Článek
S narůstajícím zděšením z připravovaného obsazení Babišovy vlády ve veřejném prostoru postupně sílí přímluvy za nějakou formu její tolerance ze strany expětikoalice dosluhující vlády Petra Fialy. Mohla by mít podobu velké koalice hnutí ANO s (částí) stran expětikoalice, anebo opoziční smlouvy. Věcně se jedná fakticky o totéž, a sice o dohodu vládních stran s rozhodující částí opozice. Obvyklým motivem těchto přímluv je vyloučit z vládního angažmá hrozící účast extremistů.
Na první pohled to může vypadat rozumně. Spojí se dva nejsilnější bloky, zabrání se otevřené proruské orientaci, do vlády nevstoupí extremisté a všichni si oddechnou. To je ale jen velmi povrchní pohled. Proč by to byla pro západní blok a potažmo tuto zemi patrně nejhorší možná varianta si vysvětlíme v dnešním článku.
Samotná podstata dohody vlády s opozicí může být vnímána na jedné straně jako projev flagrantního zneužití moci a absolutního politického vyprázdnění, na straně druhé jako pragmatický krok v souladu s heslem „nemohu-li prosadit svůj program, alespoň zamezím prosazování antiprogramu“. Oba pohledy jsou možné. Po zkušenosti s opoziční smlouvou mezi ODS a ČSSD z roku 1998 však u české veřejnosti jednoznačně převládl ten první. A to tak výrazně, že opoziční smlouva je dodnes připomínána jako archetyp podvodu na voliče.
Chtít za takové situace tuto myšlenku oživovat by proto znamenalo polibek smrti pro oba zúčastněné subjekty, další nárůst apatie společnosti vůči politice a především pak extremismu. Část extremistické scény totiž považuje i hnutí ANO za součást stávajícího establishmentu. Pokud by k opoziční smlouvě mezi ANO a prozápadním blokem došlo, jen by to posílilo jejich rétoriku, že pouze oni jsou nositelé skutečné změny a protestu. V boji s extremismem bychom si tak nepomohli, ale naopak jej do příštích voleb spíš ještě posílili.
Velmi naivní je pak i představa, že by strany západního bloku tolerovaly vládu hnutí ANO výměnou třeba za to, že trestně stíhaný Babiš v ní nebude. Jednak by Babiš cokoliv takového smetl ze stolu, neboť zjevně svoje stíhání vnímá jako politický proces a hledá způsoby, jak se mu vyhnout formálním prostředkem nevydání Sněmovnou. A jednak absolutní nekompatibilita hnutí ANO s prozápadní koalicí zdaleka nestojí jen na Babišovi.
Proč? Oba bloky mají v řadě otázek vzájemně neslučitelný program a zásadní postoje, způsob vnitřního fungování či komunikace navenek. Vzpomeňme na lobbing Karla Havlíčka ve prospěch Rosatomu. Anebo na otevřeně „ruského mužika“ Radka Vondráčka s jeho někdejší moskevskou misí, nedávnou účastí na akcích spolku Svatopluk, záměru rezignovat na boj s dezinformacemi či odblokovat vysílání propagandistické ruské státní televize. Havlíček i Vondráček pochopitelně v nové vládě zasednou. A jen dokazují, že pro západní koalici je hnutí ANO úplně stejně nepřijatelné s Babišem i bez něj.
Náhlé opuštění dosavadních názorových pozic by znamenalo fatální popření politické identity. A to včetně toho nejzákladnějšího, co svým voličům oba bloky slibovaly, tj. závazek vzájemné nespolupráce. Poškodilo by to oba bloky, ale ten západní „Fialův“ ještě mnohem víc.
Proč? Jeho voliči jsou mnohem náročnější než voliči bloku východního, a o to hůř by se s takovým vývojem vyrovnávali. Spolupráce by navíc byla značně asymetrická. V každém případě totiž půjde o vládu hnutí ANO, kterou by západní blok buď z opozice toleroval jako menšinovou, či se do ní jako poražený protivník zapojil. Pro Babiše by takové spojení mohlo skýtat i řadu potenciálních výhod od vygumování reálné opozice po „legitimizaci“ své vlády, což by následně téměř znemožnilo věrohodnou opoziční kampaň západního bloku. Proti čemu by ji asi tak vedl, když by byl fakticky s Babišovou vládou srostlý?
Pro západní blok by tak byl takový postup naprosto zničující. Musel by popřít sám sebe, své voliče, zavřít oči, zacpat si uši a na obličeje si nasaditi divadelní masku. Co by za to získal? Absolutně nic. Nevládl by, případné vládní úspěchy by si přivlastňoval Babiš a neúspěchy svaloval na „sabotující“ prozápadní ministry. Nic odporujícího zájmům hnutí ANO by západní blok neprosadil, neboť by na Babiše neměl žádnou páku – hnutí ANO by nadále mohlo vydírat hrozbou přizvání extremistů do vlády, a západní blok by neměl čím kontrovat. Proč by prokristapána měl západní blok něco tak nesmyslného udělat?
Jaké je tedy nejpřirozenější řešení při nadcházejícím formování vlády a opozice? Takové, které prozatím probíhá, a které vychází z předvolební a společenské reality, v níž se utvořily dva nesmiřitelné tábory. Západní (resp. liberální) blok ztělesněný doposud premiérem Fialou a zahrnující strany původní vládní pětikoalice, a východní (resp. autoritářský) blok ztělesněný Babišem a zahrnující ANO, SPD, Stačilo! a Motoristy.
Ve volbách zvítězil blok východní pod vedením hnutí ANO. Západní blok proto logicky odchází do nekompromisní opozice, a ponechá hnutí ANO s jeho extremistickými partnery prostor k pokusu o vládnutí. A také prostor se při něm kompletně zdiskreditovat, což nastane tehdy, když bude mít vláda východní koalice nyní možnost ukázat se v plném světle reflektorů a bez jakéhokoliv naředění či dokonce legitimizace civilizovanými partnery. To je totiž nejlepší cesta, aby takové spojení národní ostudy u voličů už nikdy další příležitost nedostalo.
Není vinou západního bloku, kam se hnutí ANO ve své radikalizaci posunulo, a že zničilo veškerý svůj koaliční potenciál s výjimkou extremistických stran. Západní koalice udělala maximum, aby voliče před takovým výsledkem varovala, a konkrétně premiér Fiala v kampani doslova nechal duši. Voliči však většinově vyjádřili jiný názor. Nechť tedy ochutnají medicínu, kterou si sami namíchali. Žádat nyní po stranách západního bloku, aby za ně přišly vytahovat horké kameny z ohně, a dokonce se přitom samy popálily, by bylo nejen tím nejabsurdnějším a nejsobečtějším, ale také nejhloupějším nápadem.
Podobný názor vyjádřil ještě před volbami Bob Kartous. Tehdy se taková strategie jevila ještě velmi defenzivním cílem. Za povolební situace, kdy východní blok získal většinu, však skýtá nejrychlejší cestu k procitnutí voličské většiny. Veškerá snaha východnímu bloku vládnutí jakkoliv usnadňovat vlastní participací by tak pro západní blok byla zásadní chybou. Pokud totiž představitelům východního bloku neumožníme se zdiskreditovat, voliči jej mohou klidně podpořit příště znovu.
Necháme tedy vládou opírající se o extremisty zničit celou zemi? Přirozeně ne. Jejich jednání budou limitovat jednak ústavní meze, nad jejichž zachováváním musí bdít vrcholné ústavní instituce od Senátu přes prezidenta po Ústavní soud. A také občanská veřejnost a ta část médií, která ještě zůstala nezávislá. Navíc jakmile občanské veřejnosti dojde trpělivost, nepochybně to bude umět dát důrazně najevo, např. jako při pokusu vládnoucí garnitury o ovládnutí České televize na přelomu let 2000 a 2001. Řešením pak budou předčasné volby, příp. úřednická vláda, která dovede zemi k volbám řádným, a celou touto anabází již snad dostatečně poučeným.
Voliči a politici východního bloku, chtěli jste vládnout. A pořád jste vyjadřovali schizofrenní obavy, že vám chce volby někdo ukrást. Jak vidíte, nikdo vám nic neukradl, a za zvuku písně Sarà perché ti amo můžete začít. Až pochopíte, že to byl špatný nápad, stačí říct a vrátit v příštích volbách zemi do rukou kompetentní prozápadní liberální vlády. V té ale už nebudete. Mezi některými věcmi se totiž kompromisy udělat nedají. Třeba mezi pravdou a lží, anebo připuštěním a nepřipuštěním ruského vlivu na našem území.
