Článek
Při hodinách dějepisu získáte snadno dojem, že se vlastně učíte dějiny válek a šarvátek buď mezi národy, nebo mezi vyznavači rozdílných náboženství. Polsko-německý žurnalista Gabriel Laub suše konstatoval: „Mír je pouze přestávkou mezi dvěma válkami“, což tento neblahý dojem jen potvrzuje. Od začátku 20. století údajně proběhlo okolo 250 válek a regionálních konfliktů, včetně dvou nejničivějších válek světových. Každá taková válka přináší neskutečné utrpení jak vojákům, tak civilnímu obyvatelstvu, obrovské materiální škody a úpadek. Po válce se vyrojí spousta protiválečných umělců a aktivistů, vzniknou nové zákony a konvence, které se aspoň snaží vnést do válčení jakási humánnější pravidla. A pomáhá to? Vůbec ne. Krutost lidstva se po tisíciletí nezměnila, jen se proměnily zbraně, kterými se ničíme. A když se válčí, jdou všechna pravidla a ohledy stranou.
Válka Sever proti Jihu
Zkusme si nyní představit svět bez válek a bez důvodů k nim, jak to kdysi naznačil John Lennon ve své slavné písni Imagine. Svět bez rozporů, bez států a bez náboženství. Svět, kde se všichni držíme za ruce a usmíváme se. Představme si to hluboce, upřímně a se všemi souvislostmi. K čemu jsme došli? Dá se v takovém jalovém světě žít? Svět bez cílů, bez výzev, bez možnosti uplatnit osobnost a ambice jednotlivců? Rovnostářský svět stejných lidí, stagnující bez motivace a jakéhokoliv vývoje? Opravdu to nepůjde. Hymna všech pacifistů (byť její mírové poslání miluji) popisuje utopii, která nikdy nenastane.
Proč jsou lidé na sebe tak zlí?
Lidská společenství, žijící na určitém území a s místní kulturou, jsou rovna složitému společenskému organismu s určitou vnitřní hierarchií a dynamikou. Každý organismus (tedy i každá civilizace) bez výjimky projde pěti fázemi své existence: zrozením, růstem, stagnací, úpadkem a končí smrtí. Na místo jednoho organismu nastoupí organismus jiný. Jednotlivá společenství (civilizace) spolu soupeří o místo na Zemi a nejde pouze o místo fyzické, ale také kulturně-náboženské a ekonomické. Pro civilizace platí úplně stejná pravidla, jako pro jednotlivce, zejména pokud jde o zákony přírodního výběru. Přežije ten, kdo je silnější. Toto strohé a sebevědomé prohlášení se nemusí líbit soucitným lidem, humanistům a pacifistům, ale přírodní zákony obejít nelze. Lidský soucit je vysoká morální karta, ale existenci nezajistí, je to cit z kategorie luxusu. Skutečným hybatelem vývoje je totiž konkurence a právo silnějšího, jenž může být v jistých chvílích shovívavým.
Finská zimní válka
Pokud pokračujeme v zákonech přírodního výběru do důsledků, musíme se zamyslet i nad postavením člověka, resp. lidstva v rámci přírody. Říkáme o sobě, že jsme pány tvorstva. Dobře, potom tedy většího dravce na světě není. Dokážeme si podmanit celou živou přírodu díky naší inteligenci, týmové práci a schopnosti tvořit a učit se. Jakýkoliv organismus na nižší příčce tohoto žebříčku je vystaven boji o existenci s predátory, kteří se postarají o regulaci jeho početního stavu. Říká se tomu přírodní rovnováha: všechno se množí a požírá navzájem v neustálém koloběhu obměny a vývoje, přičemž slabší se stane kořistí pravděpodobněji, než ten silnější.
A co člověk?
Nad lidmi žádný další predátor neexistuje. Nějaký mechanismus regulace jeho populace ale přece existovat musí. Pro nás pro všechny platí stejné přírodní zákony. Nevím, jak to příroda zařídila, ale všimněme si několika zvláštností, které se objevují pokaždé, když lidstvo dosáhne jakéhosi vrcholu svého vývoje v daném období:
- Přicházejí nemoci a epidemie
- Populace stárne a přestárlí jedinci podléhají častěji chorobám, jako je rakovina
- Mladá generace ztrácí zájem o rozmnožování a objevují se ve větší míře alternativní genderové směry
- Lidé zleniví a postrádají motivaci k dalšímu snažení, nemají životní cíle a sny
- Populace se radikalizuje kvůli drobnostem, které ještě nedávno nikoho nevzrušovaly; roste napětí a negativní energie, podrážděnost, nedůvěra a agresivita mezi lidmi i národy
- Rostoucí napětí nakonec vede k výbuchu, přichází válka jako samoregulační proces lidské civilizace a uvolnění akumulovaného zla
Mezi zvířaty a rostlinami existuje boj, ale nikoliv válka. Není jim to zapotřebí, jejich dějinný vývoj je zajištěn evolučním zákonem, přírodním výběrem. Pouze lidé na vrcholu pyramidy živé přírody se musí ničit sami, když už jiné způsoby regulace nejsou. Degenerace zpohodlnělé civilizace není žádoucí, svět musí vpřed, musí se resetovat a projít krokem nemilosrdné očisty, revoluce. Revoluce, to znamená destrukci, zmar a znovuzrození na troskách předešlého. Proto jsou války nevyhnutelné a čím delší mír je mezi nimi, tím více zla a negativní energie se mohlo nashromáždit. Aspoň tak to vidím já. A co vy?
Mír
Nebojme se, lidstvo tu bude i za tisíce let. Jen si mezitím prožije několik stovek krutých a nespravedlivých válek. Příroda to tak vyžaduje. Příroda je zlomyslný dědek s krásnou tváří, který se směje marnému lidskému plahočení. I když nás to může pohoršovat a nemusí se nám to líbit.
Zdroje:
Miroslav Bárta: Sedm zákonů. Jak se civilizace rodí, rostou a upadají (ISBN 978-80-7565-640-7, Jota, 2024)
