Článek
V médiích rezonuje kauza íránských schůzek, při nichž se měli Václav Klaus, Filip Turek a Kateřina Konečná setkat s představiteli íránského režimu.
Íránská islámská republika. Ultrakonzervativní teokracie dlouhodobě podporující terorismus, která rozsáhle potlačuje práva vlastních obyvatel, drakonickými tresty vynucuje dodržování náboženských pravidel, provádí brutální perzekuce politických oponentů a ženy považuje za podřízené mužům.
Země vlády síly a nekonečného násilí především vůči ženám a politickým odpůrcům, kde můžete být k trestu smrti odsouzeni třeba i za „nepřátelství k Bohu“, která běžně používá mučení či tělesné tresty včetně oslepení či ran bičem a ještě v minulém desetiletí za cizoložství praktikovala trest ukamenováním.
A aby se to nepletlo, tak je Írán také otevřeným spojenecem Ruska a země s reálnými nukleárními ambicemi. Prostě hotový ráj na zemi.
Není proto žádným překvapením, že schůzky monitorovaly zpravodajské služby, takže naštěstí existují objektivní záznamy o jejich obsahu a průběhu. A již přes 16 tisíc občanů žádá v petici prezidenta republiky o jejich zveřejnění. Nepříjemné podezření je umocněno faktem, že všichni tři aktéři schůzek vykazují explicitní proruskou orientaci, kterou v případě Konečné i Klause oceňuje i samotné Rusko.
Všichni zúčastnění tuzemští politici shodně popírají, že by schůzky měly jiný než zdvořilostní charakter. Dobře. Zkusme se tedy zaměřit na Václava Klause a nahlédnout, jak jeho Institut (IVK) v posledních letech referuje o Íránu. A snadno se přesvědčíme, že meze zdvořilostních vyjádření texty IVK výrazně přesahují. Posuďte sami.
„Máme snad někde žebříček států podle toho, jak utiskují svůj lid a jak jsou nebezpečné svému okolí? Ne, takový žebříček nemáme,“ ptá se ve svém článku člen IVK Ladislav Jakl. Ale máme, a ne jeden. Jenže se panu Jaklovi jaksi nehodí do krámu. Postačuje několik příkladů.
Podle Globálního indexu míru (GPI) hodnotícího 23 parametrů mírumilovnosti země dovnitř i navenek byl Írán loni na 133. místě ze 163 zařazených zemí. V žebříčku Social Progress Index, který hodnotí životní úroveň jednotlivých států dle 54 ukazatelů, byl Írán loni na 105. místě ze 170 zemí světa. V žebříčku organizace Reportéři bez hranic mapujícím celosvětově svobodu projevu se Írán loni umístil na 176. ze 180 zemí. V žebříčku OSN mapujícím pocit štěstí obyvatel (WHR) byl loni Írán na 99. místě ze 147 zařazených zemí. A v žebříčku genderové rovnosti vyhlašovaného každoročně na Světovém ekonomickém fóru byl loni Írán na 143. místě ze 146 zemí světa. Inu, vcelku nepřekvapí, že by v IVK raději, aby žádné žebříčky neexistovaly.
V IVK se zároveň snaží konstruovat groteskní teorii, že Írán je nám vlastně v něčem i blízký, dost možná dokonce víc než naši evropští partneři. V Newsletteru IVK, který byl téměř celý věnovaný Íránu Jiří Weigl konstatuje, že Írán není „země arabská, jak často ignorantsky v médiích zaznívá. Je vlastí indoevropských Peršanů, kteří jsou jazykově Slovanům bližší než germánské národy“.
Nejdřív by nám pan bývalý kancléř mohl vysvětlit, jak toto „zjištění“ souvisí s tím, že íránský režim je krutá násilnická diktatura podporující terorismus. Poté bych rád viděl, jak bychom se češtinou snáze domluvili v Íránu než v Německu, o písmu pak ani nemluvě. A v neposlední řadě nutno podotknout, že Češi mají podle odborných studií geneticky blíže k Němcům či Rakušanům než Slovanům, takže ani údajná íránská jazyková blízkost ke Slovanům by neznamenala blízkost k Čechům.
Obhajovat zrůdný útok hnutí Hamás na izraelské civilisty ze 7. října 2023 je nemožné. Proto se v IVK soustředili na tvrzení, že Írán s útokem nemá vůbec, ale vůbec nic společného. A to navzdory tomu, že Hamásu k útoku blahopřál i poradce íránského ajatolláha. Weigl ztotožnění Íránu s útokem označuje za „íránské konspirace“ a upozorňuje, že se do zrůdného útoku nezapojil Íránem kontrolovaný libanonský Hizballáh. Jaksi však zapomíná dodat, že ozbrojenci Hizballáhu „v solidaritě“ s Hamásem útočili na izraelské vojenské i civilní pozice v pohraničí.
Jiný příklad? Poté, co Izrael s americkou pomocí bez větších problémů odvrátil íránský raketový útok loni v dubnu, dostalo se nám od Ladislava Jakla z IVK vskutku bizarní interpretace, že takový výsledek vlastně Írán zamýšlel, neboť nechtěl situaci eskalovat. A zatímco o Izraeli se od IVK dozvídáme, že „dělá velké množství chyb i unáhleností, a to jak na domácím hřišti, tak i ve svých bezpečnostních a zahraničně-politických aktivitách“, o tom íránském naopak slyšíme, že „hájí srozumitelným způsobem své zájmy“ a že tam „na rozdíl od našich spřátelených arabských monarchií probíhá vždy velmi ostrý konkurenční politický boj a předvolební kampaně se vším všudy“. Další tragikomická snaha alespoň podprahově zasít myšlenku, že v tak ponuré diktatuře přece existuje něco alespoň podobného demokracii a mírotvorbě. Neexistuje. Íránský státní režim je od prvního o posledního písmene zločinecký.
A do čtveřice. V IVK nejsou vůbec nadšeni z patrně jediné pozitivní složky Trumpovy politiky, kterou je silná podpora Izraele a obdobně nekompromisní postoj k Íránu, jehož nukleární program představující vážné nebezpečí nejen pro Izrael. „Případný konflikt s Iránem by už nebyl jen regionální válečnou episodou, ale skutečným bezpečnostním a politickým otřesem nejen celého Perského zálivu a východního Středomoří, ale Středního východu samotného,“ říká další Klausův muž Ivo Strejček a dodává, že „opatrnost a rozvaha jsou na místě. Naštěstí se zdá, že Trump, podobně jako na Ukrajině, dává přednost diplomacii“. Nepochybně. Pro svět je určitě menším nebezpečím počkat, až se Írán stihne nukleárně vyzbrojit. Rusko si totiž přeje totéž.
Klausovi a lidem okolo něj je nějaký Írán sám o sobě pochopitelně lhostejný. Rozhodující jsou pro něj zájmy Ruska. A to tak moc, že pro jejich podporu udělají prakticky cokoliv. Překrucování postavení agresora a oběti na Ukrajině je již notoricky známé, a Klaus je za něj v Rusku velmi oceňovaný. Snaha lobbovat za falešně přijatelnější obraz íránského režimu u tuzemské veřejnosti je jen další level jejich mise kremelské oddanosti.
Podobné je to s Trumpem. Kdo myslí, že mu Klaus fandí z „amerických“ důvodů, je rovněž vedle. Klaus vidí v Trumpovi především ohromnou šanci pro rehabilitaci Ruska na mezinárodní scéně. A proto když kolektiv IVK považoval Ameriku v průběhu Bidenova prezidentství za nemocnou, po Trumpově vítězství došlo k jejímu zázračnému uzdravení. Avšak loajalita ke Trumpovi je podmíněná jeho loajalitou k Rusku. Takže od Íránu ruce pryč, Donalde.
Analogií ke vztahu Ruska a IVK je vztah IVK a Filipa Turka. Tomu je Írán nejspíš také ukradený, a dost možná i samotné Rusko. Turka skvěle vystihl vynikající autor Bob Kartous úslovím „jsem buran a vy mě budete poslouchat“. Toť Turkova přirozenost. A k ní bude zpívat píseň, která mu zaručí největší prospěch, což jsou od jeho vstupu do politiky noty Václava Klause. Mezi IVK a Turkem funguje oboustranně dokonale výhodná symbióza. Turek „ikonicky“ šíří Klausův protizápadní a ruský jed, a odměnou je mu štědrý plat europoslance a společenské postavení, o kterém se mu dříve ani nesnilo.
Přenos ruské propagandy z vyšších stupňů na nižší lze dobře ilustrovat na následujících dvou příkladech. Prvním je loňský komentář člena IVK Ivo Strejčka k teroristickému útoku na obchodní centrum v Moskvě, který jevil známky nepřehlédnutelné inspirace komentářem ruské propagandistky Margarity Simonjanové, šéfky stanice RT. Mimochodem, právě Ivo Strejček považuje dění na Ukrajině za ruskou okupaci pouze v uvozovkách (viz předposlední odstavec jeho článku). Druhým pak Klausův loňský červnový rozhovor pro Parlamentní listy, že Evropa potřebuje šok- o čtyři dni později papouškoval tutéž tezi v rozhovoru pro idnes Filip Turek.
Velká část veřejnosti není tak naivní, aby si chtěla do čela země zvolit tlampače Klausovy politiky. Motoristé se proto potácí těsně nad hranicí 5 %. Kdopak jim ale do vlády v případě svého vítězství ochotně pomůže? Hádáte správně, Andrej Babiš. Svými sympatiemi k Motoristům se hnutí ANO vůbec netají. A Motoristé samotní vůči Babišovi pro jistotu sází rovnou na otevřenou adoraci.
Nejen proto, že chtějí za každou cenu vládnout. To samozřejmě taky. Nicméně jejich hlavní cíl je mnohem strategičtější, a vyplývá z jejich postavení Klausova politického výsadku. Dobře vědí, že ideologie je Babišovi lhostejná, a pokud oni jemu umožní vládnout, on jim na oplátku nechá volný prostor pro ideologické formování vlády. Babiš je totiž stejný případ jako Turek. Bude hrát podle jakýchkoliv not, pokud mu zajistí moc a prospěch. A to lidem z IVK zcela vyhovuje.
Toho si nakonec všiml i Jan Zahradil coby další rusko-čínský stratég z Klausovy stáje, jehož politická kariéra je založena na spojování těch nejhorších vlastností, které naše politická scéna nabízí. Zahradil Babiše považuje za „prázdnou nádobu“, člověka bez jakékoliv ideologie a názorů, díky čemuž ho lze lehce ovlivnit. Zahradilova strategie proto zní využít Babišovu sílu a skrze ni prosadit vlastní záměry. A právě to je klíčový proruský cíl Institutu Václava Klause a jeho okolí.
A tím se celý kruh uzavírá. Kdo volí Motoristy, volí zároveň Václava Klause, a kdo volí hnutí ANO, volí zároveň Motoristy, proniknou-li do Sněmovny. A všichni dohromady pak volí Rusko.
Je to i vaše volba?
