Článek
Ozbrojený útok na slovenského premiéra Fica je dalším šokujícím mezníkem v narůstajícím společenském násilí a nenávisti. Na Slovensku před ním nedávno varovala nejen prezidentka Čaputová, ale i její partner. Stačí si vzpomenout třeba i na pěsti ve slovenské předvolební kampani. A u nás je stále velmi čerstvý smutek v srdcích, který po sobě zanechal masový vrah na FF v Praze.
Nejen slovenská, ale i naše společnost je prodchnuta rostoucí nenávistí. Stačí si pročíst každodenní záplavu hejtů na sociálních sítích. Ty nejčastěji pramení z hrubé netolerance a zaměňování svobody za svévoli. Od verbální agrese pak nemusí být dlouhá cesta k té fyzické založené na jednoduchém vzorci, že když svoji vůli neprosadí po dobrém, půjde to po zlém.
Může to začínat méně nápadně. Třeba jako pronásledováním šéfa ČLK Milana Kubka či propichování pneumatik zdravotníkům jen pro vybití absurdního vzteku za povinné roušky. Výhružky antivaxerů a výzvy spolku Zlatý špendlík Daniela Landy k „občanskému odporu“ proti ochranným opatřením. Anebo když odsouzený podporovatel terorismu Tomáš Čermák i na útěku před spravedlností vyzýval, aby lidé „vynesli konečně ty parchanty za tu držku ven“. Na protivládních demonstracích běžně zaznívaly výzvy k vyvedení vlády ze Strakovky. A objevily se i plakáty zobrazující ministra vnitra Víta Rakušana s rodinou v pytli na mrtvoly. Jak nám ukázala dnešní šokující událost, pro někoho to verbálními výhružkami a plakáty končit nemusí.
Viníkem dnešní události opravdu není liberální demokracie či média, jak se nám již teď snaží namluvit někteří slovenští vládní politici. V historii lidstva došlo k atentátům na všechny možné představitele nejrůznějších politických sil, že žádný společný ideologický jmenovatel atentátníků přirozeně neexistuje.
Jejich společným jmenovatelem však naopak nepochybně je rostoucí nenávist, vulgarizace společenských vztahů, všeobecná nevšímavost (či dokonce tolerance) k násilí, kult hrubosti, svévole a extremistické představy, že nepřesvědčíme-li oponenta argumenty, nastupuje vynucení vlastní vůle silou. Napomáhá tomu i eskalace násilí na mezinárodní scéně a překračování jeho brutality přes všechny myslitelné hranice, což ovlivňuje radikalizaci postojů i v našem jinak mírumilovném regionu.
Právě fyzická agrese musí být naším společným nepřítelem bez ohledu na přirozené názorové rozdíly mezi námi. A musí být červenou čarou, kterou žádná ze stran při vzájemných názorových diskursech s oponenty nikdy nepřekročí.
Rozdílné názory a pluralitní diskuse jsou v demokracii samozřejmé a žádoucí. Je naivní si myslet, že názoroví odpůrci si mají začít padat kolem krku a zpívat společnou píseň. Můžeme však spolu sebevíc nesouhlasit, kritizovat, vést diskusní pře, ale za žádných okolností po sobě přitom nesmíme střílet.
Tento politováníhodný incident může přinést i řadu poučení. Jak již zmiňuji výše, jeho příčinou není ta či ona strana, ale radikalizovaná nenávist přecházející do fyzického násilí, jejíž obětí se klidně mohl stát i politik z opozičního tábora. Pokud tedy příští dny budou ve znamení jeho absurdního zneužívání k politickému boji a zámince k napadání názorových oponentů jak upozorňuje slovenský publicista Samo Marec, je zcela zřejmé, že pokračujeme po špatné cestě.
Politika Roberta Fica a jeho Smeru mně vždy byla, je a bude naprosto cizí, což je zřejmé z mých článků. Každý politik je však především člověkem, a dnes nejde o politické klání, ale o zdraví a život člověka. Dnes proto Robertu Ficovi držím palce a přeji brzké uzdravení bez zdravotních následků.
