Článek
Společenský konzervatismus je myšlenkový směr preferující tradiční hodnoty a řešení, přičemž hlavním argumentem je právě tradice jejich užívání (vždy tomu tak bylo, tak proč to měnit). Je kontrapozicí progresivismu (obvykle spjatého s liberalismem), a obecně je též v mnoha ohledech antagonismem pokroku, vývoje či vůbec jakýchkoliv společenských změn. Obvykle je spojen s autoritativní vládou, pragmatismem, redukovaným rozsahem základních práv, formalismem a silovými prostředky. Konzervativci nepotřebují hledat nejlepší řešení, postačuje řešení která „nějak fungují“ a zároveň se opírají o tradici, čímž je konzervatismus petrifikací velmi šedé průměrnosti. Ambice na maximalizaci kvality života společnosti a blaha každého jednotlivce nejen nemá, ale dokonce se jich předem zříká.
Jinými slovy, proč vymýšlet auta, když máme koněspřežku. Proč práva žen, když ženu zastupuje otec nebo manžel. Proč sociální stát, když každý má nějakou rodinu, a ta se určitě postará. Musíme být skromní, nehledat pořád nějaká novátorství a vyšší kvalitu či délku života. Nepohodlí je přirozené, nespravedlnost a nerovnost taky, každý den slunce nesvítí, lidé jsou jací jsou, život je krátký a sobectví je normální. A komu se to nelíbí, má smůlu. Tečka.
Pokud by svět trvale řídili konzervatisté, jeho vývoj by na nějakém stupni jednoduše zamrzl. Zda by to bylo v období otroctví, vrchnostenské správy, lenního státu, kastovnictví, církevních soudů či třeba středověkých ordálů záleží jen na tom, v jakém období by k oné konzervaci došlo. Z pohledu konzervatistů je totiž apriorně špatný v podstatě jakýkoliv pokrok. Konzervativní část české politické scény za Rakousko-Uherska tak kupř. prosazovala naše setrvání v monarchii. Z pohledu dnešních konzervativců by to byl téměř národovecký zločin, tehdy však představoval reálný politický program. A tak bychom mohli pokračovat mnoha dalšími příklady.
Nepřekvapí, že v současné Evropě jsou vyspělejší Západ a Skandinávie spojeny převážně s liberalismem a progresivismem, naopak směrem od Německa na východ přibývá konzervativních režimů (ve střední Evropě dlouhodobě Maďarsko a Polsko), jejichž gradientem je ultrakonzervativní Bělorusko a Rusko. Ještě konzervativnější režimy jsou pak především dále v Asii režimy řídící se právem šaría, což již je hodnotový pravěk.
Není bez zajímavosti, že Tomáš Garrigue Masaryk coby patrně nejvýznamnější osobnost naší politické historie od vzniku samostatného Československa byl v mnoha ohledech progresivistou. Recentní Česká republika pak stojí někde na pomezí mezi Západem a Východem. Nejtypičtějším parlamentním představitelem progresivismu jsou Piráti, a v současnosti se k němu obvykle hlásí i původně konzervativní TOP 09 či STAN. Totéž platí i pro nynější dominantní proud v ODS zastřešovaný Petrem Fialou. Netřeba však připomínat, že ODS byla za klausovské éry stranou silně konzervativní, přičemž tento směr zůstává ve straně nadále poměrně silný a některé relikty tohoto období v ní mají nadále nemalý vliv – patrně nejtypičtějším příkladem je europoslanec Jan Zahradil, který má s liberálním myšlením společného asi tolik co Tomio Okamura. KDU-ČSL je pak principálně konzervativní, ale coby člen převážně liberální pětikoalice se musí alespoň občas tvářit, že to jsou jen pomluvy.
Naopak otevřeně a rigidně konzervativní je pochopitelně naše národovecká scéna v čele s SPD, a do konzervativních vod v poslední době vplouvá i politický chameleón ANO. Není divu, chce-li se vymezovat vůči pětikoalici, jinou možnost ani nemá, neboť přímou konfrontaci o stejnou skupinu voličů by s pětikoalicí nemohl vyhrát. A tak Babiš loví raději v temnějších vodách a čerpá inspiraci ze svého oblíbeného Maďarska s věrným kamarádem Orbánem.
Jaká jsou nejčastější hesla konzervativních stran, čím lákají voliče a proč jsou tak strašně povrchní, formalistická, frázovitá a vytvářející umělé překážky společenskému pokroku?
Konzervatismus je nejtypičtěji spojen s nacionalismem. Ten staví na jakémsi primitivním národním antagonismu, zdůraznění konfliktních linií či na dělení „oni“ a „my“. Lze to pochopit ve sportu, to je jen soutěž a hra. Ale v reálném životě je to pouze vytváření umělých bariér. Lidé jsou dobří a špatní. V čem je však lepší dobrý Čech než dobrý Němec, a v čem je horší špatný Francouz než špatný Čech? Jen proto, že já jsem taky Čech? To by byl hodně komický důvod. Anebo snad proto, že my Češi jsme národem objektivně prostě lepším než jiné? To je snad ještě hloupější zdůvodnění - jednak snad netřeba připomínat, co nadřazování některých národností nad jiné historicky přineslo, a jednak objektivně lepším národem než ostatní samozřejmě nejsme.
O to komičtější je, že jak proponenti tohoto pohledu zároveň rádi využívají všech výhod evropské integrace, tj. kupř. volný pohyb zboží, osob a kapitálu v rámci EU. Strašně rádi jezdí v Schengenu bez hraničních kontrol, nakupují od běžných nákupů po nemovitosti a zakládají firmy. Ale jinak je ta Unie samozřejmě strašně špatná.
Kdo má rád svou zemi a chce ji alespoň částečně vracet co díky ní získal (výchova, vzdělání, socializace aj.), má mnoho lepších možností než směšné tvrzení, že jsme centrem světové moudrosti a vyspělosti. Příkladem mohou být naše špičkové tenistky a tenisté, kteří sportovně vyrostli u nás, a nyní vydělávají velké peníze. Stačí si neměnit trvalé bydliště za Monako a platit v ČR daně ze svých příjmů. To je rozhodně mnohem víc než teatrální výkřiky o národní hrdosti před českou vlajkou.
Dalším konzervativním argumentem je důraz na „tradiční soukromé vlastnictví“. Nejlépe věcí nemovitých, i pokud nedává žádný smysl. Takže třeba zdědím zemědělskou půdu, prodat ji nechci (dědeček by se obracel v hrobě) zemědělec nejsem, takže pěstovat nic neumím, a tak pozemek nechám ležet ladem. Aspoň si ho tedy vykolíkuju, jen abych mohl říkat „to je moje“ a mít přitom důležitý pocit „vlastníka půdy“.
Opravdu není vývojově vyšší variantou třeba sdílené vlastnictví? Pokud nějakou věc využívám málo či ji vlastně využít neumím, vážně je moudré být za každou cenu výlučným vlastníkem? Když používám auto 1× za měsíc na dvě hodiny, k čemu mně bude jeho výlučné vlastnictví ve zbylých 29 dnech a 22 hodinách v měsíci, kdy jen stojí v garáži, a zároveň nesu plné náklady na servis, zákonné pojištění atd.? Není lepší vlastnictví takového auta sdílet s dalšími podobně svátečními motoristy?
Konzervativní kult vlastnictví se projevuje i na nynější bytové krizi, kdy každý má pocit, že podlahu, po které doma šlape, musí nutně zároveň vlastnit. Samozřejmě to není chyba jen na straně poptávky, extrémně konzervativní je i legislativa, a chování pronajímatelů. Kdyby byly legislativně ošetřeny a kupř. daňovými úlevami podpořeny dlouhodobé nájmy a developeři museli povinnou část z nově vystavěného bytového fondu odprodat městu (jako např. ve Vídni či Mnichově), které by je následně pronajímalo (kupř. mladým rodinám) formou dlouhodobých či doživotních nájmů, nájemní bydlení by přestalo být tak nevýhodné a riskantní jako tomu u nás dlouhodobě je. Kromě rizika každoročního navyšování cen soukromými pronajímateli se nájemníkům pochopitelně nelíbí ani představa kočovného života v podobě, kdy se každé 2-3 roky budou stěhovat do jiného nájmu, protože jim pronajímatel prostě smlouvu ze zákonných důvodů vypoví, resp. neprodlouží. Konzervatismus všech zúčastněných stran včetně legislativy je i zde tak jedním z hlavních důvodů, proč je trh s bydlením u nás dlouhodobě tak zoufale nefunkční.
Dalším oblíbeným konzervativním tématem je „tradiční rodina“. Naši konzervativci se spokojí s tím, že odmítají sňatky či adopce dětí stejnopohlavními páry. V Polsku jsou k tomu protizákonné již v podstatě veškeré potraty, takže členy rodiny lidem nadekretuje konzervativní státní doktrína. V minulých dobách existovala i v nynějších civilizovaných zemích řada ještě zrůdnějších pravidel, od nucených sňatků, zákaz sňatků osob bílé a tmavé barvy pleti, zákazy napříč společenskou stratifikační škálou, zákazy na bázi rozdílné víry, či naopak všechny možné nesmyslné překážky rozvodů apod. Správný konzervativec by všechna tato pravidla chtěl nadále držet, přece když už to tak jednou bylo, není důvod to měnit. Naštěstí i zde progresivismus v civilizovaných zemích většinou postupně prosadil liberalizaci institutu manželství až do dnešní, kupř. u nás skutečně vcelku liberální podoby.
Uvažujme dále. „Prateta, tchýně, zeťáček…“, zpívá se v jedné písničce. Koho z nich si mohu vybrat? Největší svobodou člověka je právě svoboda volby. V rámci rodiny si však svobodně vybíráme pouze manžela/manželku. Příbuzné z jejich strany si nevybíráme, ty prostě vyženíme. Ale nevybíráme si ani své vlastní příbuzné včetně rodičů či pobočníky. Třeba takový Hayato Okamura by nejspíš všema deseti bral jiného bratra než je Tomio. A děti můžeme určitým způsobem směřovat výchovou, ale jejich genetický fond ovlivnit nemůžeme, takže někdy mohou být veškeré naše snahy rovny snahám domestikace roje vos.
Takto chápaná „tradiční rodina“ je tak předmětem naší volby jen ve velmi omezeném rozsahu, a přesto je v konzervativním vidění světa hegemonizována a automaticky předpokládána jako dokonalé soužití vzájemně se milujících lidí, kteří by jeden za druhého dýchali. V konzervativním vidění světa má proto vše vyřešit rodina, stát se nemá starat. To funguje u rodin spořádaných, stejně jako nefunguje u rodin nespořádaných. Děti vyrůstající v náhradní péči jsou jen nejužší špičkou ledovce případů, kdy to nefunguje. Přisoudit tak „tradiční rodině“ konzervativní svatozář je obludný nesmysl, a špatně zastřená snaha z pozice státu problémy ve společnosti povýšeně přehlížet slovy „máte přece rodinu“ či „stát není mamahotel“, jak kdysi pravil expředseda KDU-ČSL Bělobrádek coby autor mnoha vskutku empatických výroků.
Konečně posledním okruhem konzervativních lákadel (byť u nás nepříliš rozšířeným) je náboženství. To je konzervativnímu myšlení blízké jednak pro jeho historický (a proto tradicionalistický) rozměr, a jednak proto, že se s ním režim zpravidla nějak pokouší legitimovat své jinak nelegitimovatelné jednání. Radikální islámské ultrakonzervativní režimy své nejodpornější zločiny „zdůvodňují“ právem šaría, katolická církev ve středověku upalovala „ve jménu Krista“, současné Polsko pak „ve jménu Krista“ bere ženám svobodu rozhodovat o svém těhotenství apod. Zkrátka vždy se najde záminka, aby nějaká ohavnost byla prezentována jako ctnost ve jménu toho či onoho boha.
Konzervatismus se snaží, aby některá pravidla prostě nemohla být předmětem otevřené společenské a politické diskuse, a byla jednoduše předem daná. A účinněji toho dosáhne tak, že si na pomoc vypůjčí náboženství, ve kterém jsou taková (politickou mocí dále více či méně překroucená) pravidla obsažena. V katolickém Polsku se středověký přístup k potratům prosazuje nepochybně snáze, než by tomu bylo u nás. Co na tom, že polský katolický konzervatismus je v příkrém rozporu kupř. s křesťanskou filozofií současného papeže. A co na tom, že i v Polsku žijí ateisté. Prostě to tak bude a hotovo, bouchne do stolu Kaczynski. Voliči jsou v Polsku ještě méně nároční než u nás a nechají si to líbit. Liberální menšina trpí, ale nic tím nezmůže, konzervativci mají po letech autoritativní vlády mají dobře zajištěné jednotlivé mocenské kanály včetně kontroly médií.
Na světě existuje bezpočet náboženství a všech možných kultů. Někde je monoteismus, jinde polyteismus, někde uctívají krávu, jinde místního šamana, hada, strom či cokoliv jiného a domnělí bohové se liší nejen svými vlastnostmi (nadlidské či lidské), ale především svými údajnými požadavky na člověka. Již na základě toho, že drtivá většina z nich je vzájemně neslučitelná (nemůže být současně bohem třeba křesťanský Bůh i Alláh), je zcela jisté, že pokud nějaký bůh v teistickém pojetí existuje, přinejmenším převážná většina věřících na světě se ve své víře mýlí.
Naopak společné všem náboženstvím je skutečnost, že se opírají o prameny psané či tradované lidmi, o nichž je však z nějakého důvodu část věřících přesvědčena, že mají či nějak prokazují nadpozemský božský původ. Autorem Koránu samozřejmě není Alláh, stejně jako Bibli nesepsal křesťanský Bůh. Přesto se však s těmito prameny vytvořenými lidmi občas zachází jako s autentickým božím slovem, obzvláště když mají být nástrojem nějaké perzekuce.
Dalším společným znakem různých náboženství je, že příčinou jejich vzniku a víry samotné je nejčastěji odpověď na strach každého normálního člověka ze smrti a touhy po jejím překonání. Náboženství obvykle říká „věř v našeho boha, dělej co nařizuje a budeš spasen“. Jenomže to přece neříká žádný bůh. To opět tvrdí pouze lidé, kteří danou víru hlásají.
Náboženství je tak toliko společenský konstrukt, představa nějakých lidí o nějakém bohu, jeho pravidlech a obvykle též cestě k věčnému životu. A proto nedává žádný smysl přisuzovat mu jakoukoliv „nadpozitivní“ roli, či jeho postuláty komukoliv vnucovat, což konzervativní režimy velmi rády činí.
Pokud dodržování náboženských pravidel zůstává otázkou svobodné volby jednotlivce jako je tomu v liberálních sekulárních režimech, je to v pořádku. Totéž chápeme-li náboženství jako nějaký soubor morálních pravidel, jako je tomu i pro ateisty v evropské humanitní kultuře obvykle biblické Desatero. Jakmile však začneme náboženské normy stavět do role heteronomní nadřazené normativity závazné pro všechny (tedy i nevěřící či věřící s jinou vírou) s odůvodněním, že takováto lidmi formulovaná pravidla jsou vlastně „boží zákony“ a proto jsou nadřazeny zákonům lidským, už to v pořádku není. A přesně to konvenuje konzervatismu a jeho společenským cílům. Naopak liberalismus a názorová pluralita s bezbariérovou diskusí a hledáním společenského konsensu, kdy neexistují žádné nadpozemské neotřesitelné pravdy, je nejlepším protipólem ultrakonzervativně omezeného myšlení.
Za podmínky neohraničeného a nikdy neukončitelného poznání neexistují žádná dogmata či univerzální pravdy, která nemohou být nikdy zpochybněna, jak se nám snaží vnutit konzervatismus. Chceme-li maximalizovat prosperitu společnosti a kvalitu života každého jednotlivce, je jedinou cestou snaha o neustálý pokrok, hledání nových, lepších a ještě lepších řešení, otevřená a bezbariérová diskuse, tvůrčí kritické myšlení, poznání založené na důkazech a argumentech a neuspokojení žádným již dosaženým stupněm vývoje, což odpovídá progresivistickému myšlení.
Samozřejmě nutně budeme narážet i na slepé uličky, jejichž přínos pro lidskou společnost se nepotvrdí. Ať již to byla představa utopické společnosti založené výhradně na morálce bez potřeby zákonů, létající kolo či třeba fén před předním sklem automobilu nahrazující stěrače. Nikdy však nesmíme rezignovat na samotný požadavek onoho progresivního vývoje coby metaprincipu našeho jednání, který se odmítá spokojit s průměrností a pro který žádná kvalita života společnosti není tak velká, aby nemohla být ještě větší. Konzervatismus tak velké ambice nemá. A právě proto bych nikdy nemohl být konzervativcem.
