Článek
Magdalena Kožená použila slovo „dinosaurus“ trochu ironicky. Ve smyslu něčeho starého, klasického, možná už méně pružného pro dnešní dobu. Rozumím tomu. Rychlá tvorba, rychlá komunikace, rychlé rozhodování, rychlá práce. A proti tomu něco robustního, silného a dlouho přetrvávajícího. A snad i přesluhujícího.
A právě proto mě to slovo zaujalo. Protože některé věci mají zvláštní vlastnost. Čím déle vznikají, tím větší mají cenu.
Poslední dny připravuju landing page na workshop o kvalitě rozhodování. A samozřejmě mě napadlo to, co dnes napadne skoro každého. Proč si s tím dělat tolik práce? Vždyť si můžu nechat navrhnout texty, strukturu, argumenty, slogan i nabídku během jednoho večera.
A upřímně? Je to velké pokušení. Některé výstupy jsou opravdu dobré. Někdy až znepokojivě dobré. Čisté. Přesné. Funkční.
A právě někde tam mě napadla zvláštní otázka. Kde v tom vlastně tedy ještě zůstáváme my? Co tam ještě přináším já, když si dnes člověk může během večera vytvořit skoro cokoliv sám?
Ta otázka mi nepřišla nepříjemná proto, že by technologie znamenaly jenom něco špatného. Spíš proto, že najednou mnohem víc vynikne něco jiného. Že některé věci nejdou obejít.
Zkušenost. Selhání. Intuice. Chyby, které člověk udělá jen proto, aby příště něco poznal rychleji. Roky, během kterých si postupně začne všímat věcí, které dřív neviděl.
To všechno je strašně pomalé. A krásně pomalé.
Nikdo nemůže hrát jako virtuóz bez toho, aby nejdřív dlouho a důsledně nehrál stupnice. Jednu za druhou. A pořád a znovu.
Jen jsme si asi odvykli dívat se na věci, které vznikají pomalu.
