Svět nestojí na výjimečných. Stojí na obyčejných lidech

Jsou práce, které svět oslavuje, a práce, bez kterých by se svět zastavil. A mezi nimi je bezedná propast. Ty lidi nejsou na billboardech, v motivačních knihách ani na konferencích o úspěchu. Jsou tam, kde se žije. Každý den. Bez fanfár.

Hlas bez tváře, který se dovolá do cizího soukromí. Člověk, který ví, že většina hovorů skončí odmítnutím, podrážděným odfrknutím nebo klapnutím a tichem. Přesto vytočí číslo znovu a znovu. Musí být klidný, milý, profesionální, i když na druhé straně není žádná vstřícnost. A k tomu nejistota. Výplata, která nepřijde včas. Nebo přijde po částech. Nebo se opozdí. Tlak na výkon, ale minimum jistoty. Psychicky vyčerpávající práce, která se navenek tváří jako jednoduchá.

Na první pohled jiný svět. Ale stejná nejistota. Dlouhé měsíce práce bez záruky, že výsledek někoho osloví. Honoráře, které chodí pozdě, po kapkách, nebo vůbec. Práce, která se nedá vypnout. Myšlenky běží pořád. A přesto se často bere jako luxus nebo koníček. Málokdo vidí, kolik vnitřní síly stojí zvednout se a být umělcem.

Fyzická práce, která bolí tělo i duši. Přesuny, mytí, úklid, blízkost bolesti, nemoci, smrti. Je tam, když je člověk nejzranitelnější. A přesto zůstává na okraji pozornosti. Nízký plat, vysoká zátěž, minimum uznání. Práce, která se dělá proto, že někdo musí. A někdo ji dělá s lidskostí, kterou žádný systém neumí ocenit.

Hodiny na nohou, horko, tlak, tempo. Vaří pro ostatní, zatímco sama sotva stihne jíst. Její práce mizí hned, jak je hotová. Když chutná, je to samozřejmé. Když ne, je problém. Péče přetavená do jídla.

Úsměv jako součást obsluhy. Čtení nálad, snášení nálad. Fyzická únava, emoční práce, nejistý příjem. A přesto je to ona, kdo vytváří atmosféru. Kdo rozhoduje, jestli se host cítí vítaný.

Stojí, obsluhuje, opakuje stejné pohyby tisíckrát denně. Poslouchá stížnosti na ceny, fronty, systém. Práce pod dohledem, na čas, na výkon. Nízká mzda, vysoké nároky. A přesto právě ona zajišťuje, že si můžeš nakoupit základní věci k životu.

Dvě práce v jednom těle. Jedna placená, druhá neviditelná. Organizuje domácnost, pečuje, emočně na hraně, vystresovaná. Držení vztahů, rytmu, klidu. Práce bez volna, bez hodnocení, bez konce. Často vnímaná jako samozřejmost.

Ještě o krok dál. Není o koho se opřít. Není komu předat aspoň na chvíli odpovědnost. Práce, péče, rozhodování, strach o budoucnost. Stud, ponížení, střety s úřady. Život už jen z nutnosti. A únava, která se nesmí projevit, protože není alternativa.

Ty, které společnost nevidí ráda . Často ženy, které kdysi hrály role. Jedna nemoc, jeden rozchod, jedno násilí, jeden pád bez sítě. Přežívání místo plánování. Strach místo jistoty. Tělo jako poslední zdroj.

Práce, o které se mluví nejvíc, a přitom se o ní ví nejméně. Práce s hranicemi, s mocí, s bezpečím. Často ne volba, ale řešení. Psychická zátěž, stigma, mlčení. A přesto je za každou z těchto žen člověk se stejnou potřebou důstojnosti jako kdokoli jiný.

*

Když se na všechny tyto role podíváš, zjistíš, že se liší formou, ale podstata je úplně jimde. Všechny jsou o službě, o dávání, o vydávání se druhým. A všechny trpí nedostatkem uznání, jistoty a respektu.

*

Poprvé přišla kvůli noclehárně. Stála ve dveřích, kabelku přitaženou k tělu, v ní měla poslední kus sebe. Vypadala upraveně. A právě to lidi mate. Myslí si, že když žena nevypadá zničeně, nemůže být na dně.

Jana byla osmadvacet roků vdaná. Dvě děti. Hypotéka. Pak přišla nemoc, výpověď, manželův odchod. Ne najednou. Plíživě. Skrytě. Každý měsíc něco zmizelo. Nejprve jistota. Pak účet. Pak byt. Sex za peníze nezačal na ulici. Začal u kamaráda kamaráda, který „chtěl pomoct“. Pomoc měla cenu. Jana mi řekla: „Aspoň jsem si mohla vybrat, komu otevřu dveře.“ Pak už neměla ani dveře.

Neplakala. Plakala až později. Když jí někdo řekl, že si za všechno může sama.

Eva mluví rychle. Zničehonic se směje uprostřed věty. Smích je její obrana. V patnácti utekla z domu. Násilí. Alkohol. Nikdo, kdo by ji zastavil. Na ulici se naučila pravidla rychle. Co neuděláš ty, stihne někdo jiný. Co neřešíš hned, semele tě později.

Když jsme spolu mluvili o práci, opravila mě: „To nebyla práce. To byla výměna. Já dávala lásku, oni peníze a jídlo.“ Má panické ataky. Nespavost. Strach ze samoty. Eva není „tvrdá“. Je vyčerpaná. Tělo jí slouží, ale ona sama v něm bydlí jen napůl.

Když jsem jí nabídl terapeutickou skupinu, zeptala se: „A budu tam muset před všema mluvit?“

Marie má ruce, které pamatují jinou práci. Uklízečka. Kuchařka. Pečovatelka o matku. Když matka zemřela, zůstala sama. Důchod nízký, nájem vysoký. Věk, ve kterém už se nikdo neptá na sny.

Začala „jen občas“. Aby zaplatila energie. Aby nebyla na obtíž. Nikdy o sobě nemluvila jako o prostitutce. Říkala: „Já jen doplňuju.“ Stud byl u ní tichý, hluboký, usazený. Nejhorší pro ni nebyli muži. Nejhorší byly pohledy sousedek, když zjistily.

Když jsme řešily dávky, řekla mi: „Kdo nezažil, nepochopí.“

Lenka má tři děti. Jedno u babičky, ostatní v pěstounské péči. O tom mluví nejméně. „Nechtěla jsem krást,“ řekla. To je věta, kterou si pamatuju dodnes.

Lenka je přesně ten typ ženy, o které se píše v komentářích: „Každý, když chce si práci najde. Proč si nenajde práci. Je mladá.“ Dostala podmínku za krádeže. A přesto práci měla. Dvě. Ani jedna nestačila. Když mluví o dětech, dívá se stranou.

*

Tyto ženy nejsou výjimky. Jsou vzorek, nezachycený statistikami, ale každodenní praxí. Nejsou to příběhy o sexu. Jsou to příběhy o chybějící síti. O chvíli, kdy už není čeho se zachytit, protože tam dole nic není.

Jako sociální pracovník jsem se naučil jednu věc. Největší krutost je v tom, jak snadno je svět odepsal. Jak rychle se z člověka stane potřebný v nouzi. A jak málo stačí, aby se to stalo i tobě, pokud nejsi teda miliardář. A to je ta největší faleš.

*

Petr přišel s kapucí staženou hluboko do čela. Muži se za prostituci stydí jinak. Ne hlasitě. Ne dramaticky. Spíš se snaží zmizet. Byl stavební dělník. Úraz zad. Konec práce. Nemocenská, pak nic. Dluhy naskakovaly rychleji, než bolest ustupovala.

Poprvé šel „na inzerát“ s tím, že to bude jednou. Jen aby zaplatil nájem. Řekl mi: „Myslel jsem, že se z toho pobliju. A bliju vždycky; předtím i potom. Ale pak jsem otupěl.“ To slovo používal často. Otupění. Jako anestézie na život.

Když jsme řešili jinou práci, zeptal se: „A myslíte, že mě vezmou?“ Myslel to doslova i obrazně.

Tereza utekla z dětského domova. Ne proto, že chtěla svobodu. Nemohla dál snášet osahávání v koupelnách a v posteli. Na ulici byla tři týdny, než se ji někdo „ujal“. Ochrana ale měla pravidla. Když o tom mluvila, používala zdrobněliny. Když jsem ji viděl poprvé, ptala se: „A tady mě osahávat nebudou?“

Klára pracovala jako servírka dvanáct let. Dlouhé směny, víkendy, svátky. Úsměv. Doteky, které se „nepočítají“. Poznámky, které „patří k práci“. Když se ozvala, byla problémová. Když mlčela, bylo to v pořádku.

Rozchod, podnájem, výpadek příjmů. Jedna půjčka, pak další. Brigáda nestačila. Jeden ze štamgastů jí nabídl „něco bokem“.

Když odešla z restaurace, nikdo se neptal proč.

*

Jako sociální pracovník se domnívám, že neexistuje jeden typ člověka, který skončí v prostituci. Existuje jen jeden typ situace: když dojdou možnosti a nikdo nepřijde včas.

*

Anna přišla dobře oblečená, s perfektním make-upem a mobilem, který jí každých pár minut vibroval v ruce. Na první super holka. Stovky tisíc sledujících.

Začalo to nevinně. „Jen fotky,“ říkala. Pak videa. Pak požadavky. OnlyFans nebyl plán. Byl to krok, který vypadal logicky. Obsah se šířil mimo platformu. „Nejhorší bylo,“ řekla mi, „že už se mě nikdo neptal, jak se mám. Jen kolik si řeknu.“

Spala špatně, bála se vyjít ven, stud se míchal s pocitem viny. Mrtvou ji našla pod mostem stará paní, která tam každé ráno venčila psa. Podřezala si žíly a předávkovala se léky na předpis.

Práce ve skladu, žádné velké sny, ale ani průšvihy. Drogy přišly nenápadně. Ne jako rebelie, spíš jako úleva. Něco, co na chvíli vypnulo tlak, únavu, pocit, že nepatří nikam. Parta. Sex. Zábava.

Pak přišly dluhy. Ztráta práce. Rozpad vztahů. Tělo, které už nefungovalo bez látky. A řešení: sex za peníze. Ne proto, že by chtěl. Protože potřeboval. „Bylo mi jedno s kým,“ řekl. „Hlavně aby zaplatili.“

Mluvil o sobě ve třetí osobě. Jako by popisoval cizí tělo, které jen přenáší z místa na místo.

Když jsme mluvili o léčbě, zeptal se mě: „A má to cenu, když už jsem tohle dělal?“ Bál se a styděl, že si restart nezaslouží.

*

Jako sociální pracovník vidím pořád dokola totéž. Neexistuje rychlá cesta, která by něco nebrala. A nejčastěji bere důstojnost. Ne naráz. Po kouskách. Tak tiše, že si toho člověk všimne, až když už nemá co chránit.

*

Veronika má tělo, které lidé nazývají „ideální“. Dlouhé nohy, úzké boky, tvář, kterou objektiv miloval. Přijela do Prahy s kufrem a snem, který jí nikdo nevymlouval. První focení byla zdarma. Druhé „na zkušenou“. Třetí už mělo podmínky, o kterých se nemluvilo nahlas.

Agent nebyl hrubý. Řekla mi: „A to je strašně důležitý říct. Já šla do toho fakt dobrovolně. On byl trpělivý. Vysvětloval mi, že nahota je normální, že hranice si určuje sama, že konkurence je obrovská. Když peníze nepřicházely, přišly bočáky. Focení v privátech, sponzoři, večeře, hotely. Veronika říkala: Myslela jsem, že když to vydržím, když budu trpělivá, otevřou se mi dveře.“

Neotevřely. Stud a ponížení. Fotky se nakonec objevily všude po internetu. Poznávali ji spolužačky a sousedky. Stud byl těžší než kufr, se kterým přijela do Prahy. Když seděla přede mnou, měla stažená ramena, jako by se snažila zmenšit. Řekla: „Co z toho mám? Holou prdel a abych chodila kanálama.“ A vždycky se po těch slovech rozbrečela.

Michal mluvil tiše. Muž bit ženou mluví tiše. Ne proto, že by neměl hlas, ale protože mu nikdo nevěřil. Byl to vztah, který začal láskou a skončil kontrolou. Výčitky. Ponižování. Facky. Zamykání dveří na zámek a ledničky na řetěz. Když volal policii, smáli se. „Seš chlap…“ slyšel.

Odešel v noci, když byla na noční. Bez dokladů, bez peněz. Nocoval v autě, pak u známých, pak na ulici. Práci ztratil. Stud ho držel dál od rodiny. Když přišly dluhy, přišly i nabídky. Neptaly se na minulost. Ptaly se jen, jestli souhlasí.

Michal o sexu mluvil jako o něčem, co se děje někomu jinému: „Já jsem tam nebyl, teda byl, ale nebyl, chápeš mě, že jo…“ říkal. Nikdo se neptal, jaké to je žít ve strachu doma. Ptali se, proč neutekl dřív.

Až uvidíš člověka padlého, bezdomovce, prostitutku, narkomana, žebráka, klidně se jim vyhni, máš na to plné právo. Ale i tak si řekni: možná se jim to nestalo jejich vinou, možná v tom jejich pádu sehrálo svou roli nepřeberné množství příčin a následků.

Staří Sumerové už před tisíci lety popsali tisíce hliněných tabulek sumerským písmem. Sepsali také mnohá přísloví, která znovu inspirují i dnes. Mluvili o pádu, bídě i lidské křehkosti bez iluzí.

Zde uvádím několik trefných přísloví, jež doplňují můj text. Překlady i transliterace jsem provedl sám. Klínopis sem nevkládám.

*

„Chléb, který byl rozdrcen, povstává (zvedá se).“

ninda MAC cag4-da zig3-ga-ab

*

„Mít věc a jít s ní k soudu je zlo.“

(Je to tvrdé přísloví o tom, že když musíš svou existenci obhajovat před mocí, už jsi prohrál.)

nij2-tuku al di kece2-re nij2-gig-ga-am3

*

„Zlá věc je mlácena jako oběť.“

Nebo: „Se zlem je zacházeno jako s obětinou.“

(To je velmi temné přísloví: to, co je zlé, je rituálně spotřebováno. Společnost zlo „obětuje“ místo toho, aby ho léčila.)

nij2-hul kuc2-kuc2 nidba tag-ga

*

„To, co víš, činíš; osud je sežrán.“

Nebo: „Člověk jí svůj osud.“

(To je velmi typický sumerský motiv: nejíš chléb, jíš svůj úděl.)

nij2 ak-zu gu7 nam he2-eb-tar

*

„Mnoho řečí není dobré.“

Nebo: „Mluvit mnoho není dobro.“

(Přísloví o tom, že před trpícím je vhodné šetřit slovy a naslouchat mu. Ale i trpící by měl šetřit slova, protože mlčení je pro něj často i formou přežití.)

nij2 nu-dug3 ga-dug4-dug4

*

„Levně koupené vyjde z drcení.“

Nebo: „Co je koupeno levně, vzejde z násilí.“

(To je ideální k tématům OnlyFans, prostituce a levné práce. Nízká cena znamená člověka vystaveného tlaku, násilí a psychickému i fyzickému zlomení.)

nij2-sam2-ma sig10-ga cag4-ta ib2-ta-e3

*

„Jedná jako ten, kdo má zavřené oči.“

Nebo: „Dělá se to se zavřenýma očima.“

(Přesná metafora společnosti, která „nevidí“.)

nij2 igi nu-du8-a-gin7 mu-un-ak

Robert Poch