Článek
Typickým obrázkem letošního roku jsou žluté vysušené louky, které poskytují jen minimum sena. Důsledkem je nedostatek sena pro hospodářská zvířata, někteří chovatelé proto otevřeně hovoří o vybíjení minimálně části stád. Méně plodin i hospodářských zvířat povede k nižší potravinové soběstačnosti.
Řešení přitom existuje, Evropská unie se mu ale nesmyslně brání. Už v letech 2011 až 2013 v USA vyvinuli a uvedli na trh suchovzdornou kukuřici DroughtGard, která je méně citlivá na nedostatek vody. Obsahuje totiž gen z půdní bakterie Bacillus subtilis, který pomáhá rostlině udržovat buněčné funkce a zpomalit růst v případě, kdy má nedostatek vody. Americkým zemědělcům v suchých oblastech snižuje ztráty, v období sucha mají tyto rostliny až o 20 procent vyšší výnosy než běžné odrůdy.
Argentinská společnost Bioceres Crop Solutions zase vyvinula HB4 sóju a HB4 pšenici, které jsou také odolnější vůči suchu. A to díky genu ze slunečnice, která je vůči suchu přirozeně odolná. HB4 sója je schválená a pěstuje se v Jižní Americe, HB4 pšenice získala povolení k pěstování v USA. I tyto plodiny mají během sucha o pětinu vyšší výnosy.
S takto upravenými plodinami mají zkušenost také v Indonésii, kde k pěstování schválili suchovzdornou cukrovou třtinu, která dokáže produkovat osmoprotektant. Díky němu dokáže růst i při extrémním nedostatku vláhy.
Pokud jde o suchovzdorné rostliny, úpravy se zaměřují primárně na tří oblasti. První je regulace průduchů na listech, které rostlina dokáže včas uzavřít tak, aby jimi neodcházela drahocenná voda. Druhou úpravou je přímo ochrana buněk díky produkci specifických cukrů a proteinů, které zabraňují buňkám deformaci a vyschnutí při dehydrataci. Poslední oblastí modifikací je stimulování rychlejšího růstu kořenového systému do větší hloubky, kde je vyšší vlhkost.
Ochrana před rostoucím suchem však není jedinou úpravou, které hospodářské plodiny prodělaly. Byť jde s ohledem na změnu klimatu aktuálně o hlavní prioritu výzkumu. První generace takto upravených rostlin řešila hlavně ochranu před hmyzem a plevelem. Řešila se odolnost vůči herbicidům, aby rostlina přežila postřik proti plevelu, a odolnost vůči hmyzím škůdcům. V takovém případě rostlina produkuje vlastní toxin, který dokáže hmyz zahubit.
Nejvíce se používá upravená sója, například v USA, Brazílii či Argentině se klasická sója už prakticky ani nepěstuje. Přes polovina světové produkce sóji představují právě geneticky modifikované odrůdy. Nejrozšířenější je Roundup Ready sója (GTS 40-3-2 a novější generace), která obsahuje gen z půdní bakterie, díky kterému je imunní vůči herbicidu glyfosátu známého pod komerčním názvem Roundup. Farmáři ho mohou používat na celé pole, zahyne však jen plevel, zatímco sója roste dále. Modernější odrůdy sóji pak obsahují také odolnost vůči housenkám motýlů.
Takřka třetinu celkové plochy pěstovaných geneticky modifikovaných plodin patří kukuřici, která se masivně pěstuje hlavně v Jižní a Severní Americe. Bt-kukuřice obsahuje gen z půdní bakterie Bacillus thuringiensis, díky kterému kukuřice ve svých tkáních produkuje protein jedovatý pro larvy zavíječe kukuřičného. Pro ostatní živočichy včetně člověka je ale neškodný. Současné pěstované kukuřice v USA kombinují odolnost vůči hmyzu i vůči herbicidům.
Velký úspěch mělo zavedení geneticky modifikovaného bavlníku v Indii, který díky úpravě produkuje vlastní insekticid hubící makadlovku bavlníkovou. Zatímco dříve se musela pole bavlníku stříkat velkým množstvím chemických pesticidů, nyní to nutné není. Díky tomu v Indii výrazně klesl počet otrav zemědělců chemickými postřiky.
Hlavně v Kanadě a USA se hojně pěstuje také InVigor a Roundup Ready řepka, která je odolná vůči různým typům herbicidů.
Není bez zajímavosti, že v zemích, které pěstování geneticky modifikovaných plodin (GMO) umožnují, tedy USA, Kanada, Brazílie, Argentina, Indie, tvoří tyto upravené plodiny 90 až 95 procent celé osevní plochy dané plodiny. Celosvětově je geneticky modifikováno zhruba 80 procent bavlníku, 74 procent sóji, 30 procent kukuřice a 25 procent řepky.
Vyšší odolnost rostlin však není jediným cílem úprav. Příkladem je známá „zlatá rýže“ či „zlatá kukuřice“, která má bojovat s nedostatkem vitamínu A v rozvojových oblastech, kde lidé trpí podvýživou. Vědci do těchto rostlin vložili geny, které v zrnech spouští produkci karotenoidů. Díky tomu mají zrna nápadně oranžovou až zlatavou barvu, odtud pochází přezdívka zlatá.
Evropa je i přes nesporné přínosy geneticky modifikovaných plodin výrazně pozadu. Nebojím se napsat, že v tomhle ohledu zůstáváme v tmářském středověku. GMO plodiny se na území EU nesmí pěstovat, jedinou výjimkou je kukuřice MON 810 odolná vůči zavíječi kukuřičnému, která se pěstuje hlavně ve Španělsku. Tento rigidní a zpátečnický postup povede pouze k tomu, že bude více a více klesat už tak špatná potravinová soběstačnost evropských zemí. Budeme stále více závislí na dovozu ze zemí, kde s pěstováním GMO plodin žádné problémy nemají. Bruselským paradoxem totiž je, že sice zakazuje pěstování geneticky upravených plodin, dovoz a zpracování pro potraviny pro lidi i krmiva pro zvířata však u některých konkrétních GMO plodin povoluje. To může vést až k likvidaci evropských zemědělců, které s rostoucím suchem nebudou schopni konkurovat farmářům ze zemí, které pokroku nebrání.
Přesto se blýská na lepší časy. Evropská unie aktuálně připravuje zásadní změnu pravidel a postupně schvaluje nové předpisy pro Nové genomické techniky (NGT), které by měly plně platit od roku 2028. Díky tomu by se mohlo výrazně usnadnit pěstování plodin upravených genovou editací pomocí metody CRISPR. Při ní vědci už nepoužívají cizí gen, ale pouze v DNA dané rostliny „vypnou“ gen, který nepotřebují. V případě kukuřice jde o gen odpovídající za citlivost na sucho, případně lze posílit geny důležité pro hospodaření s vodou.
Nadále však bohužel bude na celém území zakázáno pěstování plodin vytvořených pomocí transgeneze, tedy přenesením cizích genů. Stále tak nepůjde pěstovat plodiny odolnější vůči rostlinným či živočišným škůdcům.
Je proto nejvyšší čas proti tomuto nesmyslnému postoji více bojovat a tlačit na to, aby se i v Evropě mohly pěstovat plodiny běžné v USA, Kanadě a dalších zemích. Mnohaleté zkušenosti ukázaly, že jsou efektivní a žádná rizika nepředstavují.
Musíme odbourat zažité nepravdivé představy, které GMO plodiny zbytečně démonizují. Geneticky upravená kukuřice, pšenice či sója totiž není nic jiného, než moderní forma šlechtění, díky kterému ostatně hospodářské plodiny vůbec máme. Každou totiž někdy v historii člověk upravil z divoce rostoucí předchůdkyně. I toto šlechtění je genetickou manipulací, byť mnohem primitivnější a o několik řádů méně přesnou.
Česká republika by v této změně chápání geneticky modifikovaných rostlin mohla hrát hlavní roli i díky tomu, že od nás pochází zakladatel moderní genetiky Johann Gregor Mendel. Jeho pokusy s hrachem, díky kterým mimo jiné definoval takzvané Mendelovy zákony považované za základní zákony genetiky, nebyly ničím jiným, než genetickou manipulací, byť v souladu s dobou na naše poměry velmi primitivní. Místo genetických nůžek a přesné editace konkrétních genů nekonečně křížil jednotlivé rostliny a odstraňoval tyčinky, aby zabránil samoopylení. Zatímco současní vědci stejných výsledků dosáhnou v laboratořích poměrně rychle, Mendelovi pokusy i s přípravou trvaly dlouhých deset let, během kterých vypěstoval na 28 tisíc rostlin hrachu.
Genetická modifikace rostlin doprovází člověka po celou dobu jeho historie, byť se jí říká šlechtění. Netýká se jen hospodářských rostlin určených ke konzumaci, ale i okrasných rostlin. Známé jsou případy zahradníků hledajících celý život dokonalou růži, tulipán či jinou květinu. Některé příběhy se staly dokonce i náměty klasické literatury.
I na základě těchto historických zkušeností bychom si měli otevřeně říct, že geneticky modifikované rostliny nejen že nejsou žádné zlo, ale doprovází nás celé věky. Díky nim lidstvo přežilo nespočet hladomorů a těžkých let. Je proto nejvyšší čas zrušit nesmyslné zákazy upravených plodin a zařadit Evropu po bok dalších vyspělých zemí. Narůstající počet obyvatel Země, hrozící sucho a další změny způsobené probíhající změnou klimatu ani jinou možnost, jak zachovat potravinovou soběstačnost, nedávají.
Zdroje:
