Článek
Články Martina Skácela jsou obvykle kvalitní. V jednom z nedávných příspěvků však myšlenkovou hloubku hledám marně. Autor se v něm při řešení současného deficitu veřejných financí přimlouvá za hledání jednoty mezi politickými stranami, odhlédnutí od osobních animozit i ideologie, přičemž symbolem hledání této jednoty má být prezident Pavel. Obávám se, že celá tato úvaha je od prvního do posledního písmene lichá.
Politika je veřejný prostor pro názorové střety nejrůznějších zájmů, hodnot, koncepcí fungování společnosti a řízení státu. Protikladů a protichůdných zájmů je zde tolik, že jsou samy o sobě jedním z pojmových znaků lidské společnosti. Občas zaznívající proklamace o zasypávání příkopů či hledání jednoty napříč politickým spektrem jsou proto nepoužitelné fráze a klišé, které navíc odporují podstatě pluralitní demokracie. Je to jako kdybychom chtěli tvrdit, že stejné zájmy mají chudí a bohatí, zdraví a nemocní, obyvatelé velkoměst a venkova, zaměstnanci a zaměstnavatelé, Ukrajinci a Rusové apod. A myslet si, že na tom něco změní vážný rozpočtový deficit, je neuvěřitelně naivní.
Obzvláště za situace, kdy současná vláda sklízí nevoli části veřejnosti za opatření, jimiž musí reagovat na populistickou rozhazovačnost předchozí vlády v režii hnutí ANO, které namísto sebereflexe na současnou vládu za návrhy úsporných opatření ještě ostře útočí. Umí si někdo představit, jak třeba Babiš skočí kolem krku Fialovi, uzná svoji vinu za schodek veřejných financí výrazně navýšený za jeho vlády, distancuje se od Orbána, omluví se za sněmovní obstrukce, svoji pokleslou prezidentskou kampaň i všechny nechutné útoky proti vládě, a „ve jménu republiky“ začne s jím nenáviděnou vládou pětikoalice spolupracovat? Anebo že se SPD vzdá svého extremistického národního konzervatismu protkaného proruskými narativy a ze svých prohlášení vytěsní primitivismus a utilitarismus, aby mohla být pro demokratické strany partnerem? Či snad že chroničtí rozeštvávači mimo poslanecké lavice, jimž vévodí exprezident Klaus, se svými útoky ustanou? Nebo že vláda se s opozicí shodne na nástrojích boje proti dezinformacím, když právě současná opozice je mnohdy součástí dezinformačních kanálů? A proč by se měl třeba Hayato Okamura přizpůsobovat extremistickým názorům svého bratra Tomia? Bratra si přece nikdo nevybírá. Na rozdíl od světonázoru.
A co Petr Pavel? Prezident nemá společnost rozdělovat, a měl by být nadstranický. O to se Petr Pavel snaží, přičemž jednodušší to má díky okolnosti, že před volbami byl nestraník. Onu nadstranickost však nelze zaměňovat s apolitičností. Žádný z dosavadních prezidentů ČR apolitický nebyl. A ani to není možné, neboť hlava státu je vrcholnou politickou funkcí. Petr Pavel je navíc názorově jednoznačně profilovaný, a právě jeho politický profil jej nakonec vynesl až na Hrad. Má jej snad nyní při snaze o hledání jednoty popřít, a místo toho začít prosazovat nějaký západo-východní kočkopes? Anebo zkoušet kompromisně roubovat zločinecký ruský režim do demokratických evropských struktur? Či začít snít o vojenské alianci mezi NATO a Čínou? V řadě otázek přece kompromisy neexistují a je nesmyslné se jich dovolávat. Kupř. hledat kompromis mezi demokratickou západní civilizací a Ruskem by bylo totéž jako hledat kompromis mezi životem a smrtí.
Pro příznivce pětikaolice je asi nejhorší noční můrou představa, že by koalice začala hledat na jakékoliv úrovni „společnou řeč“ kupř. s SPD. Takže by třeba připustila křeslo jednoho z místopředsedů PS pro Tomia Okamuru spolu s konstatováním, že ten Západ vlastně není zas až tak dobrý a Rusko není až tak špatné, rozpočtové úspory by se měly hledat zastavením pomoci Ukrajině, a přeci jen by bylo nejlepší co nejrychlejší „dosažení míru“ za „respektování nové situace“ (rozuměj tedy kapitulace Ukrajiny). Pro pětikoalici by to byla politická sebevražda.
Kompromisy s proruskými či nacionalistickými politickými silami naši zemi před zkázou opravdu nezachrání. Pokud chceme pro naši zemi něco udělat, je nezbytné takovéto politické subjekty naopak držet co nejdále od rozhodovací moci. Kdo trochu sleduje situaci na Slovensku, vidí závažnost nebezpečí podlomení demokratického řádu. A velmi křehká je bohužel veřejná podpora demokracie i u nás.
Přitom stačí používat rozum namísto tupého papouškování konspirací, které se u nás rozmohly již za covidu. Kdo stále ještě pochybuje, že Putinovo Rusko je děsivou říší zla, nechť se zajede podívat na Ukrajinu ať na vlastní oči vidí, co symbolizuje současné Rusko. A kdo neustále útočí na premiéra Fialu, nechť se zamyslí, zda vidí pro tento úřad na naší současné politické scéně nějakou odborně renomovanější, vzdělanější a komplexnější osobnost, která není zdiskreditovaná a zatížená skandály jako kupř. Andrej Babiš.
Mimochodem, ocenění zasluhuje třeba právě schopnost Petra Fialy přijímat kompromisy za účelem dosažení konsensu v rámci demokratických stran (důkazem je, že pětiprvková vládní koalice bez velkých otřesů stále drží pohromadě), a zároveň rezolutní odmítnutí sebemenších ústupků požadavkům nedemokratickým, nátlakovým a protisystémovým. A to je rozhodně mnohem prozíravější, než hledat kompromisy s každým a o čemkoliv.
Žádnou pomýlenou politickou quasijednotu proto nečekejme. Naštěstí! Cílem politiky totiž opravdu není hledání společných řešení za každou cenu na bázi nefunkčních duhových koalic či oposmluv, ale výběr preferovaných řešení prostřednictvím voličů. Hnutí ANO již v minulosti dostatečně ukázalo, jak si představuje výkon veřejné moci v této zemi. Nyní musí mít tutéž příležitost za stejných podmínek pětikoalice.
V demokracii má většina právo vládnout podle svého programu bez apelu hledání nějaké jednoty s názory opozice. Dostala k tomu od voličů mandát. To je podstatou demokracie. A zároveň důkazem, že u nás stále ještě funguje.
