Článek
V sobotu skončené sněmovní volby jsou „aktualizovanou“ reflexí charakteristických rysů naší společnosti. Andrej Babiš a jeho hnutí ANO pak vzhledem ke své dominantní podpoře nejlépe odráží obraz průměrného českého voliče. Pojďme se na něj proto dnes podívat blíže. Pěkný pohled to není. Ale je nezbytný pro pochopení volebního výsledku.
Průměrný český volič je názorově a mravně nevyhraněný. Tento závěr potvrdil i nedávný průzkum agentury STEM/MARK pro Seznam Zprávy. Průměrnému voliči je vcelku jedno, kdo je v Evropě největší demokrat a kdo největší zločinec. Klidně je schopen odsouzení i obhajobu ruských zločinů dát na společný jmenovatel hodnocení ruské agrese, aniž by mezi nimi dělal významnějšího arbitra. Aneb ať si říká kdo chce co chce, stejně se večer všichni sejdeme v hospodě.
Průměrný český volič nehledá dokonalého, nejchytřejšího, nejspravedlivějšího či nejschopnějšího lídra. Má pochopení pro autoritářské vystupování, neotesanost, všechny možné slabosti a poklesky od mravních po právních. O tom svědčí i profil Andreje Babiše, za který by se nemusel stydět vůdce leckteré banánové republiky či východní despocie. Popularita Babiše svědčí o tom, že průměrný volič nehledá někoho, kdo se bude snažit být hybnou silou společnosti a pokroku. Hledá někoho stejně nedokonalého, jako je on sám.
Průměrného českého voliče příliš nezajímá podrobný programový obsah, jako spíše forma, nátěr a příběh. Klidně vymyšlený, hlavně když bude chytlavý. Premiér Fiala proto mohl donekonečna argumentovat objektivními daty kondice naší země a výsledků své vlády. Průměrného voliče to nezajímalo, protože premiér je pro něj „příliš velký suchar“. Lepší je hranolka Schillerová a Babiš rozmlouvající s kohoutem, který vystupuje jako „táta pracujících“, s každým udělá selfie a na vše má jednoduchá vysvětlení. Co na tom, že mají s pravdou společného asi jako Tomio Okamura s vysokou školou. Průměrný volič nehledá důkazy, ale víru. A Babišovi chce věřit tak moc, že si před protiargumenty raději zacpe uši, aby mu jeho pohádku nikdo nevzal.
Průměrný český volič je zcela iracionálně rozporuplný. Vadí mu arogance a kriminální kauzy, ale současně chce znovu premiérem jednoho z nejarogantnějších českých politiků zatíženého kauzami víc než většina ostatních dohromady. Chce v politice odborníky, ale když pak říkají co nechce slyšet, obviňuje je z poučování a moralizování. Anebo volá po solidaritě, ale současně se byl schopen do krve hádat, že respirátor kvůli ochraně zdraví a života druhých nosit nebude. Současný průměrný český volič tak v podstatě žádné konzistentní postoje nemá, a rozhoduje se ad hoc, nejspíš podle momentálních emocí či osobního prospěchu.
Průměrný český volič by chtěl mít všechno, ale obětovat tomu není ochoten téměř nic. Chce prvotřídní zdravotnictví, ale se vším zadarmo a běda když si zdravotníci budou stěžovat na podprůměrné mzdy. Chce funkční důchodový systém, ale odmítá provést důchodovou reformu. Mnohdy chce i paternalistický stát, ale vadí mu i kosmetické zvýšení daní. A strašně moc chce evropské peníze, ale nechce plnit evropská pravidla. Jinými slovy, ideálně chce jen brát, ale pokud možno nic dávat. A ještě je za to na sebe pyšný.
Průměrný český volič nemá v oblibě Prahu. Ta je totiž v Česku jediným regionem skutečně západoevropských standardů. Průměrný český volič tedy Praze závidí. Namísto snahy, aby se sám měl jako průměrný Pražan je však jeho přáním, aby se průměrný Pražan začal mít jako on. Pak by totiž důvod závisti odpadl, aniž by ho to stálo jakékoliv úsilí. Opět tedy padá k nohám lídrům, kteří otevřeně vyhlašují, jak to Praze nandají. A namísto toho, aby celá země těžila z možností svého hlavního města se spřádají plány, jak Prahu za její úspěch potrestat.
Průměrný český volič je z hlediska produktivity práce v evropském srovnání školní terminologií obyčejný trojkař. Mohl by být lepší, ale nechce se mu snažit. Nesnesitelně ho však frustruje pohled do zemí jedničkářů na západ od nás a jejich životní úroveň dosažená vlastní prací. Průměrný český volič tedy chce zůstat trojkařem, ale zároveň chce být považován za jedničkáře. Buď si tedy vymyslí, že na západě žádné ekonomiky jedničkářů vlastně nejsou, anebo se raději uzavře do druhé ligy typu V 4, aby měl konečně dojem, že vyniká. A samozřejmě padá k nohám lídrům, kteří jsou ochotni s ním hrát jeho dětinskou hru na premianta.
Průměrný český volič nesnáší poučování. A tak si sice stěžuje na nízkou mzdu, neúrodné pole či montovny, ale kdokoliv mu chce poradit či třeba vysvětlit zásady inovativní ekonomiky, rázem se stává jeho nepřítelem. Průměrný český volič totiž chce slyšet, že je okrádaný chudák či zneuznaný génius nezaslouženě živořící v bídě. Politik, který na jeho hru přistoupí a podbízivě jej podporuje v jeho fantasmagoriích, má vyhráno. Kdo namísto podbízení vsadí na pravdu, nemá šanci ani kdyby mluvil jako Jan Zlatoústý. Babiš se podbízel a vyhrál. Fiala se podbízet odmítl a prohrál.
Průměrný český volič zpravidla neobdivuje skutečné špičky ve svém oboru, kteří z ničeho vybudovali podnik mezinárodního významu úspěšný i na západ od nás jako např. podnikatel Tomáš Čupr či stáli u znovuzrození celé jedné společenskovědní disciplíny jako premiér Petr Fiala. Ti jsou pro průměrného českého voliče až tak dobří, že je při své nepřejícnosti nedokáže mít rád, ani když jsou mu svojí prací prospěšní. Průměrnému voliči je bližší Andrej Babiš se svými potutelnými úšklebky a podnikáním založeném na dotacích, kontroverzích a permanentním střetu se zákonem. Tomu totiž průměrný volič rozumí.
Průměrný český volič nemá rád změny a chybí mu ambice hledat nejlepší řešení či maximalizaci kvality života a fungování společnosti. Raději upřednostní svůj zanedbaný dvorek před krásným novým domem, do kterého by se ovšem musel přestěhovat (což je moc práce) a nesměl by nechat na dvorku popelit slepice (což nejde, protože to tak dělal už jeho děda). Miluje proto politiky, kteří nic měnit nechtějí, a jízdu českým dřevěným dvoukolákem uprostřed dálnice plné Mercedesů nevnímají jako zaostalost, ale „národní konzervatismus“.
Neschopnost sebemenší kritické analýzy a poučení z dřívějších chyb ukazuje přístup průměrného českého voliče k veřejným tématům. Byl-li nespokojen s Fialovo vládou, vrací se opět k Babišovi, se kterým byl předtím nespokojen ještě víc. Neudělá tedy žádný krok dopředu, ale naopak krok zpět, a dobrovolně se vrátí tam, kde se mu nelíbilo. Prokazuje tím, že vlastně vůbec neví jak své problémy řešit, nemá žádnou vizi a vlastně ani neví, jaká by měla být. Nechá se tedy pohltit starým známým predátorem, a ono už to nějak dopadne. Fajn. Ale jak se potom může divit, že jsme jenom evropskou montovnou?
Průměrný český volič nestaví na první místo demokracii a liberální svobody. On totiž stejně neví, co si s nimi počít a jak je používat. Nechť mu klidně poroučí arogantní autoritář, hlavně když mu bude dotovat rohlíky. Pokud ho nikdo nemlátí a nakrade mu majetek, je spokojený, i kdyby se musel třeba občas poklonit novému carovi. Hlavní je, že hospoda má večer otevřeno a půllitr piva je o korunu levnější.
Všechny výše uvedené charakteristiky pak průměrný český volič považuje za součást „národní identity“, kterou staví jako nejvyšší hodnotu a protiargument každému, kdo mu nastavuje zrcadlo. Nikdy se nezamyslí, jak neuvěřitelně směšný a nicotný obsah tím hájí, a že právě ten ho nejvíc ničí , protože vede k životním rozhodnutím, s jejichž výsledky je pak tolik nespokojen. A proto nedokáže přetnout ten začarovaný kruh a pochopit, že chyba je především v něm samotném.
Za této konstelace je vlastně malý (či možná i velký) zázrak, že jsme zde čtyři roky zažili vládu s premiérem, jakým je Petr Fiala.
Opravdovou naději lze vidět snad až v generační obměně. Vždyť v letošních studentských volbách drtivě zvítězily strany původní vládní pětikoalice, a v hlasování gymnazistů by hnutí ANO dokonce skončilo zcela mimo Sněmovnu. Studenti na rozdíl od průměrného českého voliče totiž preferují lídry, kteří chtějí z trojkařů dělat jedničkáře, a nikoliv jim lhát, že trojky jsou „alternativními“ jedničkami a že to stačí.
Stačí to pouze na dosavadní montovny a zanedbané dvorky, které překonáme až v okamžiku, kdy je průměrný český volič bude chtít překonat. Prozatím však nechce. A ve volbách to dal zřetelně najevo.
