Článek
Hrozí jim, že budou muset zaplatit stovky tisíc, ne-li miliony korun za energeticky úsporná opatření. Evropská unie chce nařídit, aby všechny domy včetně těch už postavených musely být do roku 2050 bezemisní. Jde o zásadní změnu, protože až dosud evropské směrnice regulovaly nově stavěné budovy, nyní se zaměřuje i na ty už stojící. Kdo to všechno zaplatí, politici neřešili.
Sedmadvacet let se může zdát dlouhá doba připravit se na tyto velké náklady. Stejně jako v jiných věcech je i zde ďábel skrytý ve zdánlivě nenápadném detailu. Tím jsou v tomhle případě přechodná období. V rámci nich mají členské státy EU zajistit, aby „průměrná spotřeba primární energie v rámci celého fondu obytných budov do roku 2033 odpovídala alespoň úrovni třídy energetické náročnosti D“. Ze sedmadvaceti let hned máme roků jen devět. A to už je velký problém.
Budov, které nesplňují ani podmínky pro „D“, je v Česku stále většina. Jejich majitelům hrozí, že do deseti let budou muset tyto finančně náročné stavební úpravy zajistit. Jinak jim hrozí…Co vlastně? Možné je v tuto chvílí cokoliv – tučné pokuty, nucené stěhování, či dokonce demolice energeticky nevyhovující budovy. Tak daleko to snad přece jen nedojde. To ale nyní nikdo zodpovědně říct nedokáže.
Nic konkrétního totiž stále schválené není. Neznáme žádné přesné řešení technických požadavků. Nevíme ani nic o tom, co přesně se bude po stavitelích a majitelích nemovitostí vlastně požadovat. Zatím jde jen o politickou proklamaci, která připomíná nechvalně známé centrální plánování doby nedávno minulé. I tehdy nejvyšší politbyro nejprve vytyčilo smělý cíl a až pak začalo přemýšlet nad cestou, jak k němu dospět. Ani v Bruselu se nyní nejspíš nikdo nad dopady zvažovaného nařízení vůbec nezamyslel.
Zásadní otázka totiž zní, kdo tento nápad nakonec zaplatí. Budou si na to muset našetřit sami majitelé budov? A co se stane, když někdo finančně náročnou rekonstrukci chtít nebude nebo na ni při sebelepší vůli jednoduše nenašetří? Vyměří se mu likvidační daň, abychom ho přiměli k poslušnosti? Zakážeme mu s jeho majetkem disponovat? Nebo mu ho snad po vzoru komunistických centrálních plánovačů rovnou znárodníme? Podle dosud zveřejněných kusých informací se nařízení nemá týkat jen budov určených k běžnému obývání, ale také chalup a chat a všech dalších budov. Mnozí tak budou muset nechat zateplit více nemovitostí než jednu. Dá se očekávat, že se mnoho z víkendových domů objeví v nabídkách realitních kanceláří v kolonce „Na prodej“. I když, kdo ví. Třeba bude nakonec zakázán i prodej budov nesplňujících energetické cíle EU.
Po nedávném postupném zavedení požadavků na energetickou náročnost nových budov, které zásadně omezily výběr, jde o další bruselský diktát jdoucí proti principům volného trhu. V konečném důsledku se ale obrátí proti všem, protože opět zdraží už tak takřka nedostupné bydlení. Jakékoliv nové a přísnější požadavky výstavbu prodražují. Názorně si to můžeme ukázat právě u energetické náročnosti budov.
Už od loňského roku totiž platí povinnost dosahovat u všech vznikajících budov takřka nulové spotřeby energie. V praxi to znamená kromě kvalitnějšího zateplení také instalaci rekuperačního systému. Často jsou též nutné další opatření, jako například pořízení solárních panelů či tepelného čerpadla.
To všechno stojí nemalé peníze, což pocítí hlavně peněženky kupujících. Požadavky na téměř nulovou spotřebu energie podle našich výpočtů prodražily každý byt o sedm až deset procent. To sice nevypadá příliš hrozivě, ale při ceně šest milionů korun za byt to znamená 600 tisíc korun, což už je pro mnoho kupujících podstatná částka. Další nemalé náklady pak s sebou nese pravidelná údržba těchto zařízení a jejich případné opravy.
Návratnost rekuperace se přitom uvádí v desítkách let, a to ještě jen v teoretických výpočtech, které se v praxi nepotvrzují. Počítají s tím, že lidé úplně přestanou větrat okny. To je ale zcestná představa, protože jen malé množství domácností se tohoto komfortu, tedy otevírání oken či balkonových dveří, dobrovolně vzdá. Většina lidí považuje za snížení komfortu bydlení, pokud nemůže větrat okny, a to ani kvůli vyvětrání případného zápachu z kuchyně. Někteří lidé mohou mít v trvale uzavřeném prostoru až klaustrofobické pocity.
Často se navíc nemluví o provozních nákladech na tato zařízení. Nutné jsou pravidelné revize a výměny filtrů, což není zadarmo. Započítány nejsou ani vysoké náklady v případě poruchy či dokonce nutnosti výměny celého zařízení. I bez toho návratnost těchto zařízení představuje desítky let.
Nová pravidla poprvé domluvená loni na podzim však jdou ještě dále a vyjdou tak na mnohem více peněz. Při pohledu na letošní vyúčtování za energie by se to mohlo zdánlivě jevit jako rozumný nápad. Ale jen na první pohled. Současné ceny energií jsou opravdu extrémně vysoké a z rodinných rozpočtů tak ukrajují velmi podstatný podíl. Není proto divu, že mnoho domácností panikaří a přemýšlí o řešeních, která by je dřív ani nenapadla.
Současná bruselská nařízení místo pozitivního dopadu povedou jen k tomu, že se dostupnost bydlení ještě zhorší. Otevřená zůstává hlavně otázka, co bude s domácnostmi, které při nejlepší vůli na nákladné úpravy svého bydlení prostě nenašetří. Mají se bát, že jim po roce 2050 jejich energeticky náročnější domy někdo zabaví nebo dokonce zbourá?
Zdroj:
