Článek
Legislativní proces korespondenční volby provází další díl divadla obstrukční prázdnoty zdejší opozice budící u nezúčastněného pozorovatele absolutní znechucení, jak také mohou vypadat zákonodárci naší země. Opozice se z ryze účelových důvodů snaží demagogicky vyvolat dojem, že odmítáním korespondenční volby hájí spravedlnost, politickou demokracii a kdoví jaké další vzletné principy. Jejich obsahu však rozumí asi jako Tomio Okamura virologii. Kdo totiž sympatizuje s Viktorem Orbánem, či dokonce lobbuje za „Putinův mír“, nemá o demokracii ani ponětí.
O účelovosti odmítání korespondenční volby opozicí netřeba hovořit. V současné EU se jedná o standardní součást volební demokracie fungující v drtivé většině zemí. I u nás bylo její zavedení dokonce součástí programového prohlášení Babišovy vlády. Nicméně po výsledcích zahraničního hlasování u voleb do PS v roce 2021 a voleb prezidentských hnutí ANO jako reprezentant krystalického utilitarismu samozřejmě změnilo kurz do politického suterénu, kde nyní po boku SPD vede proti korespondenční volbě doslova zuřivou kampaň. Tomuto tandemu pochopitelně nejde o žádnou demokracii, ale o obyčejný mocenský kalkul proti skupině voličů, která jim není nakloněna, a proti liberální západní demokracii, která je s vizemi orbanistánu neslučitelná. To je jediný motiv. Vše ostatní je jen divadlo pro nejjednodušší část populace.
Obstrukce jsou v každém případě zneužitím práva zákonodárce na svobodný projev v PS. O zneužití práva se jedná tehdy, kdy je vykonáváno ve zjevném rozporu s jeho účelem, resp. je jím sledován účel jiný. Je-li zákonem předpokládaným účelem projevu diskutovat k projednávanému návrhu, a mnohahodinový obstrukční příspěvek k němu žádnou reálnou vazbu nemá, je jeho skutečným účelem jednání pouze blokovat. V dnešní době postupující vulgarizace naší politiky se opozice tímto záměrem už dokonce ani netají.
Současně tím dochází k porušování jednacího řádu Sněmovny, neboť povinností vystupujícího zákonodárce je mluvit k projednávanému bodu. Arogance vlastní Okamurovi i Babišovi, kteří na upozornění předsedajícího diktátorsky odvětí, že si budou mluvit o čem chtějí, není jen neotesaným buranstvím, ale současně pohrdáním zákonnými pravidly legislativního procesu. A to je ze strany zákonodárce obzvláště vážný přešlap. Bohužel v našem bezzubém právním řádu v podstatě nepostižitelný.
Dalším vážným problémem obstrukcí je jejich popírání samotné demokracie. Její podstatou je totiž rozhodování většiny. Pokud se menšina snaží tento mechanismus zablokovat, osobuje si více práv, než ji na základě rozhodnutí voličů náleží, neboť se z pozice přehlasované menšiny snaží vnutit svoji vůli sněmovní většině. A to není výkonem práv demokratické opozice, ale obyčejným diktátorstvím, které chce svůj názor prosadit bez ohledu na způsoby k tomu použité.
Celé opoziční cvičení je navíc úplně nesmyslné. Vláda i opozice dobře ví, že koalice disponuje pohodlnou většinou, a své návrhy nakonec stejně schválí. Otázka tak není, zda ke schválení koaličního návrhu dojde, ale kolik nesmyslných výstupů opozice budeme muset do té doby vyslechnout. Celý legislativní proces se tak zužuje na to, aby koalice vydržela přečkat opoziční obstrukce a nepromeškala žádný nečekaný procesní návrh v prázdném sále. Těžko si představit větší degradaci legislativní činnosti.
Opozice svůj čas navíc nevyužívá k tomu, aby přednášela seriózní argumentaci, ale většinu času zapleveluje produkcí nesmyslů s cílem jednání prostě jen blokovat. Seriózní argumenty jí totiž chybí. Navíc si zkusme spočítat, kolik peněz daňové poplatníky opoziční obstrukce stojí. Dle Danuše Nerudové nás jen čtvrteční Okamurova exhibice vyšla zhruba na 4 miliony korun. Uvažujme, o kolik prostředků nás již v tomto volebním období obstruující opozice připravila. Za ona neposlouchatelná představení mimo téma pronášená k prázdnému sálu totiž poslance z SPD i ANO spolu s jejich asistenty neplatí Agrofert, ale my všichni.
Obstrukce samozřejmě nevymyslela nynější opozice. Jsou všude na světě nástrojem menších či větších diktátorů, kteří chtějí prosadit za každou cenu a silovými prostředky svoji vůli bez ohledu na legitimní sílu, která vyplývá z výsledků voleb. Obstrukce tak hojně využívali devadesátkoví radikálové z SPR-RSČ, ale uchýlit se k ní neměl problém ani třeba Miroslav Kalousek, a její extrémní podobu předvedl bývalý člen SPD a exposlanec-flákanec Volný, který se přitom neváhal ani poprat a zničit řečnický stolek.
Jenomže dříve obstrukce představovaly pouze exces ze standardního způsobu práce. Pro současnou opozici se však staly běžnou formou jednání. Ničeho hodnotnějšího totiž zjevně není schopna. Čtvrteční obsahově naprosto nicotné Okamurovo „vystoupení“ trvalo necelých 11 hodin, což je nejen tuzemský rekord, a též o 3,5 hodiny více, než trval kupř. inaugurační projev Fidela Castra.
A k čemu tento čas Okamura využil? K projekci na své obvyklé úrovni, která odpovídá jeho schopnostem a znalostem kupř. jako o členství našich sousedních států v EU. Za vše hovoří, že velkou část svého „vystoupení“ předčítal z jakési diplomové práce o Masarykově pojetí demokracie, tj. zcela mimo přímý vztah k projednávanému bodu. Miliony lidí v této zemi by oněch téměř 11 hodin vystoupení v PS uměly využít nesrovnatelně hodnotněji. Na pokyny předsedajícího, aby se držel tématu Okamura reagoval, že bude mluvit o čem bude chtít. Stejným způsobem reagoval o den dříve Babiš. Oba pánové si zřejmě myslí, že stojí nad zákonem, což je běžný syndrom vládců východních despocií. Putin a Lukašenko jsou výmluvnými příklady.
Opravdu se voliči SPD a ANO domnívají, že „politici“ takovéto úrovně je mohou dobře zastupovat? Nedosáhnou ničeho a jen odhalují, že jejich politické instrumentárium končí silovými řešeními a zneužitím moci za peníze daňových poplatníků. U nás jim to ještě projde, protože naše legislativa je vůči zneužití moci velmi bezzubá. Ale ve vyspělém světě nemají šanci. Spolupráce s nimi totiž není možná, neboť jakmile jednou nebude po jejich, začnou vydírat a obstruovat. Na takové partnery či na Babišovo neotesané hulvátství kupř. vůči Rakušanům není v civilizovaném světě nikdo zvědavý. A na spojence maďarsko-ruské zase není zvědavá společnost naše.
Obstrukcím se částečně dá předcházet některými změnami zákona o jednacím řádu PS. Ale zcela spolehlivé řešení neexistuje nikdy. Můžeme jen litovat, že místo nás nerozhodovali v posledních volbách kupř. studenti středních škol. V hlasování téměř 41 tisíc studentů v roce 2021 zvítězil PirStan se ziskem 30,4 %, na druhém místě SPOLU 29,4 %, třetí ANO 8,5 % a na čtvrtém místě SZ 7,1 %. Nikdo další by se do PS hlasy studentů nedostal, SPD by získala jen 4 %. Při těchto výsledcích by současné trapné „národně-konzervativní“ (rozuměj maďarsko-ruské) opoziční scéně konečně spadla opona.
Jednání tandemu ANO a SPD se smrsklo na demagogickou antizápadní propagandu s cílem udělat z naší země zaostalý provýchodní skanzen, s politikou prodchnutou chcimírovstvím, totálním utilitarismem a ochotou udělat cokoliv, co jim otevře cestu k moci. Se skutečnou prací zákonodárce a konstruktivní opozicí to má společného asi tolik co Tomio Okamura s vysokou školou.
Mám však pro ANO a SPD jeden návrh reflektující jejich patetické „vlastenectví“ s heslem „Česká republika na prvním místě“. Mohli by se podle tohoto hesla zkusit alespoň jednou opravdu zachovat, a svá hnutí konečně rozpustit. Nic lepšího pro tuto zemi totiž udělat nemohou.
