Článek
V tupohlavém tažení neliberální scény proti společenskému pokroku, humanismu, morálce, lidským právům, rovnosti ve svobodě, hodnotové politice a liberální demokracii najdeme nepřeberné množství bizarností. Nepřítelem antiliberálů již nejsou jen menšiny, ale i progresivně smýšlející obyvatelé velkých měst, kteří nesdílí hodnoty „konzervativního“ venkova, stejně jako vzdělanější společenské vrstvy, pro které je politika kremelských poslů na ose Klaus – Fico – Orbán stejně průhledná jako nepřijatelná.
Snad největším antiliberálním výstřelem do tmy je však prosazování práva šířit nepravdivá tvrzení. Ladislav Jakl z Institutu Václava Klause (IVK) se podivuje nad slovy vládního koordinátora pro komunikaci Otakara Foltýna, že neexistuje žádné právo říkat věci, které neodpovídají skutečnosti, jinými slovy šířit dezinformace. „Takže nemáme právo tvrdit, že Čechy jsou větší než Austrálie? A proč bychom to právo neměli mít?“, diví se Jakl. A právě skutečnost, že má vůbec někdo potřebu veřejně prosazovat „legitimitu“ šíření nepravd je výmluvným důkazem, v jak hlubokém společenském suterénu se naše současná neliberální scéna nachází.
Svoboda projevu je dle čl. 16 Listiny základních práv a svobod součástí našeho ústavního katalogu lidských práv, a její výkon může být omezen pouze zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Jak s tím jde dohromady ono právo šířit nepravdivé informace? Záleží, co přesně si pod tím představíme.
Zůstaňme klidně u Jaklovo příkladu s Austrálií. Pokud si někdo skutečně myslí, že Čechy jsou větší než Austrálie, nepochybně má právo to i říkat. Objektivně je však takové tvrzení zcela nesprávné, což lze velmi snadno dokázat prostým pohledem na mapu světa, což zvládnou i bystřejší prvňáci. Kdo chce na svém omylu i přesto setrvat např. s odůvodněním, že mapy kreslí prohnilý Západ, takže „nejsou směroplatné“, samozřejmě může. To je pořád ještě svoboda projevu. Ta však nezakládá nárok na vytvoření veřejného prostoru k šíření takových nesmyslů kupř. ve veřejnoprávních médiích. Proč? Protože pomáhat v šíření zjevně nepravdivých tvrzení samozřejmě není ve veřejném zájmu, jehož naplňování je jednou z klíčových rolí veřejnoprávních médií.
Ještě horší je situace, pokud někdo šíří nesmysly vědomě, tj. není tak hloupý aby jim sám věřil, ale hodí se mu to z nějakých jiných, obvykle propagandistických důvodů. Lež, tj. záměrně tvrzená nepravda, v obecné podobě pochopitelně není legitimním výkonem svobody projevu, nýbrž jejím zneužitím. A za určitých okolností je dokonce jednáním výslovně protiprávním (tj. zakázaným), kupř. trestný čin křivé výpovědi.
Proč antiliberální scéna v posledních letech tak vehementně prosazuje právo šířit nesmysly, když něco takového směřuje doslova proti podstatě veškerého poznání? Protože to je jediný způsob, jak v civilizované zemi propagovat sympatie či alespoň toleranci k ruské agresi. Objektivní argumentace ospravedlňující ruské zločiny totiž neexistuje. Proto se ruští přisluhovači pokouší prosadit pravidlo, že pravda a lež stojí na společném jmenovateli, a obé je projevem svobody projevu. Cílem je dosáhnout možnosti ruskou agresi veřejně hájit i nepravdivými argumenty, jak mnohokrát předvedl třeba Václav Klaus, podle něhož dokonce ani současné Rusko pro Evropu není hrozbou. Hlásným troubám Kremlu přirozeně nejde o obecnou „svobodu projevu“, ale o prosazení nároku na veřejný prostor k šíření proruských narativů. To je celé.
Není s podivem, že kromě prosazování dezinformací jako legitimního způsobu vedení komunikace se antiliberálové radikalizují, účelově preferují venkovské voliče před městskými, méně vzdělané před vzdělanějšími, a méně morální před morálnějšími. Milují totiž voliče s nízkou informační gramotností. Proč? Protože právě tito voliči jsou nejsnáze manipulovatelní, a tím nejsnáze přístupní proruské indoktrinaci, kterou stačí zabalit do blýskavého obalu „chceme mír“. A bonus je, pokud se zároveň necítí vázáni morálkou, neboť tím snáze budou ochotni zločinný ruský režim akceptovat. Takový je svět autoritářů, jakými jsou Putin či Trump, a jejich knechtů typu Klause, Orbána, Fica a dalších.
Zdejší stoupenci Putina patrně kalkulují přibližně s následujícím plánem:
Trump vyhraje v USA volby a odmítne garantovat vojenské obranné závazky vůči evropským spojencům. Evropský Západ na to pochopitelně nemůže stihnout být vojensky připraven, a bez garance spojenecké pomoci z USA pocítí poprvé z Ruska opravdový strach.
Ozbrojený konflikt se Západem však není primárním cílem ruského vládce. Mnohem více jej zajímá obnova „veliké a mocné Rusi“ coby východoevropské říše tuhé diktatury, násilí, zbraní a zaostalosti. Západu tak snadno nabídne „mír“ výměnou za obnovu ruské sféry vlivu v Evropě zhruba v hranicích z konce 80. let 20. století, samozřejmě s výjimkou východního Německa.
Západní akceptaci takového „řešení“ podpoří okolnost, že v národních parlamentech některých evropských zemích má solidní zastoupení prokremelská ultrapravice, jakou je třeba německá AfD. Středoevropská proruská kolona na ose Klaus, Fico, Orbán a další bude takové řešení mohutně podporovat z východu. Předtím si pro něj připraví půdu vystupňovanou „euroskeptickou“ snahou co nejvíce rozleptat evropskou integraci a země unijního středovýchodu proruským oportunismem evropskému jádru tak zprotivit, že se jich Západ nakonec s lehčím srdcem zbaví. Sjednocení má totiž podle hlavního ruského ideologa Dugina přijít v podobě eurasijství zahrnující všechny země „ruské kultury“ pod praporem Ruska, přičemž kam až sahá „ruská kultura“ určí samozřejmě Rusové. Západní jednotu je proto nutné rozbít, aby bylo možné nastolit tu východní.
Pobaltí a původní sovětské satelity včetně ČR tak najednou zůstanou tváří v tvář Rusku osamoceny, neboť za sebou nebudou mít nejen USA, ale dokonce ani západní Evropu. A Rusko těmto nešťastníkům nabídne buď „dobrovolný“ návrat do sféry svého vlivu, anebo ukrajinský scénář. Jak to asi může dopadnout?
Naštěstí nežijeme v Bělorusku, a občané mají stále možnost volby, zda chtějí zůstat součástí vyspělého liberálního Západu, anebo pustit k moci lidi typu Klause, Babiše, Macinky, Dostála, Rajchla, Okamury a dalších jim podobných, kteří k nám Putinovi otevírají dveře. K pochopení, že takový vývoj by pro naši zemi znamenal návrat do společenského, hodnotového i ekonomického středověku, není potřeba mít vysokou školu, být členem mensy, a ani bydlet v Praze. Úplně postačuje namísto bezmyšlenkovitého opakování nesmyslných frází dezinformační scény začít používat obyčejný lidský rozum.
