Článek
Miroslav Kalousek dlouhodobě naznačuje možnost svého návratu do aktivní politiky. Prozatím se však nejedná o hotovou věc, a jasné není ani to, zda by případný návrat byl v rámci TOP 09, anebo s nově založenou stranou. Právě možnost založení nové strany Kalouskem nesleduje pětikoalice s přílišným nadšením a premiér Fiala jej považuje za zbytečné štěpení demokratické pravice.
Kalousek současnou vládu často kritizuje, především za malou odvahu k razantnějším úsporám a systémovějším reformám. Občas volí i velmi důrazná slova, což je nepochybně jedním z důvodů, proč si v nedávných evropských volbách zavřel cestu na kandidátku Spolu.
Jedním dechem však dodává, že ve srovnání s Babišem „zaplaťpánbůh za pětikoalici“ a otázku, zda je ve srovnání s SPD přijatelnější koalice Motoristů s Přísahou přirovnává k otázce, zda chce raději vypíchnout levé či pravé oko. A samozřejmě stojí na straně Ukrajiny proti ruské agresi i Tchaj-wanu proti čínskému útlaku, podporuje náš vstup do eurozóny a je trvalým nekompromisním stoupencem naší integrace se Západem.
Co tedy čekat od jeho případného návratu? Především záleží na tom, zda se bude jednat o návrat v rámci TOP 09, anebo v podobě lídra nové strany. A také na tom, zda to nahlížíme z hlediska stranického, anebo systémového.
Z perspektivy stranické je Kalousek pro pětikoalici konkurentem, z perspektivy systémové je však spojencem. A nejen příští sněmovní volby budou především o boji mezi dvěma systémy, tj. standardní liberálně-konzervativní strany demokracie západoevropského typu a antiliberální nesystémové konzervativně-populistické strany, které jsou v různé míře zpravidla i proruské. Klíčový tedy bude volební úspěch systémových spojenců, zatímco stranická či pravo-levá konkurence ustupuje do pozadí. A v tomto ohledu má Kalousek potenciál být pro kontinuitu západního směřování naší země nemalou posilou.
Klíčové však je, jak tento potenciál využije. Pokud by chtěl své vize realizovat v rámci současné TOP 09 a musel o ně tvrdě vnitrostranicky bojovat, všechny zúčastněné by to stálo mnoho kompromisů a zmarněného času. Navíc voliči TOPky, kteří ho nemají rádi, by to straně měli za zlé, a naopak jeho příznivcům by se nelíbilo, že ani ve „své“ straně nehraje první housle. Kalouskův kritický břit by tak byl výrazně otupen a spolu s ním i snaha jeho prostřednictvím oslovit část pravicových prozápadních voličů, kteří nejsou spokojeni s pětikoalicí. Jinými slovy, situace by byla v podstatě stejná s Kalouskem i bez Kalouska.
Druhou variantou je, že Kalousek založí vlastní stranu, což mu skýtá mnoho potenciálních výhod a přímočařejší cestu. Do voleb nepůjde jako součást pětikoalice a nebude tak muset hájit její dosavadní politiku, zdržovat se dohadováním uvnitř TOPky či se rozmělňovat v kompromisech. Může kritizovat vládu i opozici, a ve srovnání s vládou být mnohem vyhraněnější a důraznější kupř. v otázce přístupu ke státnímu dluhu či rezervám v efektivitě fungování státu. Takové postavení je ve srovnání s lídry koaličních stran pochopitelně výrazně komfortnější, a pro oslovení jeho potenciálního elektorátu výhodnější.
Pro systémové cíle v podobě zachování kurzu západní demokracie v naší zemi tak může být Kalousek stojící mimo vládní koalici paradoxně lepším řešením. Tradiční negativní voličskou daň za vládní angažmá by na sebe atrahovala pětikoalice, a Kalouskova strana může proplout s velmi podobným programem k volebnímu zisku 5–9 %, který by po volbách vložila zpět do systémového prozápadního tábora. Spolupráce s Babišem se od Kalouska opravdu bát nemusíme, na rozdíl třeba od zahradilovské frakce v ODS.
Kalouskova strana by tak mohla vytvořit životaschopnou demokratickou alternativu ke stranám pětikoalice v rámci prozápadní politiky. Takováto vnitrosystémová opozice zde v současnosti citelně absentuje, a její vznik by výrazně zvýšil šance na obhajobu dosavadního politického směřování naší země. Kalousek by totiž mohl oslovit tu část pravicových prozápadních voličů, kteří od vlády očekávali razantnější systémové reformy. Neliberální strany by volit nezačali, ale koalici už by volit nechtěli, a tak by znechuceně zůstali doma. Pokud by Kalousek tyto hlasy posbíral, mohl by to být rozhodující bod v boji proti neliberální proruské opozici.
Takový plán je velmi ambiciózní, ale současně velmi riskantní. Největší nebezpečí spočívá v situaci, že by Kalouskova strana skončila těšně před branami Sněmovny, takže by relativně hodně hlasů prozápadních voličů propadlo. Jak vážné důsledky by to pro obhajobu civilizovaného kurzu znamenalo záleží na tom, jaké by bylo složení jeho elektorátu.
Rozhodující by byl poměr mezi dvěma hlavními skupinami Kalouskových voličů. Tu první tvoří již zmínění systémoví stoupenci západní demokracie, kteří při zklamání z pětikoalice k volbám příští rok jít vůbec nehodlají. Pokud by Kalousek tyto hlasy získal a u voleb neuspěl, sice by propadly, avšak neodčerpaly zisk pětikoalice. Druhou část tvoří skupina současných voličů pětikoalice, kteří by namísto ní dali přednost Kalouskovi. Pokud by Kalousek tyto hlasy získal a u voleb neuspěl, nejen že by propadly, ale současně odčerpaly část volebního zisku pětikoalice. Určit přibližný poměr obou těchto skupin je úkolem pro podrobné datové analýzy a cílené průzkumy volebních preferencí. A i jejich výsledky by měl Kalousek ve svých plánech pečlivě zvažovat.
Důvodů, proč to Kalouskovi nemusí vyjít, je mnoho. Vybudovat novou stranu na zelené louce není nic jednoduchého ani pro matadora jeho formátu. Už to sice jednou dokázal s TOPkou, ale to byla v mnoha ohledech výrazně odlišná politická i společenské situace. Po nových stranách byla mnohem větší poptávka, a navíc hlavou TOPky byl tehdy Karel Schwarzenberg, takže to celé nebylo jen o Kalouskovi.
Kromě toho je rok před volbami poměrně krátká doba. Systémovou stranu by Kalousek navíc nemohl budovat jako „one man show“, neboť by ve volbách sněmovního typu neměl šanci. Takže záleží i na tom, jak kvalitní spolustraníky by přilákal, jaký tým by z nich vytvořil a jak přesvědčivou kampaň by dokázali udělat. A to pochopitelně do značné míry závisí i na tom, kolik by na to vše sehnal peněz.
Současně lze litovat, že zatímco v pravé části prozápadního demokratického politického spektra je i bez Kalouskovy potenciální nové partaje výrazný přetlak, levá část zeje prázdnotou. Mnohem citelněji než další menší pravicová strana zde tak chybí moderní, systémová, demokratická levice, běžná v západních zemích. Taková, jaká v naší zemi ještě nikdy nebyla, a v dohledné době určitě nebude. Taková, která by v současné zahraniční politice byla s vládou ve shodě, a v té domácí nabízela levicovější opoziční alternativu. Bohužel žádný Kalousek nalevo od středu nikde na obzoru není.
Osobně bych Miroslavu Kalouskovi před stranami pětikoalice přednost nedal. Nicméně pokud by jeho návrat do politiky pomohl porazit neliberální protizápadní a proruské strany, beru jej všema deseti jako volebního žolíka, povolebního partnera pětikoalice a třeba i ministra financí.
A do budoucna pak především pevně věřím v návrat doby, kdy se o demokratické zřízení nebojuje, protože je pro všechny aktéry samozřejmostí. Obdobně jako skutečnost, že kdo vede válečnou agresi je válečný zločinec, a kdo lže je lhář. Pak se můžeme začít zase dohadovat třeba o tom, zda je lepší ekonomickou teorií monetarismus či keynesiánství. Nejdřív ale musíme antiliberální barbarské hlasatele rusokracie vytěsnit na politickou periferii, kde je jejich místo. Pomůže-li k tomu i Miroslav Kalousek, budiž srdečně vítán.
