Článek
Jsem hudební skladatel. Studoval jsem v USA, složil plno hudby pro televizi i film, dělal mnoho hezkých koncertů. Spolupracoval jsem s Národním divadlem, Národním muzeem, mezi mými klienty byly organizace z celého Česka, ale i třeba z Vídně nebo Lublaně. Do covidu se dařilo hezky, pak se to začalo komplikovat a když letos přišla operace kyčle, narazil jsem na potřebu rychlého zaměstnání, abych dokázal vykrýt další výpadky v příjmech, než přijde nový projekt.
Otevřel jsem stránky jobs.cz a začal hledat brigády. A třeba i něco víc. Práce šlechtí! Leností netrpím, jsem zvyklý často pracovat přes 10 hodin denně, o víkendech, ze showbusinessu jsem zvyklý i na drsnější zacházení od egomaniaků, nevadí mi komunikovat s klienty víceméně 24 hodin denně, organizoval jsem akce pro tisíce lidí, s milionovými rozpočty, měl jsem pořad na rádiu, moderoval jsem v televizi, prostě jsem si byl samolibě jistý, že nějakou práci rychle seženu.
Chyba lávky. Po měsíci… nic. Asi že mi je už přes 50, kdo ví, ale pouze Skauti mi alespoň na rovinu odepsali, že na organizování jejich lokálních kulturních akcí nejsem dosti odborně zdatný, asi se lekli věkového rozdílu, jinak jsem se u více než 60 odeslaných životopisů nedočkal ani negativní odpovědi, natož pozitivní. Prostě nic. Stále se mi ale na portále nabídek práce vracel jeden tajuplný inzerát, shánějící jakési „kurýry s výdělkem až 80.000,- Kč“ a nabízející časovou flexibilitu. Kdo by to nebral, že? Že jsem skočil na špek nikoli mafii, ale velké firmě, která si pěstuje novodobé otroky, jsem se teprve měl dozvědět.
V touze po práci jsem se zapomněl zeptat sám sebe: proč je tady ten inzerát pořád, znovu a znovu aktualizován? Že by potřeba nových kurýrů nikdy nekončila? Kam mizí ti staří? A tak jsem tam napsal, obratem mi bylo odepsáno a další den už jsem šel na pohovor. Bylo nás tam víc, a bylo nám řečeno, že budeme jezdit pro Rohlík, což je skvělé. Práce sice trochu náročnější, ale zato báječně ohodnocená. O příjemném kolektivu ani nemluvě. O tom, proč firma neustále nabírá nové a nové kurýry ani slovo.
A teď konečně k realitě. Jste OSVČ. Maximální svoboda. Nebo že by to bylo složitější? Vše si platíte sami. I to auto polepené logy Rohlíku. S ním se hlásíte ve skladu na kraji Prahy obvykle v 6 hodin ráno. Tedy v 6 ráno už musíte být úspěšně přihlášení v systému, jinak budete potrestáni, takže se tam kurýři sjíždí raději dřív. Nejdřív ale musíte to auto převzít v garážích, které jsou úplně jinde. Vyzvednout tam klíče, ofotit, vše zkontrolovat, takže váš pracovní den začíná zhruba v 5. Potud vše v pořádku, klienti přeci potřebují dostat nákup i ráno a někdo ho tam dovézt musí. Nemluvě o tom, že z pražských skladů se nákupy vozí i do vzdálených měst, třeba do všemi milovaných Českých Budějovic, takže není na co čekat. Klienti mají hlad. A žízeň. Brzy zjistíte, že nebudou jediní.
Poté, co vás systém skladu zaregistruje, čekáte. A čekáte. A čekáte. Čas běží a je to čas, kdy nevyděláváte nic. Pardon, proděláváte, protože auto máte celý den v pronájmu. Platíte za něj, takže když nevyděláváte, proděláváte. Nakonec, třeba až za hodinu, se vás systému zželí a vy dostanete povolení k nakládce vašich nákupů, ale pozor, běží vám už minuty a sekundy, které na naložení nákupů do auta podle matrixu máte. Nestíháte to? Samozřejmě jste potrestáni. Tedy, zdokumentovali-li jste pečlivě důvody pro to, že limit byl překročen, můžete poprosit o odpuštění trestu, ale je na bossech, jestli je uznají. Když ne, jste prostě potrestán.
Vyrazíte tedy se smrtí v očích na systémem vám danou cestu za klienty. Erární smartphone vás káravě upozorňuje, že jedete pozdě a nabádá vás k omluvě u klienta. Zácpa? Musíte jí zdokumentovat a poté poprosit o její uznání jako důvod zpoždění, protože to to znamenat bude, rezerva je nulová, a zpoždění rovná se - trest. Zaměstnanci, pardon, partneři, se trestat musí, jinak by zvlčili! Sedíte v zácpě a doufáte, že z toho nebude průšvih. A pomalu začínáte mít hlad a žízeň. Je to ale to lepší, co vás mohlo potkat, protože kdybyste se byli nepředloženě najedli nebo dokonce napili, mohlo by se vám chtít na záchod. A na to není čas! Smartphone upozorňuje: Máš zpoždění, až dorazíš ke klientovi, nezapomeň se mu omluvit!
Klienti jsou všelijací. Starší lidé, postižení, maminky s malými dětmi vám dají pocit, že děláte něco tak užitečného, že tresty, opovržení, které vám rádi vyjadřují dispečeři z východních zemí, asi taky ne zaměstnanci, ale partneři, nevadí. Přeci ta babička v Horní dolní měla takovou radost! A do Lidlu daleko. Mladíci v centru, kteří si vás v pátém patře bez výtahu vychutnávají, když jim tam ufuněně nesete 12 minerálek a 6 x Prossecco s bio Fuetkem, dýško 0, zatímco smartphone vás nutí k omluvě, věčné technické problémy s platbami kartou a další „radosti“, díky kterým se spolehlivě propadáte hlouběji a hlouběji pod časový limit už jsou horší. Přesto, vyděláte si přeci slušné peníze! A příště na seznamu nákupů třeba zase bude nějaká ta hodná babička.
Nakonec rozdistribuujete všechny nákupy, bude poledne a vy se vracíte do skladu. Máte za sebou čtvrtinu pracovního dne. Postavíte se do fronty na další rundu a… čekáte. Má to obrovskou výhodu: můžete konečně na záchod! Ale nesmí vám mezitím utéct výzva k naložení nákupu, to by bylo zle a vy byste byli samozřejmě potrestáni.
Co nejrychleji vše naložit do auta a vyrazit znovu ze skladu! Adresa klienta neodpovídá realitě, jedu pozdě, stále mám žízeň, nevadí, později, platba kartou se nezdařila, zkuste to znovu, slabý signál, nákup bude opožděn, omluv se klientovi, další černý puntík, počkejte chlapče, jen co najdu peněženku, někde tady byla… mám zpoždění… objížďka… mám větší zpoždění… zácpa… a smartphone vám oznamuje: vaše karma kurýra dostala další minusový bod. Takže tohle je ta karma!
Kolem osmé večer vyrážíte na poslední, čtvrté kolo. Tou dobou za sebou máte přes 13 hodin práce a čeká vás už jen posledních pár. Karma těžce v mínusu. Tohle už meditace ani mantry nespraví. Když se robot nebo Sergej, nevím přesně kdo, zlomyslně nerozhodne, že vám udělá radost posledním nočním nákupem kdesi 100 km od Prahy a ideálně na druhé straně Prahy, aby to stálo opravdu za to, někdy kolem 11 večer, 17 hodin po ranní registraci na skladu už jen zvesela pumpujete do auta plyn, protože druhý den ráno to celé začne nanovo. Potom ještě do skladu, odevzdat vratné obaly a peníze, to je důležité, jinak vás opět čeká trest a zhoršení karmy, jak jinak.
Usměvavá slečna ve vaťáku, která tam byla taky už v 6 ráno na vás po odevzdání vratných obalů, jejichž je královnou, tedy carevnou, zamrká svými umělými řasami a čechoruštinou vám popřeje hezký večer, zatímco za ní, v hlubinách skladu vidíte chlapce pravděpodobně z Indonézie nebo z Filipín, kterak neúnavně chystají zboží na ranní nákupy. Snad domů jednou něco pošlou. Později si na ně vzpomenu znovu. Kola ekonomiky se musí přeci točit dál. Vrátíte auto do garáže, ofotit, je půlnoc a vy přemýšlíte, jak se dostat domů. Prý jsou tací, kteří takhle fungují téměř 30 dní v měsíci, ale osobně si myslím, že to je lehčí věřit na Golema.
Po třech měsících jsem to vzdal. Prostě už jsem nemohl. Vydal jsem svoji poslední fakturu za poslední dva dny práce a těšil se na onu částku, která by nějak ospravedlnila, že jsem se zas věnoval namísto skládání hudby rozvážení nákupů. Jednou dokonce i Michalovi Davidovi, což mě opravdu rozesmálo takovým tím smíchem člověka na pokraji sil. Smích kapitána potápějícího se škuneru s příznačným jménem Horrible. Nesu záchodový papír králi českého popu! Díky bože. A karma v troskách.
V pozadí v televizi běží pořad, kde majítel Rohlíku, pan Čupr vypráví, jak expanduje a jak skvěle se stará o své zaměstnance. Tedy ne o zaměstnance, tak nemoderní on není, těch v Česku moc nemá, ale o partnery přeci. Ti si mohou dělat co chtějí, což je skvělé. Za nadstandardní odměnu, říká pan Čupr. Určitě žije nonstop.
Faktura vypadá docela hezky, což o to. Mrzení přichází s reálnou platbou na účet po odečtení paliva a pronájmu auta. Za 32 hodin práce mi bez DPH přichází 2.655,- Kč. Všem peněžitým trestům se mi povedlo se tentokrát vyhnout, toto je reálný příjem kurýra Rohlíku. Švarc systém a 83,- Kč pro OSVČ hrubého na hodinu. Vzpomínám si na filipínské dělníky a říkám si, jak to asi dělají. A jestli mají ještě pasy, aby mohli utéct. Jako já.
Říká se, že umění se člověk věnuje z lásky. Ne kvůli penězům. Usedám tedy zpět ke klavíru, protože je to sice placené bídně, ale jsem optimista, 83,- hrubého to snad taky dá. I když ty babičky mi někdy asi budou chybět.
