Článek
Slyším významnou osobu, přesněji řečeno osobu ve významné pozici, jak uvádí úryvek z Bible a zaníceně ho přednáší. Silná slova. Známý rytmus. Jako motivace vojákům. Dost vážný kontext. Všechno sedí. Ten text zní jako Bible.
Až na to, že je jenom podobný. Je ze známého filmu. Chvíli mi to přijde zvláštní. Originální, kdyby šlo o divadelní představení. Působivé, takové dramaticky učesané.
Chvíli nad tím zůstanu stát, ale pak mi to nedá. Otevřu si ten citát a podívám se na něj zblízka. Mohl bych hledat dál, věnovat pár minut navíc a ověřit si to přesně. Mohl bych jít ještě o krok dál. Neudělám to.
Stačí mi, že to zapadá. A pomalu mi to začne připadat v pořádku. Jako by to tak mělo být.
Dneska jsem ostříhal strom.
Podle schématu mého digitálního pomocníka. Graficky i popisem to vypadá přesně a fundovaně. Čisté linie. Správné řezy. Všechno dává dokonalý smysl. Nepůsobilo to jako náhoda. Spíš jako něco, co už někdo předem promyslel za mě.
Tak jsem nic dalšího ani nečetl. Prostě jsem vzal nůžky a stříhal. Jednu větev za druhou. Když jsem uštípnul poslední, na chvíli jsem se zastavil.
Napadlo mě: „Jaké mám vlastně právo riskovat, že ten strom poničím?“
Stál jsem tam s nůžkami v ruce a najednou jsem si nebyl jistý, odkud to všechno vlastně přišlo. Jestli tomu rozumím. Jestli jsem si to jen nevzal tak, jak to ke mně přišlo.
Uvidím až za rok, co jsem udělal. Možná to bude přesně ono. Možná ne.
Já to prostě nevím.
Jen mi to znělo dost dobře.
