Článek
Václav Klaus spolu s kolektivem svého institutu adresoval otevřený dopis předsedovi slovenského Smeru – SSD Robertu Ficovi „jako výraz naší podpory v závěru předvolebního boje“. Ficovi zároveň sděluje, že „ve Vašem úspěchu vidíme šanci, aby Slovensko zůstalo demokratickou zemí a aby zůstalo samo sebou.“
Tedy pane vachmajstr, Vy jste ale hlava, to se musí nechat. Myslel jsem, že mě ve Vašem odklonu od západní demokracie směrem k východním polodiktaturám a konzervativně-nacionalistickému pravicovému radikalismu nemůže překvapit už nic. Ale zase jste mě lišácky doběhnul. Současný Ficův Smer je totiž i oproti české SPD, kterou jste dříve volil, opravdu těžká váha.
Smer se k toleranci k Putinovu režimu, na rozdíl od většiny českých extremistů, hlásí zcela otevřeně, a to dokonce i ve svém předvolebním programu. Ruské válečné zločiny na Ukrajině totiž pro Smer nejsou překážkou budování standardních vztahů s Ruskem po obnovení míru – rozuměj po kapitulaci napadené Ukrajiny, neboť Smer v programu současně odmítá pokračování vojenské pomoci Ukrajině. Dále „odmítá politiku vytváření nepřátel a má a bude mít zájem na dobrých přátelských a ekonomicky vzájemně výhodných vztazích se všemi zeměmi světa“ a hlásí se k „politice na všechny čtyři světové strany“.
Jinými slovy, Rusko více než rok vraždí, mučí, znásilňuje, terorizuje a unáší ukrajinské civilisty, ničí infrastrukturu po celé zemi, hrozí odpálením jaderných elektráren a chová se jako vše jiného než člověk. A my teď „přijmeme novou realitu“ dosaženou vojenskou agresí, potřeseme si rukou s Vladimirem Vladimirovičem, společně popijeme ruskou vodku a necháme Rusům násilně zabrané území. Mrtvé ukrajinské civilisty v tichosti pohřbíme a budeme se tvářit, že se postříleli sami. A budeme zase všichni kamarádi, na všechny strany, nejlépe až do Číny. Věru inspirativní morální vize. Kam se hrabou Foglarovy Rychlé šípy. A nejspíš takto tedy vypadá i Klausova vize „konečného řešení“ ruské agrese. Bude zajímavé sledovat, kdy ji Klaus coby „akademik“, jak se rád tituluje, pojede v rámci odborného diskursu přednést třeba na nějakou ukrajinskou fakultu politologie či mezinárodního práva.
Smer byl pod vedení Fica původně proevropskou, progresivní a spíše levicovou stranou. Když v roce 2009 slovenská veřejnost bouřlivě slavila přijetí eura, byl Robert Fico premiérem. Postupně se však transformovala v dnešní nacionalistickou, populistickou, protisystémovou a po vypuknutí ruské vojenské agrese otevřeně proruskou ultrapravici, jakkoliv formálně je stále „sociální demokracií“. Za jeho průběžným vedením v předvolebních průzkumech nejsou žádné geniální myšlenky, ale totální rozklad slovenské politické scény. Fico tuto situaci naplno využívá, a jde nejjednodušší cestou. Útočí na nejnižší lidské pudy reflektované především v sobectví, utilitarismu, závisti, xenofobii, a strachu obecně. Slibuje to, o čem ví, že nikdy nebude muset plnit, přičemž cíleně využívá dezinformace zaměřené na voliče s nízkou informační gramotností. Velikost jeho elektorátu je pak důkazem, že ruské propagandě se na Slovensku daří.
Slovenská politoložka a socioložka Soňa Somolányi konstatovala, že pokud volby „vyhraje Fico, bude ohrožena sama slovenská demokracie. Inspiroval se Orbánem a poučil se“. A dodává, že Fico „bojuje zápas o svou vlastní svobodu a o svobodu svých nominantů z vlád Smeru. Někteří už jsou odsouzení, jsou ve vězení a teď otevřeně vyhrožuje vyšetřovatelům, soudcům, prokurátorům, že když se dostane k moci, tak si s nimi vyřídí účty. Takový útok – zatím verbální – na právní stát jsme nezažili ani za Mečiara.“ Jiný slovenský politolog Grigorij Mesežnikov říká, že „Fico si dokázal vybudovat impérium, stát ve státě. Prezident Andrej Kiska to jednou nazval „mafiánský stát“. A podle předsedy spolku Pulse od Europe Tomasze Peszynskiho je Fico „politik za jehož vládly bylo Slovensko totálně zkorumpovanou a mafiemi ovládanou zemí, kde došlo k vraždě novináře na objednávku.“ Toto má být tedy Klausova vize demokracie a fungování společnosti, kterou nabízí jako alternativu k současné západní civilizaci?
Rekapitulovat zde celou plejádu naprosto skandálních výroků Roberta Fica či jiných členů Smeru za poslední období by bylo zbytečné a kapacitně neúnosné. Bohatě postačí několik ilustrativních příkladů.
„Válka vždy začíná ze Západu. A svoboda a mír vždy přichází z Východu, to je zajímavé“, prohlásil Fico na předvolebním meetingu. Totéž zaznívá od dalšího otevřeně proruského člena Smeru, místopředsedy a poslance Ľuboše Blahy, který dále např. prohlašuje,že „Dnes tu máme liberální fašismus a musíme ho porazit“. Evropskou unii pak Fico označil za „vojenský projekt“, tvrdí že „Rusové hospodářsky rostou a Evropa klesá“, a válka podle něj „Začala v roce 2014, kdy ukrajinští nacisti a fašisti začali vraždit ruské občany na Donbase a v Luhansku“. Dle Seznam Zpráv pak Německou armádu označuje za wehrmacht, a „výročí Slovenského národního povstání oslavoval s velvyslanci Ruska a Běloruska, od nichž by si nikdo v civilizovaném světě nenechal ani podržet dveře.“ Fico schvaluje dokonce i fyzické násilí v politice coby možný prostředek komunikace, čímž se degraduje na politika třetího světa. V reakci na rvačku mezi Igorem Matovičem, Robertem Kaliňákem a dalším členem kandidátky Smeru Fico totiž řekl, že jej na vojně prý učili, že „s debilem, s bláznem, se nedá vyjednávat a že jedna facka je lepší než 30 minut vyjednávání.“ Bravo, opravdu vizitka kandidáta na příštího premiéra země eurozóny ve 21. století.
Každý civilizovaný politik by se od takovéto strany zcela distancoval. Pro Václava Klause je však naopak volební úspěch Smeru šancí, aby „Slovensko zůstalo demokratickou zemí“. I přes řadu velmi radikálních výroků Václava Klause v posledních letech jsem nejprve přemýšlel, zda stránky IVK nenapadli hackeři s cílem Klause definitivně znemožnit.
Rozhodně by to bylo mnohem přijatelnější vysvětlení, než že takto Klaus skutečně uvažuje. Je totiž otázkou, zda je horší, když se někdo chová jako Fico, když někdo jeho politiku podporuje, anebo když jeho podporovatel je současně bývalým prezidentem naší země. Může vůbec Klaus něco takového myslet vážně? Zdravým rozumem to každopádně pochopit nelze.
Václav Klaus je dlouhodobě zastáncem vidění světa, kde dobro stojí na stejné pozici jako zlo. A rozhodovat nemá ten, kdo je v právu, ale kdo má větší moc. Takže můžeme litovat Tchaj-wan nebo Ukrajinu, ale řídit se musíme zájmy Číny a Ruska. Jak k naší současné politické scéně kriticky poznamenává Klausův vzorný učeň Jan Zahradil, „reálpolitika zájmů, cynická, pragmatická, kissingerovská, tu stále absentuje“.
Jinými slovy, morálka, právo nebo třeba svrchovaná rovnost jednotlivých států patří do knih, nikoliv do reálné politiky podle Klausových not. Rozhoduje přece ten, kdo má největší sílu si to prosadit, např. má nejvíc jaderných zbraní a neváhá vydírat jejich použitím. To je ten pravý medvěd kodiak, panečku. Před tím se musíme všichni třást a dělat co řekne bez hledu na morálku či právo, protože musíme myslet pragmaticky. A že je to nespravedlivé? Klaus poradí, že když jako „pragmatický hospodář“ kodiakovi obětujete část svého stáda, necháte mu volný vstup na svůj pozemek a budete dělat co bude chtít on, možná Vás za odměnu nerozpárá, a třeba ušetří i několik vašich ovcí. Smutná vize? Kdepak, přece „reálpolitika“ pánů Klause, Zahradila či Fica.
Otázkou zůstává, jak by tito lidé reagovali, kdyby sami byli v pozici Ukrajinců, někdo jim násilně vnikl do domu, vyvraždil a zotročil část rodiny, část domu zničil, vypálil a obsadil, a někteří sousedé jim začali doporučovat, že nejlepší by bylo s agresorem uzavřít smír, tvářit se že se vlastně zas tolik nestalo a ponechat mu zabranou část domu. Co by na to asi tito mírotvůrci říkali?
Už tedy konečně víme, jak si současný Klaus představuje demokracii a vyspělou společnost, a čím by chtěl nahradit současnou „levičáckou, progresivní, nárokovou, covidistickou a stagnující“ EU. A patrně známe i recept na ono „vyvlečení z pasti“, v níž dnešní Evropa (míněno patrně členské státy EU) podle Klause uvízla. Klaus by takto možná recept na Ficův Smer „předepsal“ nejen Slovensku, ale celé Evropě.
Klaus se stal sympatizantem ruského režimu okamžikem poznání, že liberální Evropskou unii svým zapšklým ultrakonzervatismem a nacionalismem nepřesvědčí a především neovládne. Ruský režim se mu proto již mnoho let před invazí stal přirozenějším partnerem. Barbarská invaze na Ukrajinu udělala Klausovi čáru přes rozpočet jeho mnohaleté snahy pracně podsouvat formát ruské společnosti české veřejnosti s akcentem jejích „výhod“ před „dekadentním eurofederalismem“. Nicméně ani ta nebyla dostatečným impulzem, aby začal Rusko nahlížet v realistických barvách.
Těžko říci, kam až se budou Klausovy myšlenky radikalizovat dále. SPD či Trikolóra jsou proti Ficovo Smeru jen slabý odvar proruského dezolátství či konzervativní nacionalistické demagogie. Od současného Smeru už v rámci parlamentních stran EU není příliš kam klesat. Respektive Smer svými politickými postoji už vůbec do EU nenáleží. To však ostatně platí i pro Klause.
V roce 2015 Klaus v Petrohradě prohlásil, že „vytlačovat nyní Rusko z Evropy by bylo tragickou chybou. Rusko si zaslouží mít šanci definovat svoji novou historii, nalézt si vlastní cestu a být aktivním hráčem na mezinárodní scéně. Tragickou situaci na Ukrajině považuji za domácí ukrajinský problém, ne ukrajinsko-ruský problém, ani problém mezi Západem a Ruskem.“ A dodal: „Nemělo by se zapomenout ani na to, že podstatná část současných světových problémů je spojena se situací na Západě, se stavem Západu, s jeho postupnou ztrátou identity, s jeho kulturním a civilizačním úpadkem a hospodářskou stagnací. Zde bychom měli hledat klíč k řešení aktuálních světových problémů.“
Nádhera! Jak si Rusko představuje ono „definování své nové historie“ a pozici „aktivního hráče na mezinárodní scéně“ nám předvádí již více než rok na Ukrajině. A Klaus ani za tu dobu nenašel dostatek sebereflexe, aby na toto téma už alespoň mlčel.
