Článek
Václav Klaus uveřejnil text svého zářijového vystoupení na Forum Mitteleuropa Liberálního klubu ve Vídni zabývající se identitou Střední Evropy. Začíná vcelku rozumnými úvahami o vymezení středoevropského prostoru, jeho historii, spolupráci, podobnostech i rozdílech či svých zkušenostech z dob prezidentského mandátu. Text plyne v příliš racionální rovině na to, aby byl víc než čekáním na skutečnou pointu.
Ta přichází v poslední čtvrtině článku. Klaus hovoří o integračním potenciálu střední Evropy. A za její hlavní element považuje „společné hrozby“, což však nesmí být „falešné hrozby, které lidé nepociťují a které jim pouze vnucují politici a média“. Podle Klause je takovou falešnou hrozbou strach z ruské vojenské agrese, neboť Klaus „je pevně přesvědčen, že Putin nemá ambice zaútočit na střední Evropu“.
Až tato pasáž tedy odkrývá hlavní poselství celého článku. Jak jinak, než obhajoba Ruska a lobbing za jeho akceptaci. Mohli jsme snad čekat něco jiného? Vždyť tento článek je jen další variací stejné písně, kterou zde Klaus zpívá již celé roky. A ani zločinná ruská agrese na Ukrajinu ho nepřivedla k poznání, jak falešná jsou její slova.
Ke Klausovu „přesvědčení“ především nutno připomenout, že ještě den před oficiálním zahájením ruské válečné agrese na Ukrajinu Klaus invazi zpochybňoval. Stejně jako týden předtím Miloš Zeman, který tvrzení amerických tajných služeb o chystané ruské invazi označil za blamáž pro CIA. Klausova současná prognóza Putinových ambicí má tedy hodnotu relevance té předchozí.
Zcela mimo realitu je pak Klausovo tvrzení, že ohrožení Ruskem si vlastně vymýšlí a veřejnosti vnucují politici a média. Bohorovně tak přehlíží třeba otevřené nukleární výhružky Ruska celé civilizované Evropě, včetně středoevropského prostoru. S podobnou iracionalitou Klaus dříve popíral i nebezpečí covidu, na který u nás již zemřelo přes 43 tisíc lidí a celosvětově potvrzené případy čítají přes 7 milionů obětí, přičemž jejich odhadovaný skutečný počet je několikanásobně vyšší.
Klaus svoji úvahu o identitě střední Evropy finalizuje sdělením, že onou skutečnou hrozbou, která by měla středoevropský region integrovat, je „globalismus a progresivismus“.
Především je naprosto skandální, že se opovažuje srovnávat „nebezpečí globalismu a progresivismu“ s masovým vražděním lidí, k němuž dochází nedaleko hranic EU. Z hlediska systémového je však ještě horší jeho systematické a mnohaleté úsilí o akceptaci ruského vlivu ve (střední a východní) Evropě, které se pochopitelně snaží zastírat zástupnými tématy. Klaus si dobře uvědomuje, že hlavní překážkou návratu ruského světa do střední a východní Evropy je politicko-ekonomická integrace ztělesněná Evropskou unií a bezpečnostní transatlantická spolupráce v podobě NATO. Proti té první brojí dlouhodobě, proti té druhé začal až v posledních letech.
Klaus jako obvykle podněcuje středoevropské státy proti „západnímu globalismu“, avšak tentokrát zachází ještě dál. Dotčené státy totiž podle něj „mají postupovat společně“. Klaus tak chce proti integraci se západem bojovat paradoxně jinou integrací, a sice „středoevropskou“. Tím odhaluje, že jeho dlouhodobá kritika integrace v obecném významu je jen zastíracím manévrem, a ve skutečnosti mu jde o útok na hodnoty, které západoevropskou civilizaci symbolizují. Klaus se proto snaží vnuknout střední Evropě myšlenku, že je „jiná než Západ“.
A co má být onou středoevropskou odlišností? Třeba právě přístup k Rusku, které pro střední Evropu podle Klause přece není hrozbou. Západní Evropu Rusko nikdy ovládat nebude, a ví to Putin i Klaus. Východní a část střední Evropy však do jeho vynucené sféry vlivu náleželo, přičemž obnova tohoto stavu zůstává ruským cílem. A tím pak pochopitelně i cílem těch, kteří zde vytrvale bojují za akceptaci ruské moci.
Vždyť již v roce 2015 Klaus v Petrohradě prohlásil, že „vytlačovat nyní Rusko z Evropy by bylo tragickou chybou. Rusko si zaslouží mít šanci definovat svoji novou historii, nalézt si vlastní cestu a být aktivním hráčem na mezinárodní scéně. Tragickou situaci na Ukrajině považuji za domácí ukrajinský problém, ne ukrajinsko-ruský problém, ani problém mezi Západem a Ruskem.“ A dodal: „Nemělo by se zapomenout ani na to, že podstatná část současných světových problémů je spojena se situací na Západě, se stavem Západu, s jeho postupnou ztrátou identity, s jeho kulturním a civilizačním úpadkem a hospodářskou stagnací. Zde bychom měli hledat klíč k řešení aktuálních světových problémů.“ Tato slova zcela výmluvně ukazují, za jaké cíle Klaus lobbuje, kde jsou jeho spojenci a kde odpůrci.
Prvním krokem ruského scénáře pro střední a východní Evropu je „odmítnutí západního globalismu“ a „obnova suverenity národních států“. Klaus doporučuje především návrat ke starému středoevropskému způsobu myšlení a pohledu na svět“. Oním „starým způsobem“ Klaus patrně myslí dobu, kde část střední Evropy náležela do područí Ruska. Rozdrobená a nejednotná Evropa je nutným předstupněm obnovy tohoto stavu. Proto ty neustálé útoky Klausova institutu na „evropskou byrokracii“, záměrná iracionalizace evropských politik, zpochybňování evropské demokracie a nejnověji i kritika NATO – hodí se cokoliv, co přispěje k protizápadním a protiintegračním náladám, a nejlépe dobrovolnému vylákání východní periferie unijních států do rajonu ruského medvěda.
Do stejné kategorie patří zuřivý odpor Institutu Václava Klause ke stranám vládní koalice a Pirátům. Před krajskými a senátními volbami bylo hlavním Klausovým doporučením „nevolit pětikoalici.“Proč? Protože podpora západní orientace Česka a odsouzení ruské agrese náleží k ústředním pojmovým znakům jejich politiky. Všechny ostatní zdejší politické varianty jsou pro ruské zájmy příhodnější.
V Klausových představách Rusko střední a východní Evropu možná opravdu vojensky nenapadne. Ta se mu totiž podvolí dobrovolně sama. Možná si to představuje jako šéf úřadu a poradce Viktora Orbána, tj. Rusku se nebránit, před jeho okovanou botou rovnou sklonit záda a za každý kopanec ještě poděkovat. Skutečně příkladné vize údajných „vlastenců“.
Václav Klaus před časem o postoji Česka k Rusku řekl, že „je to takovej ratlík, kterej štěká na pořádnýho psa“, a Klaus se stydí „že si myslíme, že se štěkat může.“ Je zbytečné si cokoliv nalhávat. Svět Václava Klause je světem, kde je Rusko bez ohledu na své chování „pořádnej pes“ a naše země jen „štěkající ratlík“, který nemá právo ani na to štěkání. Tolik Klausova vize „národní suverenity.“
