Článek
7. dubna 1944, na předvečer židovského svátku pesach, vylezli dva vězni z úkrytu mezi vnitřním a vnějším strážním okruhem osvětimského tábora. Před sebou měli dvoutýdenní útěkovou cestu přes Beskydy na Slovensko — a úkol, který si sami uložili: přesvědčit svět, že se v Osvětimi děje něco, čemu ještě nikdo nechtěl uvěřit.
Útěk naplánovaný na měsíce dopředu
Walter Rosenberg, později známý jako Rudolf Vrba, byl do Osvětimi deportován v devatenácti letech přes koncentrační tábor Majdanek. Se svým spoluvězněm Alfrédem Wetzlerem se ukryli v jámě vykopané pod hromadou dřeva v nově budované části tábora zvané „Mexiko“ — místě, které tou dobou ještě nebylo tak přísně střežené jako vnitřní areál. Tři dny čekali, než stráže po marném pátrání stáhly vnější hlídkový okruh, a teprve pak se vydali na cestu. Za pomoci polského a slovenského odboje dorazili do Žiliny, kde je přijali zástupci Červeného kříže a místní židovské rady.
Zpráva, které nikdo nechtěl uvěřit
Mezi 25. a 27. dubnem 1944 nadiktovali třicetidvoustránkovou zprávu, která jako první podrobně popsala geografickou polohu tábora, mechanismus hromadného vraždění v plynových komorách i odhad počtu dosavadních obětí. Vrba později historikovi Johnu Conwayovi vysvětlil, že žádné písemné poznámky si během pobytu v táboře vést nemohli — všechna čísla a data si museli zapamatovat pomocí vlastních mnemotechnických postupů, takže zpráva vznikla čistě z paměti. Rudolf Vrba později vzpomínal, jak svým posluchačům řekl, že miliony maďarských Židů čekají plynové komory, které jsou na ně už připravené — ale že pravda jim dá šanci se bránit. Jenže zpráva zpočátku narazila na nedůvěru: jak sám Vrba napsal, mozky jejích čtenářů nebyly připravené vstřebat myšlenku na vraždění v takovém rozsahu. Ke zveřejnění došlo až po zahájení masových deportací maďarských Židů 15. května 1944, kterými prošlo přes 400 tisíc lidí. Zprávu navíc o měsíc později doplnili další dva uprchlíci z Osvětimi, Arnošt Rosin a Czesław Mordowicz, čímž vznikl souhrnný dokument známý jako Osvětimské protokoly.
Šest týdnů, které stály stovky tisíc životů
Šestitýdenní zpoždění mezi sepsáním zprávy a jejím skutečným zveřejněním ve světovém tisku znamenalo, že deportace pokračovaly ještě dlouho poté, co byl svět o osudu jejich obětí informován. Když ale zpráva koncem června 1944 pronikla do amerického a evropského tisku — mimo jiné do deníku New York Times — vyvolala mezinárodní tlak, kterému se nedalo odolávat. Papež Pius XII., americký prezident Franklin Roosevelt i švédský král Gustav V. naléhali na maďarského regenta Miklóse Horthyho, aby deportace zastavil. Stalo se tak 9. července 1944 — o dva dny dřív spojenecké letouny bombardovaly Budapešť, což podle historiků Horthyho rozhodnutí ještě urychlilo. Podle izraelského historika Jehudy Bauera zpráva přispěla k záchraně většiny z 200 tisíc budapešťských Židů, kteří díky zastavení transportů přežili válku.
Rudolf Vrba se po válce stal uznávaným biochemikem a farmakologem, který napsal knihu Utekl jsem z Osvětimi a podílel se na několika klíčových dokumentech o holokaustu, včetně Lanzmannova filmu Šoa. V roce 1961 navíc jako svědek vystoupil u soudního procesu s Adolfem Eichmannem, kde odhadl celkový počet obětí Osvětimi na 2,5 milionu lidí. Alfréd Wetzler pracoval jako novinář a své vzpomínky vydal pod pseudonymem Jozef Lánik. Oba zemřeli s odstupem osmnácti let od sebe — Wetzler v roce 1988, Vrba v roce 2006 — a jejich zpráva zůstává jedním ze základních dokumentů, díky kterým už nikdy nešlo tvrdit, že se o rozsahu vyhlazování v Osvětimi nevědělo.
