Článek
V dávných dobách jsme měli přátele, rodiče, kterým jsme se svěřovali. Naše trápení trpělivě vyslechli a přidali dobrou radu. Co se stalo, že dnes namísto našich nejbližších oslovujeme profesionály?
Možná je to jen proto, že na sebe máme obecně méně času, jsme utahaní, a jsme si vzdálenější. A jsme opatrnější. Protože doba je náročná. Jsem přesvědčený, že tam, kde rodina funguje jako dřív a její členové jsou si velmi blízcí, potřeba kouče nebo terapeuta není tak velká, jako u lidí, kteří z různých důvodů bydlí od své rodiny, nejbližších daleko a ještě třeba konzumují média.
Jsme často na hranici vyhoření. Starostí v práci, s dětmi, v osobním životě je příliš a my se poohlížíme po nějakém rychlém řešení. Ono to je trochu naivní. Rychlá řešení neexistují; ta bývají buď takovou úschovnou, nebo spíš časovanou bombou, ale mnozí z nás je stejně hledají. Protože jsou vyčerpaní. Než to celé bouchne.
Další motivací může být otázka důvěry a diskrétnosti . Je jedna věc svěřit se se svým hlubokým trápením někomu, kdo s námi jde láskyplně celým životem, kdo nás sice taky dobře zná, ale u koho nelze počítat s tím, že ve chvíli, kdy řešení našeho problému najdeme, nebo už ho dál hledat nebudeme chtít, řekne sbohem a celý příběh zůstane navěky zamknut v nedobytném archivu profesionála. Někdy prostě nechceme, aby informace, že si například nevíme rady s naším partnerem, že přemýšlíme o rozvodu, ale zvažujeme všechny jeho možné dopady, že nevíme, jak vyřešit své finance nebo zda zůstat na své pozici v práci, s námi nesla nadosmrti i naše maminka, sestra nebo kamarád. Chceme, aby naše obavy a nejistoty zůstaly tajemstvím. Alespoň prozatím. Než se rozhodneme. U nejbližších jistotu diskrétnosti mít nikdy nebudeme. Znáte přece to „jako hrob“, které se při první rodinné hádce promění v žalování. Ale i kdyby ne, my prostě víme, že někdo ví. A to nemusí být pokaždé příjemné.
Řeknete: existuje přece zpověď a zpovědní tajemství. Jenže to už musíme svou důvěru obrátit v církev, a to většina z nás nechce. Navíc, farář nás vyslechne, ale tím to končí. Nejen že nám nedá zpětnou vazbu, nebude nás usměrňovat, ale příště už si pravděpodobně ani nebude pamatovat, kdo jsme a o čem byla řeč. Sice si myslím, že zpověď je taková prababička koučingu, ale je to prababička opravdu velmi zvláštní a vetchá.
Je rok 2026, kapitalismus, a my se cítíme jako zákazníci. Chceme vědět, co za naše peníze dostaneme. Chceme mít strukturu, garanci, že to, co se nabízí, co si objednáme, také bude přesně to, co dostaneme. Psychoterapeuti a koučové přeci mají patřičné vzdělání, praxi, své práci se věnují profesionálně, takže věříme, že se na jejich schopnosti lze spolehnout. Že vědí, co dělají.
Koučů je prý plno, zatímco na dobré terapeuty se čeká týdny a měsíce. Čím to je? Možná tím, že terapeut je takový skoro doktor v očích veřejnosti, a doktor, to je přece svátost. Možná je to proto, že koučink si s sebou táhne renomé z dob, kdy si tak říkal kde kdo. Základní výcvik terapeuta bývá delší, než první výcvik koučovací. A možná je to i proto, že kouč bývá někdy dražší než terapeut. Koneckonců, před dvaceti, třiceti lety jsme se posmívali Američanům a jejich hollywoodským terapeutům na všechno. A dnes jsme tam taky. To, že jsou země, kde se koučům už nikdo neposmívá, znamená, že i tahle „móda“ k nám jednou dorazí. Pokusím se vysvětlit, proč si to myslím.
Podstatné je, že každý dělá trochu jinou práci. Terapeut je člověk, vzdělaný v hledání příčin toho, s čím klient přichází. Vlastně je to skutečně tak trochu doktor. Chirurg duše. Klient přijde s problémem a terapeut se bude snažit ho s veškerou péčí a odborností zbavit trápení tím, že společně hledají jeho kořeny. Kořeny, traumata se obnaží a tím se otevře možnost léčby, kterou sám vede. Terapeut léčí.
Kouč naproti tomu funguje následně. Jestli lze říct, že dobří koučové něčemu opravdu bezmezně věří, tak je to neurologický fakt, že změna, na kterou přijde mozek sám, bude vždy hlubší a trvalejší než změna, kterou mu někdo poradí. Kouč vždy zcela věří klientovi, že je v jeho schopnostech přijít na řešení svého problému svojí vlastní hlavou a srdcem. Kouč tedy například nikdy neradí. Nevkládá to mysli klienta své přesvědčení o tom, co by pro něj bylo nejlepší. Přesto není pasivní! Jen klient sám má ale v sobě správnou odpověď na otázky, jako: mám setrvat ve vztahu, mám se rozvést, mám dát výpověď, mám mít dítě, mám se stěhovat, mám jít na operaci, mám přistupovat na další kompromisy? Povšimněme si, že všechny tyto otázky jsou jasně zaměřeny na budoucnost! Nejde o analýzu minulosti, ale o hledání odpovědi pro budoucnost a o funkční řešení. Kouč bude vždycky s klientem veškerou svou energii směřovat k řešení jeho, její situace.
Co tedy ten kouč dělá, když se podle tohoto popisu zdá, že nedělá vlastně nic? Z vlastní zkušenosti vím, že po hodinovém sezení je kouč vyčerpaný stejně jako terapeut. Ačkoliv nedává rady, nepoučuje, pečlivě klade otázky a ty otázky nikdy nevznikají náhodou. Stejně jako terapeut i kouč je každou vteřinu zcela soustředěný na příběh klienta, udržuje jejich spojení a pracuje na tom, aby jeho příští otázka byla přesně taková, která klientovi umožní zamyslet se nad tím, co ho skutečně trápí, a přiblíží ho k řešení. Aby to, co kouč řekne, bylo opravdu to, co v klientovi vytvoří to zdaleka nejkrásnější na koučování, tedy onen „aha moment“, kdy oba vědí, že teď přišla ta fascinující křižovatka mysli, ze které klient konečně vidí, cítí, jasně vnímá svojí (nikoho jiného) cestu dál. Nikoliv proto, že mu to někdo řekl, ale proto, že mu bylo umožněno si to v sobě obnažit sám nebo sama.
Na otázku, jestli má koučování smysl a jestli náhodou nejde jen o pomíjivou módu, bych tedy rád odpověděl tak, že podle mého poněkud zaujatého pohledu to smysl má. Všichni tušíme pravdu. Všichni v hloubi duše víme, co by pro nás a pro naše nejbližší bylo nejlepší. Zároveň se ale až příliš často bojíme, podívat se téhle pravdě do očí. A v neustálém shonu nemáme ani čas se zastavit a zamyslet se. V poslední řadě, kdo nezná ty nekonečné vnitřní monology. Mám, nemám, co když atd. Je těžké se v tom všem vyznat, myšlenky skáčou sem a tam, jedna přes druhou, a navzájem si protiřečí, vylučují se, jedna potlačí druhou, aby za chvíli ta potlačená vyskočila a zase se přihlásila k životu. Dny, týdny a měsíce utíkají a my zůstáváme zacyklení v paralýze neschopnosti se rozhodnout a vykročit konečně dál.
Dobrý kouč dokáže vytvořit prostředí vzájemné důvěry, v němž se klientka nebo klient může konečně v klidu soustředit na to, co je opravdu důležité, a i když se na chvíli třeba ztratí, kouč je jemně vrátí tam, kde to potřebují. Koučova ambice není kohokoliv spravit, ale pouze umožnit otevřít dveře, za kterými je řešení, které v sobě stejně všichni celou dobu nosíme, jen o něm ještě nevíme.
Robert Jíša - www.dobrykouc.eu
