Článek
Jednoho dne v roce 1998 jsem na nádraží Praha Masarykovo potkal potkal ženu s malou holčičkou. Po vzájemném okukování se jsme si začali povídat. Dozvěděl jsem se, že je rozvedená a žije nedaleko Kolína, a tak jsem se jí zeptal jestli by nechtěla změnit bydlení. Řekla mi svou adresu a abych se přijel podívat jak žije… Když jsem měl volno, tak jsem si udělal výlet a navštívil mou nedávno získanou známost. V bytě to vypadalo… no děs.Domluvili jsme se, že se přestěhuje do mého rodinného domu do Roztok. Jak jsme si naplánovali, tak se i stalo a začali jsme žít jako rodina.
Po půl roce šťastného života jsem přišel z práce domů a obě byly pryč. Můj táta mi řekl, že odešla, protože je těhotná (to jsem nechápal), a že své dítě nikdy v životě neuvidím, připadal jsem si jak v nějakém špatném hororu. Koncem roku 1999 jsem dostal soudní obsílku, kde po mně chtěli abych zaplatil dluh za výživné. Po testech DNA jsem za ně zaplatil 16 000 Kč a začal jsem platit výživné na mého syna, kterého jsem nikdy neviděl a dle vyjádření jeho matky ani nikdy neuvidím. Syn se narodil 9.9.1999, řekl jsem si, že takové numero něco znamená a nevzdával jsem se pokračoval v pátrání. Když na to vzpomenu, mám slzy v očích.
Po šesti letech jsem dostal dopis z dětského domova v Dobřichovicích, že je u nich můj syn, domluvil jsem si schůzku a jel do Dobřichovic, kde jsem poprvé uviděl svého chlapečka. Zavolali jeho starší sestru, která se mnou a svou mámou žila v Roztokách, a tak mne znala a řekla: Honzíku, to je tvůj táta.
Já jsem hned po návratu domů napsal žádost k soudu v Nymburku, aby mi svěřili syna do péče. Trvalo to tři roky, než jsem Honzíka dostal. To už jsme se znali, protože jsem do děcáku jezdil na návštěvy a později už mi ho svěřili i na víkend domů. Vždycky v neděli plakal, když jsme se vraceli zpátky do děcáku…
