Článek
V minulých dnech v médiích výrazně rezonovala otřesná událost s adorací Ruska malými dětmi spolu s ponižováním, fyzickým napadením a pliváním do obličeje jejich ukrajinské spolužačce. A to vše toliko z důvodu, že je prostě Ukrajinka. Takto šokující chování dětí vyvolalo pochopitelně mnoho bouřlivých reakcí.
Pochvalu zaslouží škola za důrazný postup v celém případu i někteří vládní politici, kteří jednoznačným odsouzením této události alespoň trochu zachraňují situaci. Jednoznačně největší aplaus však zasluhuje prezident Petr Pavel, který se s holčičkou osobně setkal v prostorách Pražského hradu. Jeho jednání je mnohem víc než omluvou za spoluobčany, morálním gestem a zadostiučiněním. Je zároveň důležitým signálem navenek, že proruské dezolátské jednání u nás patří na periferii společnosti, zatímco hodnotová politika je hlavním společensko-politickým proudem, a jako taková je zastřešována i hlavou státu, což se po vypršení mandátu Václava Havla stávalo velmi zřídka.
Hned úvodem se nabízí otázka, co na tuto kauzu říká opozice? Jistě takové jednání také odsuzuje, a jsem proto zvědav, kdy poplivanou holčičku navštíví Andrej Babiš, či ji do prostor poslaneckého klubu SPD pozve Tomio Okamura, který dle svých slov přece vůbec není proruský. Nyní mají obě tyto strany příležitost dát jednoznačně najevo civilizované postoje.
Kdo je viníkem celé odporné kauzy? Nejobecněji řečeno my všichni, neboť všichni jsme součástí této společnosti, v níž se vyskytují i takto ohavné individuální projevy, které společnost není schopna resocializovat či eliminovat.
Osmileté děti ještě opravdu nemají rozum z toho, co je to útočná válka nebo válečné zločiny, a na tato témata prostě opakují, co kolem sebe slyší. Za co však i ony již spoluodpovědnost nesou, je ona neomluvitelná agresivita. I osmileté dítě už nepochybně musí vědět, že druhým se neubližuje, přičemž plivnutí do obličeje je navíc tak odporným, a i v dětském světě zcela zapovězeným způsobem ponižující ingerence nedotknutelnosti druhého člověka, že dítě neomlouvá ani jeho věk či odezírání toho, co třeba doma dělá tatínek mamince. V kolektivu dalších dětí a pod výchovným působením školy už totiž dávno mohlo poznat, že takové jednání je ve se slušné společnosti zcela neakceptovatelné.
Skutečnost, že dětská agresivita neustále eskaluje, je patrná z mnoha dalších událostí. Otřesné případy šikany, fyzická agrese natáčená na mobily a šířená na sociálních sítích, znásilnění mezi nezletilými či školy, kde se pedagogové bojí inzultace ze strany dospívajících kluků, jsou velmi smutným příkladem. Velkou vinu na tomto stavu nesou školy nedostatečným potíráním šikany, a především pak rodiče širokou škálou jednání, počínaje nezájmem o chování potomka mimo domov a konče schvalováním násilí, začasté na xenofobní bázi. V nynějším případě s národnostně-politickým podtextem se do smrtícího koktejlu spojují tři zcela zavrženíhodné postoje ze světa dospělých, a sice podpora ruské vojenské agrese, tolerance k násilí a xenofobie.
Děti bohužel přejímají i záporné vzorce chování rodičů, což je patrné především na xenofobním základu. Obětí šikany tak bývá dítě, které se od ostatních liší, tj. ve srovnání s průměrem daného kolektivu je jiné. A právě jeho příslušnost k ukrajinské národnosti se může stát vděčným terčem dětských agresorů na podkladě doma prezentované frustrace jejich rodičů z toho, že naše země není řízena morálními mrzáky, kteří by orbánovsky poklonkovali Rusku či uprchlíky z Ukrajiny deportovali zpět do jejich Ruskem zničené vlasti.
Celá tato smutná událost je tak vizitkou odvrácené strany naší společnosti a morálního dezolátství. Nikdo jiný totiž zločineckou ruskou invazi schvalovat nemůže. Lidé, jejichž duševní vývoj se zastavil kdesi v jeskyní prvotně pospolné společnosti a jejichž jediným instrumentáriem společenské interakce jsou pěsti a hrubé násilí, snadno naleznou zalíbení v ruském vraždění, mučení a znásilňování ukrajinských civilistů ztělesněného Putinem a jeho dlouhodobě groteskním macho vystupováním, stejně jako v odmítavém postoji k pomoci Ukrajincům coby obětem. Kdyby byla situace opačná a Ukrajina napadla Rusko, možná by tito dezoláti naopak fandili Ukrajině. Kdo ví.
Patrně největším paradoxem pak je, pokud lidé, kteří neumí vychovat ani vlastní děti k nejzákladnější slušnosti, chtějí mistrovat profesora politologie v pozici premiéra, vládu a nejlépe celou Evropskou unii. Poselství z celé této šílené události by mělo být alespoň takové, že si konečně přestaneme naši společnost malovat růžovými barvami a přiznáme si barvy skutečné. To by bylo prvním krokem k nápravě.
