Článek
Rozešli jsme se. Dokola si v hlavě přehráváme, co jsme mohli nebo dokonce měli udělat jinak, snažíme se používat logiku ve světě rozbouřených emocí, pracuje v nás směs lítosti, hněvu a asi i viny. Máme potřebu získat dovysvětlení, pochopit, co se vlastně stalo. Nechceme ticho, chceme kontakt. A dali bychom za něj cokoliv.
Proč se i něco tak jednoduchého, jako odolání pokušení napsat své, svému ex textovku, najednou zdá nemožné? Vydržet a nenapsat totiž není jen otázka vůle, jde o boj s chemickými procesy v našem mozku, jde o vážný „absťák“, reflektující miliony let vývoje našeho organismu, který nám zaručuje schopnost být propojeni a tudíž - přežít.
Co to tedy přesně znamená, zříci se kontaktování ex a proč je to dobrý nápad?
Nekomunikovat s ex znamená důsledně nepoužívat vůbec žádné komunikační kanály. Žádné textovky, žádné telefonování, žádné e-maily a samozřejmě žádné osobní setkání. Také to ale znamená nulové slídění na sociálních sítích, žádné lajky, ani komunikaci se společnými známými. Jde o to vytvořit totální komunikační bariéru mezi vámi a vaší ex, neboli člověkem, který doposud znamenal obrovskou část vašeho života. A to není legrace.
Nekomunikovat ovšem opravdu neznamená tzv. vypařit se. Když se někdo vypaří, tak zmizí bez varování, čímž zanechává za sebou člověka zmateného a někdy, často i zraněného. Nekomunikování naproti tomu, je vybudování prostoru poté, co vztah skončil. Jdete dál, abyste ochránili své duševní zdraví a nastartovali proces hojení.
Nekomunikovat nemá být manipulační strategií, která má za cíl přivést vám vaši ex v slzách zpátky. Pokud byste nekomunikování takhle použili, už by nešlo o nekomunikování, ale o hru, v které je bývalý partner stále přítomen. Skutečný princip nekomunikování není o vaší ex, o vašem ex, ale o vás samotných. Nekomunikování má za cíl, abyste se uklidnili a postupně začali být schopni se na svůj bývalý vztah podívat s potřebným odstupem.
Pokud stojíte o to, aby váš vztah ještě dostal šanci, asi se zeptáte, zda nekomunikování může tuhle možnost otevřít. Smutná pravda je, že asi spíš ne, ale na druhou stranu, existuje-li nějaká šance, nekomunikování v první fázi odloučení je ten nejlepší způsob, jak jí úplně nezničit. Realitou je, že dojde-li v budoucnosti k nějaké formě znovusblížení, určitě nepůjde o pokračování vztahu, jaký byl, ale o vytvoření vztahu úplně nového. Od začátku. S pomocí terapie. Hluboká transformace každého z obou partnerů je pro takový scénář naprosto zásadní podmínkou, jinak dojde k dalšímu, a ještě bolestivějšímu rozchodu o pár týdnů nebo měsíců později. I proto je to spíš nepravděpodobné, protože často máme tendenci si spíš svoje vzorce přenést do nového vztahu, v nadějí, že „tentokrát to bude jiné“, než na sobě začít opravdu pracovat, podívat se na sebe samotné se vším všudy a třeba zkusit napravit své chyby ve vztahu, který jsme dovedli až k jeho rozpadu. Pokud si tedy myslíte, že si pár týdnů nebo měsíců počkáte a vaše milovaná, váš milovaný ex se vrátí a všechno bude zalité sluncem, tak vás musím zklamat. Takhle to nefunguje.
Hlavním cílem nekomunikování po rozchodu je něco jiného, je to zklidnění emocí a získání odstupu.
Milostný vztah v mozku totiž aktivuje stejná centra jako užívání kokainu. Když myslíme na někoho, koho milujeme, jsou nejvíc aktivní Nucleus accumbens a ventrální tegmentální oblast, což náš organismus zaplaví dopaminem. Ve chvíli, kdy námi ale milovaný člověk z našeho života zmizí, děje se s námi doslova to samé, jako když nám vezmou návykovou látku. Známe to přeci z filmů o závislých. Byli jsme zvyklí na svoji dávku a teď nám ji někdo vzal. A my bychom udělali cokoliv, abychom si mohli ještě jednou „šlehnout“. Bojujeme s nedostatkem oxytocinu, který se uvolňuje při milování a citové blízkosti. Ve chvíli, kdy přijdeme o člověka, s kterým jsme si byli blízko, hodnoty oxitocinu drasticky spadnou, což v nás vytvoří pocit úzkosti, prázdnoty a permanentního pocitu, že je něco podstatného prostě špatně. A máme pravdu.
Jelikož náš systém vazby nezná rozdíl mezi rozchodem s ex a opuštěním svým kmenem z pradávných dob, obě situace spouštějí stejný pocit děsu a hluboké paniky. Z pozice našeho mozku, a nejen jej, jde o pocit zásadního ohrožení spojení, a ten si to překládá jako hrozbu pro přežití. A to je velmi intenzivní emoce. Vlastně ta nejintenzivnější.
Teď už víme, proč je nekomunikování tak obtížné. Jde proti všem našim nejhlubším instinktům. Touha po obnovení spojení není nic nepřirozeného, protože se náš organismus prostě jen snaží nastolit ztracenou rovnováhu obnovením zásadní vazby, kterou mozek vyhodnocuje jako klíčovou pro přežití.
Hojení nepomáhá ani fakt, že kromě milované osoby také rozchodem přicházíte i o všechny své představy budoucnosti. Ztrácíte každý detail plánu, vizí, směr, očekávání a obraz sebe, který jste si v minulosti vytvořili. A to bolí o to víc, že jde o něco naprosto neuchopitelného. A tak si donekonečna přehráváte kritické situace, přemýšlíte, jestli by bylo bývalo nešlo něco udělat jinak, lépe a fantazírujete o možných scénářích návratu. Tímto způsobem se vaše vědomí snaží předělat situaci, která vám nedává smysl, na verzi reality, která by nějaký smysl dávala.
Ve vztazích se stáváme jinými lidmi a vidíme se jako jiní lidé. Během času který jsme spolu s partnerem strávili, se vytvoří silná identita „my“, která se stane středem toho, kým jsme. Ve chvíli, kdy přestaneme komunikovat, celou tuhle identitu rázem ztratíme. Je pryč. Jsme přinuceni začít rekonstruovat z „my“ zase nová „já“. V některých případech najednou můžeme cítit zmatek i ohledně toho, co jíst, kdy, jak naložit s víkendem a co dělat o večerech. Váš život se v tu chvíli stává sbírkou mnoha ztrát a odolat pokušení kontaktovat ex, dobít se trochou dopaminu, zacelit aspoň na chvilku tu bolestivou díru, prázdnotu, je přirozeně o to těžší.
Zlomené srdce
Bolest na prsou, nespavost a nechutenství. To jsou typické symptomy bolestivého rozchodu. Bolest na srdci je zapříčiněná bloudivým nervem, který spojuje náš mozek se srdcem a zažívacím traktem. Ve chvíli, kdy procházíme extrémním stresem, a tím rozchod nebo ztráta nejbližšího člověka jsou, tento nerv se aktivuje způsobem, který velmi připomíná infarkt. A v některých případech dokonce i skutečně srdce poruší, naštěstí obvykle jen dočasně.
Časová osa hojení
Náš mozek se po rozchodu pohybuje prostorem, kterému říkám časová osa hojení a ta má své fáze. Náš mozek si musí projít obdobím, kdy se vypořádává se ztrátou někoho, kdo v něm generoval obrovské neurochemické procesy. Popis této osy hojení vám asi nepomůže cítit míň bolesti, ale aspoň může nabídnout jakousi přehlednost v období, kdy vám všechno přijde zcela nepřehledné. Jde jen o přibližný odhad. Vždy je třeba započítat, jak dlouho vztah fungoval, jaký druh vazby jsme spolu měli, ale jako orientační měřítko ho lze použít:
První dva týdny odloučení a nekomunikace
Prvních 14 dní je naprostá katastrofa. Zcela vážně. Úroveň kortizolu je na vrcholu a neklesá. To je ten intenzivní pocit ohrožení, který cítíte v těle,i když pro něj není objektivní důvod. Naopak dopamin, na který jste byli ve vztahu zvyklí, spadl na minimum. Mozek se snaží za každou cenu trochu dopaminu získal, ale není kde brát. Je vám špatně, nespíte, cítíte tlak na prsou, nejíte. Je to podobné jako přestat po letech kouřit, jen mnohem, mnohem horší. V téhle fázi je pokušení kontaktovat expartnera nejvyšší. Přední část čelního laloku mozku je do určité míry vypnutá a vám přijde, že napsat, zavolat je vlastně dobrý nápad. Není, ale vy to nevíte.
Třetí až šestý týden
Věci se pomalu začnou uklidňovat. Kortizol se začíná postupně stabilizovat a stres přestane být permanentní. Tu a tam se už i vyspíte a jídlo začíná chutnat skoro jako jídlo. Na ex myslíte, ale už ne víceméně pořád a ne s takovou bolestivou intenzitou. Někdy vzpomínky udeří velkou silou, ale fáze klidu se prodlužují. V mozku se totiž začínají tvořit nové synapse, ale ty staré jsou stále ještě taky silné. Konečně můžete tu a tam pocítit i pocit úlevy. Někdy se dokonce na chvíli začnete cítit sami sebou. A to je dobře.
Sedmý týden až třetí měsíc
Vaše mysl se začíná skutečně přebudovávat. Nové synapse nahrazují staré, které byly věnovány minulému vztahu. Přestáváte jakoukoliv vaší aktivitu vnitřeně konzultovat s tím, co by si o tom myslel váš ex nebo jak by na to reagovala vaše ex. Jde o velmi náročnou, ale důležitou fázi hojeni. Nejen, že se odpoutáváte od své staré identity, ale zároveň začínáte vytvářet identitu novou. Bolest se začíná postupně proměňovat v cosi jako smutek. Začínají ve vás převládat hezké vzpomínky.
Čtvrtý měsíc a dál
Jste transformováni. To neznamená, že si na bývalého partnera nevzpomenete, ale tyto vzpomínky už vás netíží, nebolí. Váš žaludek zůstane klidný i na místech společných zážitků. A hlavně, začínáte se dívat do budoucna. Začínáte si všímat zajímavých protějšků a postupně si uvědomujete, že před vámi leží možnosti, které nijak nesouvisí s vaší minulostí. To neznamená, že to na vás už nikdy nepadne. Samozřejmě přijdou slabší chvíle, kdy se vám bude stýskat, kdy váš mozek testuje jak hlubokou transformaci jste dokázali udělat, ale tyhle momenty se budou zkracovat a budou s časem míň a míň silné.
A v tom je velká naděje. Začínáte být novým člověkem. Šťastnou cestu.
Robert Jíša
