Článek
Dostali peníze, aby odvezli těžce nemocnou fenku Astu k veterináři na uspání. Místo toho ji vzali do lesa, kde do ní kopali a mlátili rýčem do hlavy. Poté ji stále živou zakopali do země. S těžkým krvácením do mozku a zlomenou čelistí ji po třech dnech nalezli náhodní kolemjdoucí. Kvůli těžkým zraněním musela být okamžitě utracena. Podobně brutálně naložili dva muži s mladým labradorem Marleyem. Nejprve ho surově zmlátili kladivem a tyčí, aby ho poté v domnění, že je mrtvý, svázali, dali do pytle a zakopali v lese. Pes však nějakým zázrakem tuto hrůzu přežil a ze země se zvládl vyhrabat. Zuboženého ho našli houbaři, kvůli masivním vnitřním zraněním mu už ale nešlo pomoci. Po několika dnech v obrovských bolestech pes zemřel. V temnotě, vlastních výkalech na extrémně malém prostoru přežívaly více než dvě stovky psů malých plemen. Měli neléčené nemoci, hnilobné záněty a deformované končetiny. Rodinný dům spíš než nelegální množírnu připomínal peklo. Desítky psů musely být utraceny přímo na místě.
To je jen pár z nejvíce medializovaných případů brutálního týrání zvířat, které se dostaly v minulých letech před soud. Co dalšího mají společné? Naprosto neadekvátní směšné tresty. Pachatelé ve všech třech výše uvedených případech dostali pouze podmíněné tresty, případně doprovázené peněžitou pokutou. To jsou úplně směšné tresty ve srovnání s bolestí a utrpením, které pachatelé způsobili.
Trestní zákoník na týrání zvířat pamatuje, za nejtěžší formy, kdy zvířeti pachatel způsobí trvalé následky či dokonce smrt, hrozí dva až šest let za mřížemi. Problémem je, že soudy tuto možnost prakticky nevyužívají. Pachatelé i těch nejbrutálnějších forem týrání většinou odchází pouze s podmínkou nebo peněžitým trestem. Soudci v takovém případě často argumentují předchozí bezúhonností pachatelů či projevenou lítostí. Jak ale brát vážně lítost od někoho, kdo zvířeti ubližuje dlouhodobě? Není to spíš lítost sama nad sebou z toho, že se to provalilo a hrozí trest?
Nejde přitom jen o němé tváře, které se nemohou bránit, ale ochranu celé společnosti. Týrání zvířat totiž naznačuje závažnou poruchu osobnosti, která je velmi nebezpečná. Mezi týráním zvířat v dětství a pozdějším násilí na lidech existuje vědecky prokázaná souvislost. Tomuto jevu se říká teorie stupňování. Jde o to, že pachatel si na bezbranných zvířatech trénuje pocit moci a kontroly, které později uplatňuje na lidech. Studie americké FBI zkoumající behaviorální profily sériových vrahů ukázaly, že až 46 procent pachatelů sexuálně motivovaných vražd v dětství nebo dospívání brutálně týralo zvířata.
Už v roce 1963 psychiatr J. M. Macdonald popsal tři varovné signály v dětství, které se často vyskytují v anamnéze budoucích extrémně násilných jedinců. Na prvním místě takzvané Macdonaldovy triády je právě opakovaná a chladnokrevná krutost ke zvířatům. Přestože moderní psychologie tuto triádu částečně revidovala, krutost ke zvířatům stále zůstává nejspolehlivějším indikátorem budoucí poruchy osobnosti. Opakovaným ubližováním zvířatům dospívající člověk ztrácí přirozenou empatii k bolesti druhých. Když pak později zvíře přestane stačit k uspokojení sadistických potřeb, přijde na řadu člověk.
Zvířatům v dětství ubližovali mimo jiné známí sérioví vrazi jako Jeffrey Dahmer, který jako kluk zvířata pitval a jejich hlavy nabodával na kůly, nebo Edmund Kemper, který pohřbíval kočky zaživa. S týráním zvířat začínal také Ted Bundy, který se po letech popírání přiznal k nejméně 30 vraždám.
Pro podobné příklady bohužel nemusíme chodit tak daleko až za oceán. Také Jiří Straka známý jako Spartakiádní vrah nejprve svou agresi zaměřoval vůči zvířatům. Jako kluk chytal drobná zvířata, která poté topil, škrtil nebo brutálně pitval, což mu poskytovalo sexuální vzrušení. Poté, co mu ubližování zvířatům přestalo stačit, přesunul svou sadistickou pozornost na ženy.
Také Lesní vrah Viktor Kalivoda nejprve střílel v lesích na volně žijící zvířata a psy, aby později po potlačení jakékoliv lítosti obrátil zbraň také na náhodné kolemjdoucí. Plánovaný masakr v pražském metru už naštěstí neprovedl, přesto na jeho rukách zůstává krev tří zavražděných lidí. Abnormální krutost vůči hospodářským zvířatům projevoval od dětství také jeden z největších českých vrahů Václav Mrázek, který v 50. letech minulého století zabil minimálně sedm lidí a desítky dalších napadl.
Výše uvedené případy sériových vrahů dokazují, že je týrání zvířat velice společensky škodlivé a je proto nezbytné co nejvíce ho potírat a přísně trestat. Současná praxe, kdy pachatelé i těch nejbrutálnějších případů týrání odchází od soudů s peněžitým trestem nebo jen podmínkou, je neudržitelná.
Velmi proto vítám aktivitu poslanců, kteří budou už tento týden rozhodovat o zpřísnění trestů za týrání zvířat. Mimo jiné se má zvýšit spodní hranice trestu, což mi mohlo soudy přimět k tomu ukládat častěji nepodmíněné tresty. To je jistě dobře. Zároveň je nutné apelovat přímo na soudy, aby využívaly možnost, které jim zákon umožňuje. Pokud někdo zvíře týrá dlouhodobě, je odkazování na jeho předchozí bezúhonnost nesmyslné. Myslím také, že by člověk, který je usvědčený z týrání zvířat, měl podstoupit psychologické vyšetření a následné léčení. Jak jsme si už ukázaly, takový sadista je nebezpečný pro celé své okolí. Není otázkou, zda svou agresi projeví také vůči lidem, ale kdy tak učiní. Přísné tresty a soudem nařízené léčení dokáží toto riziko významně snížit.
Zdroje:
