Článek
Nedávno jsem si uvědomil, že umím uvařit jedno konkrétní jídlo opravdu dobře.
Podle videa. Pustím si návod, připravím suroviny, krok za krokem přesně následuji instrukce – a výsledek je překvapivě dobrý. Hosté chválí. A já už mám na jazyku: „Ale to je přece jednoduché.“ Skoro tomu uvěřím. Vypadá to, že umím vařit.
Jenže pak chybí jedna surovina. Nebo se něco chová jinak, než říkalo video. A já stojím u sporáku a zjišťuji, že vařit vlastně neumím. Umím následovat recept. A dochází mi, jak snadné je zaměnit výsledek za porozumění.
Dnes je relativně snadné „uvařit jídlo“. Najít odpověď. Nechat si shrnout téma. Vytvořit analýzu. Zhotovit text. Převzít hotový názor. Stačí pár kliků – a výsledek je uhlazený, přesvědčivý, hotový. Kolikrát máme pocit, že víme — jen proto, že jsme si někde řekli o výsledek a dostali ho na bílém podnose?
Výsledek ale není totéž, co pochopení. Recept není totéž, co schopnost vařit z toho, co mám právě doma k dispozici.
Co je ale na téhle cestě tak atraktivní? Je to pohodlí. A jeho přátelský úsměv trojského koně. Pohodlí není vůbec nepřítel, spíš naopak. Je to jen velmi špatný učitel. Učí nás, že rychlost je totéž, co kompetence. Že hotová odpověď je totéž, co názor. Že slovní formulace je totéž, co myšlenka. Jenže skutečné porozumění přichází zpravidla pomaleji. A to někdy i bolí. Rozdílovým faktorem pro opravdové pochopení a vhled je kritické myšlení. A to není prostá inteligence. Je to disciplína. Ochota nevědět o něco déle.Schopnost zadržet první vysvětlení a vydržet nepohodlí nejistoty. Schopnost zeptat se ještě jednou „proč“.
Kritické myšlení je imunitní systém mysli. Chrání nás před infekcí pohodlných iluzí, polopravd a příliš rychlých příběhů. Když ho posilujeme, zachytí i jemné nepřesnosti. Když ho necháme stranou, ani si nevšimneme, že jsme něco bez jakýchkoliv pochybností jednoduše převzali.
Malé dítě se neodbytně ptá „proč“ několikrát za sebou. Dospělý chce odpověď po prvním kliknutí. Protože je to efektivní a pohodlné. Zdá se, že jsme ztratili trpělivost s vlastní nejistotou, a proto si postupně zvykáme na to, že někdo jiný promyslí věci za nás – zatímco my budeme „efektivní“.
V digitálním světě je receptů víc než kdy dřív. Umělá inteligence tu funguje jako zesilovač. Může být kuchařkou, která vám pomůže pochopit principy, kombinace a souvislosti. Může ale být naopak i rychlým výdejem hotových pokrmů, které jen ohřejete a podáváte dál. Rozdíl není v nástroji. Rozdíl je v tom, jestli nám jde jen o výsledek, nebo i o porozumění.
Disciplína myslet není dnes zrovna v kurzu. Stojí čas. Nepřináší okamžité uspokojení.
Nezískává lajky. Ale bez ní se stáváme závislými na cizích receptech. A kdyby jednou došly, zůstaneme hladoví. Že nedojdou? To dnes nikdo z nás nemůže vědět.
Nejde vůbec o to odmítat pohodlí. Žijeme ve světě, kde je přítomno všude kolem nás – a často nám skutečně pomáhá. Jde o to vědět, kdy je čas z něj vystoupit. Je skvělé mít odpovědi na dosah ruky. Není ale skvělé přestat chtít rozumět tomu, odkud se vzaly. Spokojit se s tím, že „to nějak funguje“.
Zkusme si dnes večer každý položit jednoduchou otázku: Byl můj dnešní den spíš o vaření — nebo jen o následování postupu daného receptem?
Pokud to bylo to druhé, nevadí. Je dobré už jen to, že o tom víme.
