.“ Tak nějak automaticky. A hned mě napadlo, komu jsem vlastně poděkoval. A proč vůbec? Umělá inteligence moje poděkování nepotřebuje. Nemá radost, že jsem ocenil její práci. Nebude mít lepší večer. Neurazila by se, kdybych místo „Díky“ prostě zavřel okno.
Vím to. Přesto jí občas poděkuji. I když v tom nejsem nijak důsledný. Někdy napíšu „prosím“. Jindy „zkus to ještě jednou“. Občas ji pochválím. Když mě někam posune, mám přirozenou potřebu to ocenit.
Kalkulačce za správný výsledek neděkuji. Ani hodinkám. Navigaci po příjezdu domů také neřeknu, že to dnes zvládla výborně. Tak proč tady? Asi proto, že se při rozhovoru s AI děje něco zvláštního. Rozum ví, že na druhé straně není člověk. Jenže moje sociální návyky jako by tu zprávu ještě úplně nedostaly.
Někdo mi pomohl něco lépe pochopit. Tak poděkuji. Někdo dobře reagoval na moji otázku. Tak ho ocením. Něco žádám. Tak řeknu prosím. Je to trochu absurdní. Sociální chování v situaci, která vlastně sociální není. Anebo je? Lidé ostatně mluví se psy, auty, počítači i kávovary. Nadáváme tiskárně, přemlouváme motor, prosíme počítač, aby tentokrát nespadl.
Jenže AI je v něčem jiná. Kávovar mi neodpoví. AI ano. A odpovídá způsobem, který je pro mě po většinu života spojený téměř výhradně s jinými lidmi. Reaguje na význam mých slov. Navazuje. Oponuje. Přizpůsobuje odpověď tomu, co jsem řekl před chvílí. Někdy mi pomůže objevit něco, co jsem před začátkem rozhovoru neviděl.
Vytváří určitou formu vztahu. Nebo pocitu, že tu něco takového je. To všechno ve mně vyvolává velmi lidskou reakci.
Proč by vlastně moje slušnost měla záviset na tom, jestli ji druhá strana potřebuje? Mezi lidmi je odpověď docela snadná. Řeknu prosím, protože druhý není můj sluha. Poděkuji, protože někdo pro mě něco udělal. Neurážím ho, protože mu můžu ublížit. Slušností dávám najevo respekt k někomu, kdo ji může vnímat.
U AI tenhle důvod mizí. Mohu jí napsat: „Tohle je úplná blbost. Udělej to znovu a pořádně.“ A nic se nestane. Nebude ji to mrzet. Nepokazím jí den. Neodnese si naši konverzaci domů. Příště se mnou nebude mluvit odměřeněji. Mohu být hrubý prakticky bez následků.
Najednou totiž vzniká zvláštní situace. Mohu se chovat slušně k někomu, kdo moji slušnost nepotřebuje. A mohu se chovat jako hulvát k někomu, komu tím nemohu ublížit. V obou případech je AI v pohodě.
Jediný, kdo v těch dvou situacích dělá něco jiného, jsem já.
To už není tolik otázka umělé inteligence. Je to docela nepříjemná otázka o slušnosti. Co když druhé straně nezáleží vůbec? Co když jí nemůžu ublížit, ponížit ji ani potěšit? Bylo by snadné dojít k závěru, že bychom měli být slušní i na umělou inteligenci. Abychom si nezvykli být hrubí. Abychom zůstali dobrými lidmi.
Jenže to už zní trochu jako odpolední doučování. A navíc nevím, jestli je to pravda. Možná to jde každý den komandovat AI a potom být k lidem úplně normální a já to jenom neumím. Možná je rozdíl mezi člověkem a strojem právě v tom, že jeden si respekt zaslouží a druhý ne. Nevím.
Jen mě teď moje vlastní „Díky“ baví o něco víc. Protože je naprosto svobodné. Protože AI z něj nic nemá.
Otázka tedy možná není, jestli máme být slušní k umělé inteligenci.
Spíš proč být vůbec slušní.
Díky za přečtení.
