Článek
Poslušně hlásím, laskavý čtenáři, že s tím rozpadem světa je to podobný jako s knedlíkama u paní Vomáčkový. Všichni říkají, že se rozpadly, ale pravda je taková, že se jen rozvařily, protože je někdo zapomněl hlídat.
Já si totiž myslím, že svět se nerozpadá. On se jen přestal tvářit jako vzorný voják na přehlídce a začal chodit v papučích a trenýrkách. A lidi jsou z toho celí vedle, protože si zvykli, že svět musí stát v pozoru jako rekrut před nadporučíkem.
Jednou jsem znal jednoho pána, co si byl jistý, že všechno má svůj řád. Měl doma skříň, kde měl ponožky podle barev, manželku podle nálad a budoucnost podle spořícího účtu. A pak mu jednou spadla police. Nejen v té skříni, ale i na hlavu. Najednou zjistil, že svět se neřídí podle toho, jak má kdo srovnané fusekle, ale podle toho, jak drží police.
Člověk totiž rád věří, že svět je jako jízdní řád. Že když přijde na nádraží, vlak přijede, a když nepřijede, tak aspoň někdo ví proč. Jenže svět je spíš vagón bez brzd, co se řítí z kopce, zatímco výpravčí čte noviny, jestli se někde nestalo vlakové neštěstí.
Pamatuju si, jak jednou jeden štamgast u nás v hospodě povídal, že už ničemu nevěří. Seděl u piva, koukal do pěny a vypadal, jako když pes zjistí, že párek je jen obarvený rohlík. A já mu říkám:
„To nic není, pane. Já znám jednoho nadporučíka, co nevěřil ani mapám. A stejně musel do války.“
Problém totiž není, že by bylo málo pravdy. Pravdy je dnes tolik, že se v ní člověk topí jako klobása v hořčici. Každý má svoji pravdu, každý ji drží jako poslední pivo po zavíračce a nikdo nechce připustit, že už dávno vyčichlo.
Dřív to bylo jednodušší. Lidi měli kostel, císaře a hospodu. Když se něco pokazilo, mohli to svést na Boha, monarchii nebo špatně natočený sud. Dneska si člověk musí vysvětlit svět sám. A to je podobný, jako když dostane rozbitý budík a někdo mu řekne, aby podle něj přišel včas do práce.
Technika je vůbec zajímavá věc. Měla lidi spojovat, ale místo toho je to jak když pustíte do jedné místnosti tisíc harmonikářů a každý hraje jinou písničku. Člověk pak slyší všechno, ale nerozumí ničemu. A mozek je z toho unavený jak dragoun po pochodu v blátě.
Já jsem si to uvědomil jednou večer. Seděl jsem doma, koukal do zdi a napadlo mě, že klid je někdy podezřelý. Protože klid bývá jen přestávka mezi dvěma průšvihy. Podobně jako když se voják raduje z dovolené a netuší, že mu mezitím přešili uniformu na menší velikost.
Člověk vydrží ledacos, když ví proč. Ale když neví proč, začne věřit prvnímu troubovi, co mu řekne, že všechno řídí tajná rada ševců nebo že svět zachrání nové tkaničky do bot.
Znal jsem jednoho pána, co si myslel, že když si koupí drahé hodinky, dostane čas pod kontrolu. A pak zjistil, že má jen drahé hodinky a pořád chodí pozdě. Se světem je to podobné. Mysleli jsme si, že ho zkrotíme pravidly, technikou a rozumem. A on si zatím chodí, jak chce, jako stará koza po dvorku.
Lidi si dnes myslí, že se svět rozpadá. Jenže podle mě se rozpadá hlavně příběh, který jsme si o světě vyprávěli. A když se rozpadne příběh, člověk je zmatenější než kuchař, který zjistí, že guláš bez masa sice uvaří, ale nikdo ho nebude chtít jíst.
Ale víte, co je na tom nejzajímavější, laskavý čtenáři? Že i když se svět tváří jako rozbitý hrací automat, lidi pořád dělají svoje obyčejné věci. Vaří polévku. Starají se o děti. Dávají si pivo. A civilizace stojí právě na tom, že někdo pořád něco opravuje, montuje a drží pohromadě, i když se barák trochu naklání.
Já si myslím, že svět nikdy nebyl stabilní. On byl vždycky jen statečný. A lidi taky. Jen si to nechtějí přiznat, protože statečnost nezní tak pohodlně jako jistota.
Takže když někdo říká, že se svět rozpadá, odpovídám mu, že svět je jako starý kabát. Sem tam praskne šev, někde chybí knoflík, ale pořád se v něm dá chodit, když člověk není cimprlich.
A nakonec, laskavý čtenáři, si myslím, že největší průšvih není chaos. Největší průšvih je, když si člověk myslí, že chaos je konečná stanice. Přitom je to často jen přestup. A někdy se z něj jede dál, i když nádraží vypadá, že už žádný další vlak nepřijede.
Tak mi nalejte ještě jedno, pane vrchní, ať mám sílu sledovat, kam ten svět vlastně jede, když už jsem si do něj koupil jízdenku bez cesty zpět.
Robert Poch
Obrázek č. 1
Zdroje a inspirace
FRANKL, Viktor E. Člověk hledá smysl života. Praha: Portál, 2006.
BAUMAN, Zygmunt. Tekutá modernita. Praha: Mladá fronta, 2002.
CAMUS, Albert. Mýtus o Sisyfovi. Praha: Garamond, 2015.
POSTMAN, Neil. Ubavit se k smrti. Praha: Mladá fronta, 2010.
HARARI, Yuval Noah. Sapiens. Brno: Jan Melvil Publishing, 2013.
