Článek
Výjevy na kterých se mladí lidé přilepují k vozovce, nebo vypouštějí pneumatiky ze zaparkovaných vozidel, vzbuzují řadu otázek o efektivitě a smysluplnosti při dosahování jimi proklamovaných cílů. Často jsou tyto snahy označovány jako ekoterorismus a v části společnosti vzbuzují odpor.
Úvaha o efektivitě ekoterorismu jako metody k zlepšování klimatické situace a uvědomování společnosti vyžaduje hluboký pohled na tuto problematiku z různých perspektiv. Podle definice je ekoterorismus násilné jednání související s ekologií, s cílem bránit životní prostředí nebo se zaměřit na otázky jako práva zvířat. Tato forma aktivismu zahrnuje kromě výše řečeného také poškozování laboratoří, kde probíhají pokusy na zvířatech a mnoho dalších rozporuplných činností.
V současnosti se termín „ekoterorista“ začíná znovu používat a má závažné důsledky pro klimatické aktivisty. Označení aktivistů jako teroristů může vést k mnohem větším důsledkům než pouhé odmítnutí vstupu na klimatickou konferenci. V roce 2016 bylo použito slzného plynu a vodních děl proti protestujícím proti ropovodu Dakota Access v indiánské rezervaci Standing Rock. Od těchto protestů byly zavedeny desítky zákonů a výkonných nařízení s cílem potlačit podobné environmentální demonstrace. Značka „terorismu“ je však vysoce sporná a politizovaná, a aktivisté tvrdí, že se jedná o agresivní kampaň fosilních palivových společností a jejich vládních spojenců, kteří zvyšují tresty za menší porušení, jako způsob potlačení klimatických akcí.
Z hlediska účinnosti může být ekoterorismus vnímán jako kontraproduktivní, protože může vést k tvrdším reakcím ze strany vlád a korporací, což může oslabit legitimitu environmentálního hnutí a odvrátit veřejné mínění. Příliš radikální činy mohou vést ke ztrátě podpory pro environmentální snahy, jakmile jsou tyto činy spojovány s násilím a destrukcí, což může být obzvláště problematické v demokratických společnostech, kde je veřejné mínění a podpora klíčová pro politickou změnu. Místo toho, aby se dosáhlo požadovaných změn, mohou radikální akce vyvolat represivní opatření a zákonodárné reakce, které mohou mít za následek další omezení svobody projevu a shromažďování.
Jedním z příkladů, který vzbudil širokou pozornost, byli klimatičtí aktivisté v Evropě, kteří se zaměřili na oslavovaná umělecká díla, která potřísnila rajskou polévkou nabo bramborovou kaší. Cílem těchto akcí bylo šokovat a upozornit na naléhavost klimatické krize a položit řečnickou otázku, proč společnost není stejně pobouřena ničením planety jako zjevným ničením umění. Navzdory základnímu poselství vyvolala tato taktika mezinárodní pobouření a mnozí se ptali, zda hnutí spíše neškodí, než pomáhá.
Těmto aktivistům se daří získávat pozornost médií a vyvolávat debatu, což podle některých názorů vrací klimatickou problematiku do popředí veřejného diskurzu. Podle profesora sociologie Robba Willera, však naznačují, že extrémní akce, zejména ty, které zahrnují ničení majetku, mohou vést k tomu, že pozorovatelé budou aktivisty považovat za extrémní a bezohledné, což je může odradit a snížit podporu pro ideu těchto aktivistů.
Z nereprezentativního průzkumu, který provedla DW, navíc vyplynulo, že většina respondentů se domnívá, že podobné akce občanské neposlušnosti klimatickému hnutí škodí, a označuje je spíše za chuligánství a reklamní triky než za účinný aktivismus
V konečném důsledku je tedy ekoterorismus sporná a vysoce problematická strategie pro zlepšování klimatické situace a uvědomování společnosti. I když může přinést určitou pozornost k environmentálním problémům, dlouhodobě může být škodlivější pro environmentální hnutí a pro společnost jako celek, protože zvyšuje polarizaci, potlačuje dialog a může vyvolat represivní reakce ze strany státu a korporací.
