Článek
Politickou událostí číslo jedna je v končícím týdnu jednoznačně hlasování sněmovny o zrušení koncesionářských poplatků za veřejnoprávní média. Svolávají se demonstrace, jedná se prý o největší útok na demokracii od roku 1989, bez svobodných médií není demokracie a svobodu veřejnoprávních médií je možno zajistit prý jen tehdy, pokud se budou platit koncesionářskými poplatky.
Daň, nebo jiná daň? Ovlivnitelnost je stejná
Od doby, kdy Fialova vláda koncesionářské poplatky zvedla a zároveň fakticky znemožnila se z nich vyvázat čestným prohlášením, že nemám televizi, se jedná de facto o daň.
Naproti tomu, pokud projde (jakože nejspíš projde) návrh na jejich zrušení, veřejnoprávní média nezaniknou, ani se nezprivatizují, jen se budou hradit přímo ze státního rozpočtu. Tedy také z daní.
V čem je tedy rozdíl?
Vydírat a vyvíjet nátlak může vláda už teď
Plně rozumím argumentu protestujících, že vládní strany (které z principu mají nejvíc křesel ve sněmovně) by v případě hrazení veřejnoprávních médií mohly na tato vyvíjet nějaký nátlak, získaly by bič „mluvte o vládě hezky, nebo vám snížíme rozpočet“. Popřípadě naopak mohou také slibovat cukr, když by vláda vyslala signál „pokud nám umožníte vyhrát volby, dáme vám o x miliard navíc“.
Ano, to je skutečně pochopitelné. No jo, ale položil si někdo z demonstrujících tuto otázku „a to dnes nemohou?“ Samozřejmě, že mohou, vždyť kdo schvaluje výši poplatku? Je dán zákonem č. 348/2005 Sb. a ten se dá měnit úplně standardním legislativním procesem, kdy jej schválí (resp. změní) poslanecká sněmovna, dále to musí potvrdit Senát, ale pokud neschválí, může ho sněmovna přehlasovat, stejně jako prezidentské veto, pouhou nadpoloviční většinou poslanců. A tu vládní strany z principu mají (jinak by nedostaly důvěru).
Kde je tedy rozdíl? Změnit výši poplatků může vláda stejně snadným/obtížným (podle toho, jak velkou má většinu a jak poslušné poslance) legislativním způsobem, jako bude v budoucnu moci (v případě, že se poplatky zruší) určovat rozpočet veřejnoprávních médií.
Zrušení poplatků neznamená zákaz jejich vybírání
Co ale v návrhu zákona v žádném případě není, je zákaz vybírání poplatků. ČT a ČRo budou moci poplatky samozřejmě dál vybírat. Jen nebudou povinné. Kdo tedy bude chtít udržovat veřejnoprávní média v nezávislosti na vůli politiků, může samozřejmě televizi a rozhlas platit dál. Kdo mu v tom brání?
Jedině dobrovolnými poplatky se zajistí plná nezávislost veřejnoprávních médií. I kdyby vládní koalice nedala vůbec nic, díky občanům budou moci běžet dál.
Nebude jistě vůbec žádný problém zařídit si namísto poplatku (který je dnes obvykle zahrnut v SIPO) trvalý příkaz v bance ve výši poplatku a každý rok ho o 6 % navýšit.
Dokonce se ani stát potom nemusí dozvědět, jaký rozpočet vlastně veřejnoprávní média mají. Každý si samozřejmě bude moci stoupnout na Kavčí hory, do brněnské Líšně či Ostravy, popřípadě k budovám rozhlasu s plnými klobouky či hrnci a rozdávat zaměstnancům mince, jakož i bankovky. To je nezávislost! To ani Schillerová, ani NKÚ, ani berňák, či jakákoli jiná státní instituce, neuvidí.
A když vidím, kolika lidem tak leží nezávislost veřejnoprávních médií na srdci, když vidím dav ochotný celou noc demonstrovat , jistě nebude žádný problém, aby tito lidé ufinancovali média dobrovolně.
Nebo snad někdo z nich uvažuje způsobem „je nezbytné, aby byla nezávislá média placená z peněz občanů. Ale pokud mi to stát nepřikáže, neplatil bych nic…“
Něco takového je přece absurdní. Takže nezávislost médií není v tom, jak přesně formálně vám stát přikáže odvádět poplatky, ale v tom, jestli jste, každý z vás, kdo se tak bije za nezávislost, ochotni platit dobrovolně.
Kolik byste platili?
