Článek
V naší zemi neustále dochází k rozdmýchávání protievropských nálad s pestrou motivací.
Některé jsou projevem ruské propagandy, neboť Rusko všemi prostředky usiluje o rozložení Evropské unie, což je nutnou podmínkou k obnovení jeho původního vynuceného vlivu ve střední Evropě. Jiné pochází od extremistů opakujících nesmyslné fráze typu „nic než národ“, aniž by uměli vysvětlit, v čem je slušný Čech lepší než slušný cizinec, a v čem je naopak neslušný cizinec horší než neslušný Čech. Dalším zdrojem jsou krajně pravicoví konzervativci typu europoslance Jana Zahradila, pro které je EU prostě příliš liberální, ohleduplná, solidární, progresivní, slušná, hodnotově orientovaná či vzdělaná. A v neposlední řadě je šíří politici druhé či třetí ligy, kteří vědí, že v evropské konkurenci nemají šanci se prosadit, a proto usilují o co největší izolaci Česka od vyspělé západní civilizace.
Jednotlivé motivy se mohou samozřejmě prolínat, jako je tomu u mnohých představitelů SPD, Trikolóry či hnutí PRO. A všichni společně se pak snaží chytat do svých dezinformačních sítí především extremistické, nespokojené, protisystémové či jen nedostatečně informované voliče, kteří pak jejich nesmyslné teze budou šířit dál.
Není jasné, na co si neustálými protiunijními útoky vlastně stěžujeme a co si od nich slibujeme. Nic lepšího než západoevropskou civilizaci současný svět nenabízí. Ať již jde o kvalitu života, ekonomickou i sociální vyspělost společnosti, úroveň demokracie a lidských práv, veřejných služeb, předpokládanou délku dožití, mír, bezpečnost atd. Můžeme si porovnat naši životní úroveň v současnosti a před rokem 1989. A právě onen rozdíl je reflexí rozdílu mezi evropským Západem a Východem. Měli bychom být šťastní, že jsme se etablovali do struktur Západu již v devadesátých letech minulého století, kdy u nás ještě nepůsobili „vlastenečtí“ chcimírové a Rusko pod Jelcinem si vybíralo oddechový čas v řinčení zbraní, vývozu násilí, šíření nenávisti a imperialistických touhách.
Až podivně často zapomínáme, jaké všechny vymoženosti a zdroje blahobytu nám integrace se Západem přinesla. Vojensky jsme chráněni NATO, máme plně profesionální armádu bez povinné vojenské služby občanů, díky EU máme volný pohyb osob, zboží, služeb, kapitálu, jsme čistými příjemci obrovských objemů evropských peněz, na našem území byly proinvestovány neskutečné finanční částky ze Západu, jezdíme na dovolené do destinací, o jakých se nám dříve ani nesnilo apod.
Tím spíš je nepochopitelné, proč si pomateným euroskepticismem řežeme větev, na které sedíme. Nemáme hospodářskou sílu Británie, takže bez členství v EU by životní úroveň u nás šla velmi strmě dolů. Anebo opravdu může někdo věřit tomu, že by okrajoví představitelé české politické scény jako Tomio Okamura, Jindřich Rajchl a jim podobní vymysleli lepší systém fungování společnosti, než je ten západoevropský? Pokud ano, pak mu doopravdy není pomoci.
Stěžujeme si, že jsme montovnou? Jsme tím, na co v evropské konkurenci stačíme. Lidí, jako je třeba Tomáš Čupr, kteří dokáží vybudovat z ničeho ohromný podnik expandující i na západ od nás, zde bohužel mnoho není. Chceme-li mít německý blahobyt, musíme mít nejdříve i německou výkonnost. Bohužel však vedle ekonomicky silných západních zemí působíme fotbalovou terminologií stále jako krajský přebor vedle Ligy mistrů. Změnit to lze pouze tím, že na sobě budeme tvrdě pracovat a učit se do těch, kdo jsou lepší než my. Závistí, nacionalismem, věčným stěžováním, jak nám všichni ubližují, či dokonce otáčením kormidla směrem na východ vstříc zemím o mnoho zaostalejším, než je ta naše, toho však určitě nedosáhneme.
V národoveckém táboře je velmi oblíbená též fráze, že v EU rozhodují „nikým nevolení byrokrati“, což je spojováno obvykle s Evropskou komisí. Soudce, státní zástupce, guvernéra ČNB nebo ministry si přece taky nevolíme. Podobně přednosty klinik, ředitele nemocnic, škol, úředníky atd. Volit do těchto funkcí by ani nebylo možné, když laická veřejnost neumí posoudit odborné předpoklady pro jejich výkon. Skutečnost, že někdo není volen ve všeobecných volbách přece ještě neznamená, že svoji práci bude dělat špatně. A platí to přirozeně i naopak.
Národovci se často zaklínají též Visegrádem. Jenomže, čím bychom se mohli inspirovat v postkomunistické části střední Evropy, která se čím dál častěji staví do role jakési opozice proti tradičním unijním zemím? Komické, asi jako když kuchařský učeň chce mistrovat šéfkuchaře restaurace, v níž je na praxi. ČR, Slovensko, Polsko a Maďarsko nabízejí nadále horší kvalitu života než západní část Evropy či Skandinávie a jsou ve většině rozhodujících kritérií pořád druhou evropskou ligou. Skutečnost, že ČR ze zemí V4 vychází nejlépe, je spíše shoda šťastných náhod než naše zásluha.
V čem v Unii vynikají Maďaři, Poláci nebo Slováci? Tedy kromě odchylek negativních, především autoritativností a přepáleným národním konzervatismem v případě Maďarska a Polska, s paradoxně zároveň věčně nataženou Orbánovou rukou pro evropské dotace. Anebo třeba výraznou předvolební podporou proruského Smeru na Slovensku. Kolik Němců by asi chtělo žít či pracovat v Polsku, kolik Poláků v Německu? Čím víc se budeme opájet „pravdami“ Visegrádu, tím víc se budeme od nejvyspělejší části Evropy vzdalovat. Při pesimistickém pohledu totiž končí vyspělá demokratická civilizace na našich západních hranicích. Při optimistickém pak na východních hranicích Slovenska, tedy pokud podzimní volby nevyhraje Robert Fico.
Pseudovize „nezávislého Česka“, kterou razí třeba Jindřich Rajchl, je naprosto odtržená od reality, obzvláště při požadavku zachování současné prosperity. Onu „politiku všech azimutů“ jsme kupř. na Hradě už zažili do sytosti, přičemž ruská invaze odhalila její nesmyslnost v takovém rozsahu, že svůj omyl musel přiznat dokonce na sklonku mandátu i Miloš Zeman, což mu budiž ke cti. Na rozdíl od Václava Klause, který ve svém dlouholetém rusofilství samozřejmě zůstává neomylný.
Představa, že stát velikosti a významu ČR by mohl být mezi západním a východním blokem nezávislý, je hodna naivity malého dítěte. Odklon od západní orientace by nutně znamenal příklon k východnímu mocenskému bloku v čele s Ruskem, Čínou a podobnými autokratickými režimy. Spolu s tím by zároveň nutně docházelo k nahrazování liberální demokracie různou formou konzervativní diktatury, od maďarského či polského formátu po orientální despocie typu Ruska či jeho satelitů.
Chce-li tedy někdo zpochybňovat přínos evropské integrace pro naši zemi, nejde mu o prosperitu Česka, neboť odklon od prozápadní politiky by k žádné prosperitě vést nemohl. Skutečným cílem těchto samozvaných spasitelů před „dekadentním Západem“ proto často bývá vmanévrovat nás zpět do sféry vlivu ruské despocie, což pochopitelně nikdo z těchto proponentů neřekne naplno. Mnohdy však postačuje sledovat i symboliku jejich stoupenců. Málokdo si totiž nechá vytetovat Putinovu podobiznu, aniž by zároveň nechoval k ruskému diktátorovi servilní obdiv.
Izolovaná česká cesta obvykle nevedla k úspěchu ani v jiných etapách po roce 1989. Vzpomeňme 90. léta s řadou nepovedených privatizačních projektů, vytunelovaných fondů a rozkradeného majetku poté, co Klaus „nechal zhasnout“. V ostrém kontrastu s tím je kupř. podnik Škoda Auto, jehož veškerý úspěch je dán tím, že se stal součástí koncernu Volkswagen. Pokud by i mladoboleslavská automobilka byla v 90. letech privatizována českou cestou, velmi pravděpodobně už dnes vůbec neexistuje. V podnikatelském sektoru je u nás totiž bohužel mnohem víc Bakalů než Čuprů.
Jedinou šancí postkomunistických středoevropských států na růst životní úrovně je proto snaha přiblížit se fungování úspěšných západních zemí. Patetické bití v hruď s nacionalistickými výkřiky nám nejen vyšší životní úroveň nepřinese, ale působí asi tak komicky, jako kdyby libovolný současný český fotbalový klub tvrdil, že je lepší než Bayern Mnichov.
Ruská agrese na Ukrajinu dělící čáru mezi světem demokracie a vojenské diktatury narýsovala snad ještě výrazněji, než tomu bylo za studené války. A vzhledem k politickému vývoji v Polsku, Maďarsku a na Slovensku se nestále zvýrazňuje i dělící čára mezi těmito státy a vyspělým Západem.
Klíčovou otázkou proto je, na které straně chceme stát my. Můžeme stokrát nadávat na vládu, být kritičtí k jednotlivým ministrům či poslaneckým návrhům, ale chceme-li nadále patřit na Západ a udržet si nynější standard liberální demokracie, jiná volba než pětikoalice v současnosti není. Hnutí ANO se ústy Andreje Babiše a jeho nejbližších otevřeně hlásí k národnímu konzervatismu, přičemž Babiš nazývá Orbána přítelem. A SPD pošilhává dokonce po ruském režimu. Není potřeba nic dodávat, tyto strany dávají své představy o fungování společnosti najevo zcela nepokrytě.
Současná vnitropolitická situace tak není otázkou volby pětikoalice, či opozice, ale volby mezi Západem a Východem. Každý volič by si měl proto především zodpovědět otázku, zda by raději chtěl žít v Mnichově, Budapešti, či Moskvě.
