Článek
Kdybych mohl mít jakékoliv přání, všem lidem na světě bych nejen do nového roku pochopitelně přál věčné zdraví, lásku, moudrost, štěstí, radost, bohatství a pokud možno i mládí a nesmrtelnost.
Smysluplné je však pochopitelně uvažovat pouze o skupině přání, která jsou splnitelná, a jejichž splnění je zcela v našich rukou. Z této kategorie bych nám všem nejvíce přál, abychom mnohem více než doposud používali rozum a morálku. A nemusíme být k tomu Einsteinové ani Matky Terezy, aby se tím společnost oproti současnosti výrazně kultivovala. Příklad?
Když vodíme děti na povinná očkování nebo sami chodíme na přeočkování proti tetanu, ani nás nenapadne obava z implantování čipu či pozměnění DNA. Jak tedy mohl někdo podobným nesmyslům věřit u očkování proti covidu?
Anebo odporný čin masového vraha na FF UK, který odsuzuje skutečně celá republika. Jak tedy může být část společnosti tolerantní k tomu, když tytéž či ještě horší činy v neporovnatelně větším měřítku páchá Rusko na Ukrajině?
Jinými slovy, potřebné morální i racionální myšlení k přijímání správných rozhodnutí obvykle máme. Problém je však jejich selektivní užití. Někdy je nechceme používat jen proto, že se pravdy bojíme, lež je pro nás pohodlnější, nehodí se do naší ideologické škatulky vidění světa či máme oči zaslepené emocemi, nejčastěji pak nenávistí šířenou dezinformátory.
Pokud by se nám však více morálky a rozumu podařilo do našeho jednání obsáhnout, přinese nám to nejen do nového roku mnoho užitku. Posuďte sami.
Budeme více upřednostňovat jednání objektivně správné před osobním prospěchem. Z toho bude následně profitovat celá společnost, tj. i každý z nás.
Nebudeme tolerovat zlo a nepřipustíme, aby se stalo akceptovanou součástí našich životů. Tolerance zla není projevem velkorysosti a svobody, ale hlouposti a morální nedostatečnosti.
Přestaneme se snažit účelově zpochybňovat, že západní civilizace je z hlediska ekonomického i sociálního a objektivní i subjektivní regionem s nejvyšší kvalitou života. To není politický názor, ale celosvětovými daty doložená objektivní realita. Když se k západu otočíme zády, neublížíme jemu, ale sami sobě.
Nejsme-li spokojeni s našimi současnými politickými představiteli prozápadního směru, můžeme v rámci tohoto politického kurzu hledat představitele lepší. Nebudeme si však volit změnu politického kurzu, protože by v každém případě byl změnou k horšímu.
Nebudeme věřit nesmyslům odporujícím elementárnímu rozumu ani považovat lži za „alternativní pravdy“. Rozhodovat se budeme na základě důkazů, objektivních argumentů či ověřitelných skutečností, a na odborné otázky se budeme tázat renomovaných odborníků. Tím výrazně zvýšíme naši odolnost proti dezinformacím a hrozbě jejích fatálních následků pro naši demokracii.
Přestaneme popírat, že liberální demokracie je prozatím nejvyšším vývojovým stupněm organizace společnosti s největším rozsahem svobody každého z nás. I ona se samozřejmě dopouští chyb. Řešením je však jejich náprava, a nikoli hledání spásy u ideologií ještě mnohem nedokonalejších.
Odmítneme prospěchářství jako politický program. Otevřeně sabotovat evropskou integraci a současně mít k Bruselu neustále nataženou ruku na evropské dotace po vzoru Maďarska není ničím jiným než mravním mrzáctvím.
Pochopíme, že cesta k růstu životní úrovně obyvatel vede jedině přes růst prosperity celé země, a proto je nutné volit politický program, který má takové ambice. Populismus, „ponáspotopismus“, rozhazování půjčených peněz či strategie života na dluh být programem prosperity nikde na světě nemůže.
Budeme pomáhat těm, kdo to skutečně potřebují. Míra potřebnosti se neposuzuje podle toho, kdo nejvíc křičí, ale kdo je objektivně v nouzi. Často jsou to matky samoživitelky, které na náměstí křičet nechodí. Nedopustíme, aby své existenční problémy řešily způsoby s lidskou důstojností neslučitelnými. A „konzervativní“ rady z Klausova institutu či bělobradé „nadsázky“ necháme maskulinním buranistánům.
Započneme opravdové úsilí, aby naše země konečně začala dohánět nejvyspělejší západní státy namísto dřívějšího hledání uspokojení v bídě tranzitního východního středu. Pokud se někde mají lépe než my, budeme se od nich učit. Víme totiž, že závist, fňukání a směšný nacionalismus nás na rozdíl od tvrdé cílevědomé práce nikam neposune.
Porozumíme, že smysluplnost podpory zemí jako je Tchaj-wan, Izrael nebo Ukrajina opravdu není měřena naším utilitaristickým hmotným prospěchem, ale mravními zásadami plynoucími ze samotné podstaty lidství. Skutečně za ni kromě dobrého pocitu nic nedostaneme, a naopak nás může mnoho prostředků i úsilí stát. To však není podstatné, protože morální zásadovost je cílem sám o sobě. Pokud by na ni lidé rezignovali, svět by se stal prostorem, ve kterém by pro svobodného člověka už nebylo místo.
Uvědomíme si, že problémy mají lidé všude na světě. V převážné většině zemí jsou na tom mnohem hůře než my, neboť v globálním měřítku náležíme k nejvyspělejším zemím světa. Určitě je správné říkat, co nám zatím chybí. Přitom ale nesmíme zapomínat na všechno co máme a díky čemu jsme to získali.
V pluralitní společnosti je nemožné, aby spolu všichni souhlasili. A pro společenskou diskusi a tříbení názorů by to nebylo ani žádoucí. Rozhodně nemusíme shodu předstírat a či si hrát na falešná semknutí. Bez ohledu na prohlubující se názorovou propast uvnitř společnosti se však k sobě vždy máme chovat slušně.
A když to půjde, zkusme se k tomu všemu mít aspoň trochu rádi.
Tak šťastný nový rok nám všem!
