Článek
Koupil jsem si knihu. Přiznávám, že už její název mě zaujal: Hlupáci, idioti a hloupí idioti.
A okamžitě jsem si vzpomněl na kapitolu Mezi stupiditou a kritickým myšlením z mé vlastní knihy. Asi mám pro podobné názvy slabost.
Jenže pak jsem se zarazil. Počkejte. Tak to přece vůbec není.
Kolem umělé inteligence dnes vzniká docela působivý vibe, co všechno kvůli ní přestaneme umět. Nebudeme psát. Nebudeme počítat. Nebudeme si nic pamatovat. Nebudeme hledat informace. Přestaneme kriticky myslet. Nakonec snad přestaneme být schopni udělat vlastní rozhodnutí.
Na každém z těch varování něco je. Sám to pociťuju, sám o tom píšu. Ale! Mezi „AI může nějakou naši schopnost oslabit“ a „lidé tu schopnost ztratí“ je docela velká mezera. A v té mezeře jsme pořád my.
Nejvýrazněji to je vidět právě u našeho rozhodování.
Představte si docela obyčejnou situaci. Něco nevíte. Nejste si jistí a váháte. Jasně, je to docela nepříjemné. A není dnes nic jednoduššího než sáhnout po telefonu a zeptat se „přítele na telefonu“, který je vždycky po ruce. Vždycky. 24/7. Neunaví se. Nemá špatnou náladu. A hlavně téměř vždycky nabídne nějakou odpověď.
To je úžasně pohodlné. A právě tady bychom měli zbystřit. To váhání a hledání a zvažování, kterého se tím zbavujeme, totiž nemusí být jen otravná prodleva mezi otázkou a odpovědí. Něco se během toho děje.
Zkoušíme si problém sami pojmenovat. Přemýšlíme o tom, co je důležité a co ne. Vytváříme si vlastní vysvětlení. Některá zahodíme. Některá se nám vyloženě líbí. Něco k sobě naopak jako možnost vůbec nechceme pustit. A potom uděláme rozhodnutí, i když si nejsme jistí. Občas se spleteme. A potom zjišťujeme proč.
To všechno vypadá proti okamžité odpovědi zoufale neefektivně. Jenže právě při tom se učíme, jak věci posuzovat nebo volit mezi několika možnostmi.
A teprve tady bych zpozorněl. Pokud člověk pokaždé přeskočí tu nepříjemnou část a nechá si dodat hotový úsudek, opravdu může postupně ztrácet nejenom schopnost, ale i důvod utvářet si ten vlastní.
Nejviditelnější je to u mladého člověka. Protože tam je sázka nejvyšší. Ten totiž nemusí ztratit něco, co už uměl. Ta schopnost se v něm nemusí vůbec pořádně vytvořit. Člověk, který nějakou schopnost ztratil, si alespoň může pamatovat, jaké to bylo ji používat. Člověk, který ji nikdy nepotřeboval, žádné takové srovnání nemá.
A to už mi připadá podstatně závažnější než představa studenta, který si nechá napsat domácí úkol. A zároveň mě to vrací k mému protestu. Vlastně ho trochu pozměním. Ne „nezhloupneme“. Nemusíme zhloupnout.
Protože úplně stejná AI může udělat pravý opak. Místo odpovědi se může zeptat: Co si myslíš ty? Proč? Jaká jiná vysvětlení připadají v úvahu? Co by muselo platit, aby ses mýlil? Zkus nejdřív navrhnout vlastní řešení.
A najednou AI člověka váhání nezbavuje. Vrací ho do něj. Stejná technologie. Úplně jiný účinek. Proto mi začíná vadit samozřejmost, s jakou někdy mluvíme o budoucím lidském hloupnutí. Není rozhodnuto.
AI není nějaký intelektuální eskalátor, na který jsme nastoupili a teď už jen bezmocně jedeme směrem dolů. Hodně bude záležet na tom, jak ji postavíme, co od ní budeme chtít a jakým způsobem ji budeme používat. Může nám pomoci odstraňovat překážky. Ale může nám také pomáhat trénovat právě ty schopnosti, o které se dnes bojíme.
Nakonec mě ani tak neděsí představa, že AI bude mladým lidem dávat špatné odpovědi. Mnohem víc mě trápí, co se stane, když jim bude dávat ty správné příliš brzy.
