Článek
Viděl jsem konečně Nolanovu Odysseu.
Silný film. Něco se mi na něm líbilo hodně, něco méně, a přiznám se, že více toho méně. Něco ve mně zůstalo ještě dlouho potom. Jak už to u podobných filmů bývá, začal jsem si z něj skládat vlastní příběh.
Druhý den jsem otevřel můj oblíbený časopis a narazil na úvodník věnovaný stejnému filmu. A četl úplně jinou Odysseu. Snad o úplně jiném filmu.
Najednou přede mnou nebyl jen příběh návratu domů, války, lidské touhy, odpovědnosti nebo ceny vítězství. Film se postupně propojoval s dnešním světem, jeho konflikty, hrdiny a viníky. Autor sám přitom velmi trefně poznamenal, že Nolan před nás jako by postavil zrcadlo a každý v něm vidíme, co chceme. A tak to hned sám prokázal.
Docela mě zasáhlo. Ne proto, že bych si říkal: Tohle je špatná interpretace. Napadlo mě něco mnohem nepříjemnějšího. Co jsem v tom zrcadle viděl já?
Člověk má zvláštní schopnost. Dostane několik událostí, obrazů nebo faktů a začne mezi nimi stavět spojnice. Některé jsou zřejmé. Jiné si doplní. Některým přikládá větší význam než jiným. A postupně z nich vzniká příběh. Bez něj bychom se ve světě asi těžko orientovali.
Jenže příběhy mají jednu zajímavou vlastnost. Jakmile začnou držet dobře pohromadě, máme chuť hledat další věci, které do něj zapadají. Rozvíjet je, prohlubovat, fabulovat.
A tady se nám do hry připletla umělá inteligence.
Představte si, že po filmu otevřu AI a napíšu: Odysea je podle mě především příběhem o tom, jak válka člověka promění. Najdi mi argumenty, které tuto interpretaci podporují. Za několik vteřin jich mám deset. Mohu chtít historické paralely. Dostanu je. Mohu chtít příklady z dnešního světa. Čtu je dřív, než mě něco samotného napadne. Mohu AI požádat o filozofické souvislosti, další literární díla, psychologické vysvětlení nebo studie.
A když narazím na argument proti mému příběhu, mohu se zeptat, jestli se dá vyvrátit. Za chvíli přede mnou stojí docela impozantní intelektuální stavba. Přináší nové argumenty. Souvislosti. Příklady. Odkazy. A může být zatraceně přesvědčivá.
Jenže základovou desku jsem položil já. Tohle mi připadá jako jedna z méně viditelných změn, které s AI přicházejí. Dříve měla naše schopnost vytvářet si vlastní interpretace světa alespoň jednu přirozenou brzdu. Nás samotné.
Kolik souvislostí jsme znali. Kolik argumentů jsme dokázali vymyslet. Kolik knih jsme přečetli. Kolik času jsme byli ochotni věnovat tomu, abychom svůj příběh dál rozvíjeli. Dnes je vedle nás něco, co je v tom velmi dobré a nikdy se neunaví.
AI vůbec nemusí naši názorovou bublinu vytvořit. Stačí, když nám ji pomůže velmi dobře zařídit.
Rozvinout naši první myšlenku do nečekané šířky. Najít pro ni souvislosti, které jsme neznali. Formulovat argumenty, které nás nenapadly. A celé to podat způsobem, po kterém naše původní intuice začne vypadat skoro jako promyšlená teorie. Přitom prompt, kterým jsme začali, vypadal docela nevinně.
To ale není důvod AI při přemýšlení nepoužívat. Právě naopak. Můžeme ji totiž použít i obráceně. Místo: „Najdi mi argumenty, proč moje interpretace dává smysl,“ můžu napsat: „Takhle tomu rozumím. Co v mém příběhu nesedí? Co jsem přehlédl? Které informace jsem zvýraznil a které potlačil? Jaké jiné vysvětlení pracuje se stejnými fakty? Co by muselo být pravda, abych se mýlil?“
A najednou tentýž nástroj, který mi před chvílí pomáhal můj intelektuální dům nádherně zařídit, začne zkoušet jeho základy. A to už nemusí být tak příjemné.
Tohle mi na AI připadá mnohem zajímavější než skrytá nabídka potvrzovat naše názory. Ona totiž může dělat obojí. Může nám pomoci vytvořit mimořádně přesvědčivý příběh o světě, který jsme jí předložili. A taky nám může pomoci podívat se na ten samý příběh jinak. Rozdíl někdy začíná jedinou větou, kterou napíšeme do prázdného okna.
A to mě vrací k Odysseovi.
Co si z filmu odnáším já? Že za příběhy, které si o světě vytváříme, jsme vždycky nesli určitou odpovědnost. S AI se tahle odpovědnost nezmenšuje. Roste.
Protože poprvé máme vedle sebe něco, co nám dokáže téměř jakýkoli příběh velmi přesvědčivě dovyprávět.
Docela by mě zajímalo, kolikrát se v miliardách našich promptů objevuje:
„Pomoz mi to dokázat.“
A kolikrát:
„Pomoz mi zjistit, kde se můžu mýlit.“
