Článek
„Průměrná délka služby lékaře v Česku je podle průzkumu mezi mladými lékaři 26 hodin, a to i přesto, že délka směny delší než 12 hodin je protizákonná,“ říká předseda Sekce mladých lékařů ČLK Jan Přáda. Tento ostudný, a mnoho let zcela nepochopitelně mlčky tolerovaný stav, kdy služby v nemocnicích mnohdy fungují jen díky hrubému protiprávnímu zneužívání práce lékařů, bude nyní legalizován. Poslanecká sněmovna totiž přehlasovala senátní veto, čímž vyslovila souhlas s možností zdvojnásobit lékařské přesčasy. Tím se však vážné věcné problémy bezprecedentních přesčasů v našich nemocnicích nevyřeší. Spíše se naopak ještě více zakonzervují.
Mladí lékaři se proti této situaci důrazně ohrazují. A zcela oprávněně. „Po ukončení náročného šestiletého medicínského studia nastupuje lékař v Česku do prostředí, kde je normální pracovat 60 i více hodin týdně, a to včetně nocí, víkendů a svátků. Do toho se musí odborně vzdělávat, absolvovat stáže, kurzy a atestační zkoušku. Mnoho času na osobní život už nezbývá“, říká Přáda. A klade si otázku, zda je normální „pracovat 40 hodin týdně a sloužit legální přesčasy. Je v pět hodin ráno po probdělé noci ideální čas na to se něco učit?“
Z dotazníkového šetření mezi lékaři vyplynulo, že po službě následující den zůstává v práci 27% lékařů a průměrný počet přesčasů je 77 hodin měsíčně. „Asi nikdo z nás by nesednul do letadla, kdyby věděl, že pilot je na nohou už 25 hodin. Ale to, že vám někdo odečítá vyšetření z magnetické rezonance nebo operuje srdeční chlopeň, to se děje běžně,“ podotýká k tomu Přáda, podle něhož je nástupní plat lékaře bez atestace v ČR 39 tisíc Kč, lékař po atestaci bere zhruba 50 tisíc a „každý rok odchází z Česka do zahraničí 15 až 20 procent absolventů lékařských fakult.“ V drtivé většině samozřejmě do západní Evropy. Nelze se divit.
Chronická podfinancovanost zdravotnictví se pochopitelně týká i středního zdravotního personálu. Podmínkám ve vyspělých zemích nemáme sebemenší šanci konkurovat. Kolaps zdravotnictví mj. z důvodu dlouhodobě podprůměrných mezd odvraceli na poslední chvíli loni i na Slovensku. Do mezd lékařů tam však napumpovali takový objem prostředků, že finančně se slovenským lékařům odchod k nám již nyní nevyplatí. „Absolvent bez atestace má o 10 až 15 procent vyšší plat než v Česku. Po atestaci je to pak o 40 až 50 procent,“ uvedl Přáda. To může mít pro naše zdravotnictví další neblahé důsledky. Pokud se totiž omezí nahrazování českých lékařů odcházejících na západ těmi slovenskými, lze očekávat další prohloubení personálního deficitu některých oborů českého zdravotnictví, který je jednou ze základních příčin, proč musí lékaři k zajištění služeb sloužit tak drakonické přesčasy.
Netřeba snad připomínat, že lékaři, podobně jako třeba policisté či hasiči, hájí nejvýznamnější hodnoty ve společnosti, tj. naše životy a zdraví. A ty svoje přitom běžně nasazují. Vzpomeňme kupř. na počátku pandemie covidu, kdy lékaři vinou nepřipravenosti státu dlouho pracovali s nevyhovujícími, či dokonce žádnými ochrannými pomůckami. A přesto neutíkali a o infekční dusící se pacienty se starali, jak nejlépe mohli. Včetně těch pacientů, kteří se nakazili vlastní vinou, protože předtím „na covid nevěřili“, a třeba až na nemocničním lůžku před připojením k plicnímu ventilátoru pochopili, že to byla největší hloupost v jejich životě. To je jen jeden z mnoha případů, jak daleko sahá profesní odpovědnost a mravní cítění (nejen) českých lékařů.
Paradoxně největší tíži problémů našeho zdravotnictví pociťují lékaři v nemocnicích či u RZS v pozici zaměstnanců. Tedy těch, kteří vykonávají nejnáročnější a zcela nenahraditelnou práci. Lépe jsou na tom lékaři – podnikatelé pracující jako OSVČ v pozici ambulantních specialistů. A ještě lépe pak praktici, kteří nejsou závislí na prováděných výkonech, ale dostávají od pojišťoven paušální, tzv. kapitační měsíční úhrady za každého registrovaného pacienta bez ohledu na to, zda v daném měsíci jejich ordinaci vůbec nenavštívil. Další podivný paradox v odměňování českých lékařů.
Chronické přetěžování lékařů drakonickými přesčasy je pouze špičkou ledovce problémů našeho současného zdravotnictví. Již v roce 2010 u nás probíhala protestně-osvětová akce lékařů „Děkujeme, odcházíme“. Je to tedy již 13let, co lékaři konečně bouchli do stolu, a upozorňovali na vážné problémy našeho zdravotnictví. Jejich iniciativa tehdy formulovala 13 bodů coby příčin jejich hrozícího exodu:
1. České zdravotnictví je dlouhodobě podfinancované - jeho podíl na výdajích z HDP údajně osciluje kolem 7 %, zatímco obvyklý průměr v EU je údajně 10 %. Ze sledovaných zemí OECD jsou za námi údajně pouze Polsko, Mexiko a Severní Korea.
2. Nízká platba státu za státního pojištěnce, která neodpovídá objemu financí za péči, které tito „státní“ pacienti zkonzumují. Neexistence systému komerčního připojištění.
3. Velké rezervy ve vnitřním chodu zdravotnictví - největší položkou je chaos v lékové politice, kudy utíkají miliardy.
4. Podivné hospodaření v nemocnicích - předražené zakázky (stavební, nákup přístrojů a léků apod.). Platy zdravotníků jsou jedinou položkou, za níž nelze získat provizi.
5. Nízké platy lékařů, které neodpovídají náročnosti povolání, potřebnému vzdělání a prestiži.
6. Zcela destruovaný systém vzdělávání, který vede k odchodu mladých lékařů do ciziny.
7. Odchody lékařů do ciziny kvůli lepším pracovním podmínkám. Zůstávající lékaři jsou zatěžováni vyšší odpovědností, než odpovídá jejich kvalifikaci a vyšším počtem přesčasové práce.
8. Nedodržování zákoníku práce vede k přetěžování lékařů a následně i k možným chybám lékařů, které je vystavují postihu.
9. V roce 2013 přestane platit výjimka u evropské směrnice o přesčasové práci, která bude klást ještě větší nároky na personální vybavení nemocnic.
10. Kvůli personálnímu nedostatku, špatné organizaci a neracionálnímu nakládání s finančními prostředky dochází ke zhoršování péče o pacienty, za něž nechtějí lékaři přebírat odpovědnost.
11. Nesplněné sliby politiků - od roku 1989 jsou lékaři přesvědčováni, že nejprve se musí změnit systém a pak dojde k napravení jejich platů. Doposud se tak nestalo.
12. Politické strany vedou o zdravotnictví ideologickou válku, přičemž ke změnám je třeba dohoda politiků napříč spektrem, jak je patrné v cizině.
13. Zdravotnictví je resortem, kde se vystřídalo nejvíce ministrů zdravotnictví, koncepcí a rozdílných pohledů. Stále jsou nějaké volby, ať již řádné či předčasné, takže lékaři nemají záruku, že se potřebné změny uskuteční.
Zdá se, že symbolicky ani za 13 let uplynulých od doby, kdy bylo těchto 13 požadavků formulováno, se v podstatě nic nezměnilo. Lékaři sice hrozili hromadným podáváním výpovědí, ale své hrozby samozřejmě nikdy nenaplnili, i když z jejich požadavků nebylo splněno téměř nic. Není divu, když od tehdejšího ministra zdravotnictví Leoše Hegera se dočkali jen výsměchu a arogance, tolik typické pro tehdejší vládnoucí garnituru. Žádný průlom však nenastal ani za ministrů hnutí ANO či ČSSD. A i v případě současného ministra Vlastimila Válka by byl jakýkoliv progresivní přístup překvapením.
Proč taky, řekne si „pragmaticky“ politická reprezentace? Oni si doktoři chvíli zanadávají, vyjde pár článků v novinách, dáme jim o čtvrtinu větší porci masa k obědu, a ono to nějak půjde. Nebudou mít morální odvahu systém opustit při vědomí, že by to poškodilo jejich pacienty. Psi štěkají, a karavana táhne dál. A tato premisa se vždy nakonec potvrdila. Lékaři skutečně odešli. Ovšem s nepořízenou zpět za nemocniční zdi opět zachraňovat naše životy.
Zasloužíme si to vůbec? Vždyť jsme to právě my, široká veřejnost, která je k požadavkům lékařů většinou netečná, a na politiky nevyvíjí tlak, aby situaci řešili. Nejrůznějších bizarních požadavků na „demonstracích proti bídě“ jsme vyslechli mnoho za účasti desítek tisíc lidí. Kolik lidí přišlo v poslední době veřejně podpořit lékaře, kteří zachraňují lidem zdraví a životy?
Bohužel naše společnost zjevně pojímá za samozřejmé, že lékaři pro ni pracují do roztrhání těla i duše, a dokonce porušují zákon, jen aby mohli pracovat ještě víc. Že i lékaři jsou jen lidé, kteří mají také svůj osobní život, své rodiny, právo na odpočinek, či dokonce své problémy? S tím přece měli počítat. Lékař „si přece tu práci vybral“, je to „jeho poslání“ a „společnost mu platila studia“, tak ať mlčí a dělá. A když se mu nelíbí jeho plat, nechť jde dělat taxikáře, jak údajně jednou lékařům poradil exprezident Klaus.
Jinými slovy, po lékařích chceme nejlepší léčbu i péči, pokud možno zadarmo a hned, a své problémy si páni doktůrci řešte sami, ty nás nezajímají. A když se naštveme, ani ten respirátor nosit nebudeme. A pokud kvůli naší bezohlednosti onemocníte a umřete, je to přece „vaše práce“. A budete-li nás do respirátoru nutit, budeme vás sprostě urážet a třeba i propícháme pneumatiky u auta. Léčit po šesti letech mimořádně náročného studia takové pacienty za sotva průměrnou mzdu a trojnásobek zákonných přesčasů vyžaduje ze strany lékařů opravdu bezmezné profesní nadšení, oddanosti oboru a lásky k pacientům.
Právě ona snaha o maximalizaci blaha pacientů je na tom všem nejdůležitější. Autoři iniciativy „Děkujeme, odcházíme“ i nynější iniciativy mladých lékařů totiž nebojují jen za svoje zájmy, ale v přinejmenším stejném rozsahu za zájmy pacientů. Je přece v nejvlastnějším zájmu každého pacienta, aby jej třeba při náhlé příhodě břišní operoval odpočinutý lékař, a nikoliv lékař který tři noci nespal, má za sebou nabitý operační den a při navazující noční službě už sotva drží otevřené oči. Rovněž tak je v zájmu pacientů, aby i nemocnice mimo velká města měly vybavení srovnatelné s vyspělým západem, neboť v průměrné délce dožití za západem stále zaostáváme.
Identicky je v zájmu pacientů i to, aby lékařů byl dostatek, což je nutnou podmínkou pro zkrácení čekacích dob na vyšetření, operační výkony i lepší zastupitelnosti. A v neposlední řadě je v zájmu pacientů, aby mladí lékaři po atestaci byli motivování v českém zdravotnictví pracovat s vědomí, že jsou za svoji práci adekvátně hodnoceni, mají podmínky pro odborný i kariérní růst, jejich profese má společenské postavení odpovídající jejímu významu, a můžou zde dělat medicínu na evropské úrovni. A právě ono zajištění mechanismů generační obměny je při neustále rostoucím průměrném věku našich lékařů jedním z klíčových požadavků jeho udržitelnosti.
Pokud nechceme neustále tíži dlouhodobě neřešených problémů zdravotnictví přenášet na lékaře, anebo pokud si to lékaři konečně už nenechají dále líbit, máme na výběr tři možnosti: 1) V potřebném rozsahu zvýšit výdaje na zdravotnictví z veřejných prostředků, 2) V potřebném rozsahu zavést přímou finanční spoluúčast pacientů nad rámec veřejného zdravotního pojištění, či 3) Spokojit se s trvalou kvalitativní regresí našeho zdravotnictví. Pevně věřím, že tu třetí možnost nechceme.
