Je používání AI při psaní hřích? Autorství v době generativních nástrojů

Filozofie, historie i osobní zkušenost ukazují, že spor o tvorbu je starší než samotné technologie.

Tenhle text nevznikl z teorie. Vznikl po debatě s kolegou, který mi bez váhání řekl, že využívání AI při psaní je podvod. Od té chvíle jsem si kladla otázku, jestli autorství znamená tvořit úplně sám, nebo jestli lidé vždy pracovali s nástroji, které jejich myšlení rozšiřovaly.

Řekněme si to nahlas: hřích není nástroj. Hřích je úmysl. Hřích je vydávat prázdno za obsah nebo chtít výsledek bez práce.

Umělá inteligence je nástroj. Stejně jako kdysi pero, knihtisk nebo počítač. Hodnota textu nevzniká v nástroji, ale v myšlence, kterou do něj autor vloží.

Argument, že text vytvořený s pomocí AI není „opravdový“, není nový. Podobná obava provází technologické změny po staletí.

Filozof Platón [1] například ve svém dialogu Faidros vyjadřuje nedůvěru k psaní. Obával se, že lidé přestanou rozvíjet paměť a budou spoléhat na text, který podle něj může vytvářet spíše zdání moudrosti než skutečné poznání.

Přesto právě díky psanému textu dnes Platónovy myšlenky známe.

Podobnou otázku řešil ve 20. století i filozof Walter Benjamin. Ve slavné eseji Dílo umění v době své technické reprodukovatelnosti popsal, jak masové rozmnožování uměleckých děl mění jejich „auru“, tedy jedinečnost spojenou s konkrétním časem a místem vzniku.

Benjamin však technologii nevnímal jen jako ztrátu. Vnímal ji jako proměnu vztahu mezi autorem, dílem a publikem.

Generativní AI otevírá podobnou debatu dnes.

Často slýchám obavu, že AI nahrazuje myšlení. Moje zkušenost je jiná. Pokud zadám prázdnou myšlenku, výsledek je prázdný. Pokud zadám otázku, která mě skutečně trápí, AI pomáhá myšlenku strukturovat, ale nenahrazuje samotný obsah.

Možná proto spor o AI není ve skutečnosti sporem o technologii. Spíš odhaluje starší otázku: co znamená být autorem?

Je autor ten, kdo pracuje bez pomoci, nebo ten, kdo dokáže vytvořit smysluplné dílo s využitím nástrojů své doby?

Historie naznačuje, že tvorba nikdy nebyla izolovaný proces. Autoři si půjčovali motivy, inspirovali se, citovali a reagovali na předchozí generace. Generativní nástroje tento proces pouze urychlují a zviditelňují.

Strach z AI může být do určité míry strachem ze změny. Může ale být i obavou, že technologie odhalí rozdíl mezi textem, který vzniká z potřeby něco sdělit, a textem, který vzniká jen proto, že vzniknout má.

Otázka proto možná nezní, zda AI používat, ale jak ji používat odpovědně a tvůrčím způsobem. Debata o AI možná není otázkou technologie, ale důvěry v lidskou tvorbu. Každá generace si musí znovu definovat, co znamená být autorem. Generativní nástroje jsou jen další kapitolou tohoto příběhu.

Robert Poch

[1] … o něm řekl pravý opak toho, co je jeho skutečný význam. Neboť tato nauka zanedbáváním paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí, protože spoléhajíce na písmo budou se rozpomínat na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe; nevynalezl jsi lék pro paměť, nýbrž pro upamatování. A co se týče moudrosti, poskytuješ svým žákům její zdání, ne skutečnost; neboť stanouce se sečtělými bez ústních výkladů, budou působit zdání, že jsou mnohoznalí, ačkoli budou většinou neznalí, a ve styku budou nepříjemní, protože z nich budou lidé zdánlivě vzdělaní místo lidí vzdělaných opravdu. (Platón, Faidros, 275b)

Platon: Faidros, 274b–277a
https://www.perseus.tufts.edu/hopper/text?doc=Perseus:text:1999.01.0174

Walter Benjamin: The Work of Art in the Age of Mechanical Reproduction
https://www.marxists.org/reference/subject/philosophy/works/ge/benjamin.htm

Stanford Encyclopedia of Philosophy – Plato
https://plato.stanford.edu/

Stanford Encyclopedia of Philosophy – Walter Benjamin
https://plato.stanford.edu/entries/benjamin/