Článek
Minulý týden přineslo na Slovensku mediální rozruch jednání studenta bratislavského gymnázia Simona Omaníka, který při přebírání ocenění za 3. místo ve středoevropské matematické olympiádě odmítl podat ruku prezidentu Pellegrinimu.
„S prezidentem Pellegrinim mám osobní a politický problém proto, že podle mě se dostal do paláce podvodem a lží na lidech. Kromě evergreenu populistických slibů o levných potravinách a levném plynu, které populisté opakují každé volby, také obvinil svého protikandidáta z toho, že nás pošle do války na Ukrajině,“ vysvětlil Deníku N Omaník. A dodal, že to „byla lež a útok na nejnižší lidské pudy strachu a některých částí slovenského obyvatelstva možná i protiukrajinského cítění. A nemyslím si, že by bylo správné si s takovým člověkem podat ruku, respektive se s ním asociovat, protože s ním hrubě nesouhlasím a myslím si, že je podvodník a lhář.“
K této události si dovolím několik analytických poznámek.
Především nutno podotknout, že jednání mladého gymnazisty je přímo učebnicovým příkladem svobody projevu, resp. jeho rozměru, který je v demokratické státnosti nosným bodem ústavní ochrany. A sice vyjádření otevřeného nesouhlasu s politickou reprezentací učiněné kultivovaně, v mezích právního řádu, bez násilí, sám za sebe a svoji odpovědnost. Podobně jako činí třeba ukrajinští sportovci, kteří od začátku invaze zpravidla odmítají podat ruku svým ruským a běloruským soupeřům.
Pokud někdo ještě tápe v rozlišení výkonu svobody projevu od jejího zneužití, odpovědí mu budiž právě rozdíl mezi případem Omaník a proruskými demonstracemi vyzývajícími k „odvedení“ demokraticky zvolené vlády ze Strakovky, relativizaci ruských zločinů, či záměrně šířící lži a dezinformace. Kdyby se tuzemští přisluhovači Kremlu omezili na nepodání ruky prezidentu Pavlovi či premiéru Fialovi, nikdo jejich právo na takové gesto zpochybňovat nebude. I z toho je patrné, na které straně je tolerance a demokratická pluralita, a na které hrubá intolerance a nenávist vůči kritikům.
Celá událost je zároveň testem demokracie vládnoucího režimu. Ještě relativně se ctí se s celou situací vypořádal samotný Pellegrini komentářem, že „Mladý muž se rozhodl, že do toho vnese nějaký svůj politický vzkaz nebo projeví svůj politický názor. Já to můžu jen respektovat, ale mě vychovali tak, že zatím jsem ve své politické kariéře podal ruku všem, i když jsem s nimi nesouhlasil.“
Kdyby Pellegrini udělal za slovem „respektovat“ tečku, bylo by to možné hodnotit jako reakcí vyspělého demokratického státníka. Podprahová polemika se zdvořilostí studenta již byla zbytečným dovětkem, neboť motivem jeho jednání rozhodně nebyla nevychovanost. Běžný občan vůči politikovi obvykle nemá možnost přímé veřejné konfrontace. A právě proto ji Omaník vtělil do jednoduchého, a přitom brilantně sdělného gesta, kterým v pár vteřinách řekl úplně všechno. A kdo jiný má mít nezpochybnitelné vyjadřovat se ke slovenským politikům než občané Slovenska.
Nicméně i tak platí, že Pellegrini svoji reakcí v podstatě obstál. Totéž však nelze říci o premiérovi Robertu Ficovi a některých dalších vládních představitelích. Fico událost komentoval šokujícími slovy o „nevycválaném puberťákovi“, fackách a nedotknutelnosti formálních autorit, přičemž Pellegriniho smířlivý postoj nesdílí a sám by studentovi ocenění za matematickou olympiádu sebral.
Nelze se divit, že jej přední slovenští psychiatři a psychologové v neděli otevřeným dopisem vyzvali k rezignaci. Vždyť Fico předvedl slovník jak vystřižený z agresivní, diktátorské, násilnické a obhroublé rétoriky Ruska či jeho servilních satelitů, pro které je násilí standardním prostředkem komunikace s politickými odpůrci.
Předmětná událost je zároveň testem demokratičnost a tolerance i na celospolečenské úrovni. Omaník opravdu neudělal nic víc, než že sám za sebe nepodal Pellegrinimu ruku. Nikomu nic nenařizoval ani nezakazoval. A jako bonus posléze dokázal, že jeho gesto nebylo žádným výstřelkem, ale promyšleným a argumenty podpořeným postojem. Alespoň průměrně demokraticky vyspělá společnost by proto i v případě nesouhlasu jeho projev akceptovala s tolerancí.
Nemalá část slovenské veřejnosti však u těchto zkoušek z demokracie propadla stejně jako Robert Fico. Provládní (i trestně stíhaní) aktivisté, dezinformační část médií a konspirátoři se na Omaníka sesypali jako vosy na bonbon, a pomocí krystalicky nenávistné kampaně na sociálních sítích i v reálném životě se jej snaží dehonestovat. Útočí přitom i na jeho soukromí a dokonce školu, před kterou musí hlídkovat Policie a kontrolovat každého, kdo vstupuje do budovy.
Slovensko je pod taktovkou již zcela otevřeně proruské vládní koalice exemplárním příkladem, jak vypadá společnost pod neliberální vládou shlížící se v hrubiánství, formálních autoritách ruského typu, neurvalosti a pohrdání rovností v právech. Směru sice politické preference klesají, i tak však zůstává druhou nejsilnější stranou. Na otázku, kde se tolik agresivity, mravního nihilismu a netolerance ve slovenské společnosti bere, snad budou umět odpovědět sociologové.
Celá událost opět až na dřeň odhalila skutečné úmysly stoupenců „absolutní svobody projevu“. Ta je samozřejmě jen průhlednou kulisou k adoraci Ruska a jeho představitelů. Naopak při jejich kritice se rázem vytrácí, a namísto ní nastupují hrozby fackami, a to i ve zcela veřejné komunikaci proruského premiéra. Vůbec tedy nechci domýšlet, co se odehrává v komunikacích neveřejných.
Na závěr něco pozitivního. Kromě slovenské opozice i části médií se za Omaníka jednoznačně postavila i skupina českých studentů, a to otevřeným dopisem adresovaným slovenskému prezidentovi, premiérovi a členům Národní rady. „Mladí lidé, jako je Simon Omaník, by neměli být zastrašováni, ale naopak podporování v jejich odvaze, angažovanosti a schopnosti kritického myšlení, ačkoliv jsou jejich postoje třeba v rozporu s aktuální vládou Slovenské republiky,“ píší mimo jiné čeští studenti.
Na tuto skupinu studentů můžeme být právem hrdí. A věřím, že právě díky lidem jako oni u nás ani po podzimních volbách nebudeme mít premiéra, který by za odmítání ruských zločinů hrozil občanům fackami.
