Vím, že nic nevím, aneb vědecky lze dokázat prakticky cokoliv, stačí jen chtít

Sókratés, věhlasný řecký filozof a jeden z nejvzdělanějších lidí planety své doby, pronesl při své skromnosti známou větu „vím, že nic nevím“, aby poukázal na nepatrnost lidského poznání ve srovnání s tím, jaká tajemství vesmír okolo nás ukrývá. Zároveň mířil i na fakt, že hodnota lidského poznání je přinejmenším pochybná, což se zpravidla projeví uplynutím nějakého času od uskutečnění fantastického objevu. Ten vyvolá nejprve vzrušené nadšení, aby byl po pár letech vyvrácen na základě nějakých malicherných detailů, které tehdejším badatelům unikly. Nemůžeme ale říci, že by věda fungovala na základě nějakých náhodných poznatků. Naopak – vědecký výzkum je velmi přísně veden podle světově uznávaných pravidel. Pojďme se na ně podívat.

Jak funguje věda?

Vědecký výzkum se odehrává jednak na půdě univerzit a akademií, jednak jako výzkum komerční ve výzkumných ústavech firem. Ve druhém případě můžeme mluvit častěji spíše o vývoji, než o výzkumu, protože vývojáři využívají obecné poznatky výzkumu pro konkrétní účely. Naproti tomu základní výzkum, odehrávající se na akademické půdě, zkoumá často témata bez bezprostředního praktického využití. Akademici tak plní studnici všeobecného lidského poznání obrovským množství experimentálních výsledků a rešerší, z nichž potom čerpá odborná veřejnost. Taková činnost výzkumníka vyžaduje usilovné soustředění, vysokou odbornost a specifický způsob myšlení, proto není rozhodně pro každého. Vědec svou prací žije a soukromý život často ustupuje do pozadí…

Aby byly vědecké poznatky uznány veřejností, musí být zajištěno, že byly získány důvěryhodným způsobem. Každý vědec v podstatě směřuje k tomu, aby mohl výsledky své práce zveřejnit v nějakém renomovaném vědeckém časopisu. Výsledkem práce jsou tedy odborné články. Publikace v dobře hodnoceném časopisu je klenotem výzkumnické práce a také zdrojem finančního odměňování. Odborné časopisy, pomineme-li ty pofiderní predátorské plátky, kladou na autory náročná kritéria pro publikování textů. Každý rukopis je podroben recenznímu řízení skupinou odborníků, kteří bombardují autora dodatečnými dotazy a polemizují s autorovými závěry. Autor musí být schopen doložit svá tvrzení záznamy z experimentů, musí mít jasné důkazy. Musí uvádět veškeré citace a převzatá tvrzení. Takže kromě toho, že vědec může pracovat i několik let na nějakém konkrétním výzkumu, může ještě řadu měsíců, ale třeba i rok strávit v nejistém recenzním řízení před publikováním výsledků. Tímto způsobem je zajištěno, že se nezveřejní každý výmysl a nepodložená pitomost. Samotní vědci potom postupují podle pravidel vědy, tak zvané vědecké metody, tj. uchovávají záznamy z experimentů, provádějí analýzy dat, kritické analýzy a odborné diskuse srovnávající shodu hypotézy, dedukce a změřených dat s cílem vyvrátit svá vlastí tvrzení a tak dále. Můžeme tedy říci, že vědecká fakta jsou skutečně prověřena. Opravdu je tomu tak?

Chyby, kterých se nedokážeme zbavit. Nikdy.

Základním úskalím výzkumu je fakt, že jej provádí člověk. Lidský mozek má tendenci pracovat v zaběhaných šablonách, učí se ze zkušeností, dříve získaných znalostí a přejímá určitá osvědčená schémata. Také se naučí předvídat, dedukovat dopředu očekávané výsledky různých situací. Mimochodem, dedukce je základním pilířem vědy. Je to důležitá výhoda lidské inteligence, protože pokud uvidíme z okna, že venku padá mrznoucí déšť, asi můžeme dedukovat, že to bude na cestách klouzat. Tato výhoda se stává smrtonosnou, pokud ji ponecháme volně bujet ve vědeckém výzkumu v reálném společenském prostředí. Vědec navrhne nějakou hypotézu, následně se ji snaží dokázat řadou experimentů a často se mu to podaří. Aniž by si to uvědomoval, dopustil se (možná) podvědomě a neúmyslně nepatrné manipulace s fakty tak, aby byl výsledek experimentů v souladu s jeho očekáváním, respektive se společenským očekáváním. Veškerá měření a pokusy potom opravdu navržené tvrzení dokážou a toto celé projde i přes recenzní řízení jakožto nezpochybnitelný fakt. Samozřejmě, že výhodou veřejného publikování v časopisech je možnost veřejné kritiky a revize výzkumu. A mnoha případech se opravdu objevy musí po čase korigovat. A nebo vyjde článek od někoho jiného, který tvrzení vědeckého kolegy vyvrátí. Věda se tak snaží snížit rizika osobních očekávání autora veřejnou kontrolou, u níž se předpokládá menší zaujatost tématem práce. Rizika se snižují, ale neodstraňují.

Subjektivní chyba založená na očekávání autora je bohužel neodstranitelná. Je to dáno konstrukcí mozku. Je to dáno tím, že člověk není dokonale neosobní a objektivní. Je to dáno ctižádostí, radostí z objevů nového a neznámého. To je ale ten lepší případ. Pojďme se podívat na reálné příklady fungování vědy a pomíjivosti platnosti objevů, a to z minulosti i současnosti.

Tvrzení, kterým moderní věda věřila, a byly to naprosté nesmysly.

Starověcí řečtí badatelé a filozofové, o nichž nikdo nepochyboval, že jsou nejchytřejšími a nevzdělanějšími lidmi, pozorovali svět kolem sebe a dospěli k logickému závěru, že Země je placka plovoucí v nějakém vesmírném oceánu. Dalo se to dokázat pozorováním a geometrickým měřením. Bylo to vědecky doloženo na úrovní tehdejších poznatků a cestovatelských objevů. Kolem naší placky Země se po nebeské klenbě pohybují hvězdy, Měsíc a Slunce. Vše perfektně sedí. A vydrželo to sedět mnoho staletí… Teprve v 5. století př. n. l. byl přijat názor, že Země je kulatá, protože se přišlo na to, že zatmění Měsíce nelze vysvětlit jinak, než že kulatá planeta Země vrhá stín na Měsíc. Jak vidíme, pokrok přinesly další poznatky, na které se kdysi „zapomnělo“.

Podobně to bylo s tvrzením, že středem vesmíru je Země kolem níž obíhá Slunce a ostatní hvězdy a planety. Teprve astronom Mikoláš Kopernik toto uspořádání otočil naruby a za střed sluneční soustavy označil Slunce. Důvodem byly opět nové vědecké poznatky a měření. Tedy to, co dříve nebylo k dispozici. Důležité ale je, že lidé vždy věřili tomu kterému vědeckému konsenzu, protože nic lepšího v danou dobu nebylo k dispozici. Věda byla vždy moderní. Naše současná věda není o nic chytřejší než ta antická. Liší se jen vyspělejšími technickými prostředky, které odhalí více detailů. Ale stále víme, že nevíme nic. S větším množstvím objevených detailů přibývá o to více neznámých pod-detailů. Naše poznatky o světě, vesmíru, člověku, psychice, společnosti a tak dále, platí jen potud, kam sahají naše současné vědecké důkazy.

Mor pro vědu: ideologie všeho druhu

„A přece se točí!“ Kdo by neznal okřídlenou větu italského astronoma Galilea Galilei ze 16. století. Nelze ovšem dokázat, že ji skutečně pronesl. Jisté ovšem je, že jeho vědecká tvrzení byla ve své době v příkrém rozporu s oficiálními církevními dogmaty. Středověký svět byl plně řízen církví. Náboženská ideologie filtrovala vědecké poznatky a křivila je tak, aby dokazovaly to, co tvrdí církev. Odpůrci tohoto systému trpěli tak, jako trpěl Galileo před inkvizičním soudem.

Za největší soudobé nebezpečí pro vědu musíme považovat ideologie a politiku. Politika je vždy spojena s penězi a ovlivňováním ze strany byznysu. Byznys financuje přímo či nepřímo vědu. Účelové překrucování vědy je tak nabíledni. Aktivismus, moderní ideologie a politika tak nahradily dřívější působení církví na nezávislou a svobodnou vědu. V tom se ničím nelišíme od 16. či 17. století, jen před námi nestojí inkvizice, ale to nejhorší, co může vědu potkat: autocenzura a filtrování vlastních myšlenek tak, aby zapadly do mainstreamového a bezkonfliktního vnímání světa. Koneckonců, i vědec musí něco jíst a nechce si pálit prsty s nějakými „kontroverzními“ teoriemi.

Čtenář se mnou nemusí souhlasit, ale uvedu zde pravděpodobný (nikoliv jistý) příklad moderní manipulace s vědou. A nebude to eugenika ze 30. let minulého století. Tím příkladem je: klimatická změna.

Na začátku teorie o klimatických změnách stála hypotéza věhlasného švédského fyzika Arrhenia o možném vlivu oxidu uhličitého na oteplování atmosféry planety. Tento objev skleníkového efektu CO2 není nejmladší. Hypotéza pochází z roku 1896 a poté víceméně zapadla. Ožila v moderní době (v 70. letech 20. století) poté, co vědci začali mít podezření, že dochází k oteplování planety a hledali příčiny tohoto jevu, který tehdy ještě ani nebyl plně datově doložen. Potud je vše v naprostém pořádku. Zlom nastává tehdy, kdy se tématu chopí nekvalifikovaní ekologičtí aktivisté, kteří hypotézu uchopí jako (účelový) fakt a začnou s ním demagogicky pracovat. Pokud politici uvidí voličský či ideový potenciál v nějaké lidské aktivitě, ihned jej využijí pro vlastní politické cíle. A šíření strachu z neznámého je osvědčeným politickým nástrojem. Aktivismus proroste do politiky. Politika zase působí na byznys. Je v zájmu byznysu vyjít s politiky a ti zase potřebují byznysovou sféru spojením vlivu s penězi. A v tomto synergicky spokojeném, ale falešném a realitě vzdáleném prostředí, ne nepodobnému maďarskému guláši s nadbytkem papriček, musejí nestraně pracovat vědci. Vědci, kteří, aniž by si to uvědomovali, nevědomky interpretují svá data tak, aby nyní již všeobecně uznávaný fakt o lidském vlivu na klima potvrdili. Oponentní tvrzení jsou předem zavržena jako „kacířská“ (viz Galileo Galilei) a zpátečnická. Ideálně ještě „konzervativní“. Věda je pod tlakem ideologie, která zatemňuje mozek lidskému poznání a omezuje bádání tam, kde se to nehodí. Jako potvrzení pravdivosti aktuálních teorií o androgenním vlivu na klima se uvádí, že to tak vidí většina klimatických vědců. Je množství vědců nějaký vědecký argument? Mohou to vidět jinak? Nikdo je sice neupálí, ale riskují vědeckou reputaci, tudíž celou svoji kariéru a budoucnost.

Jak je to vůbec možné? Nevytloukáme jen jednu ideologii jinou?

Nepřeháním to a neslyším trávu růst? Tvrzení o manipulaci s vědou můžeme ale vysvětlit poměrně jednoduše. Klíčem je velikost bazénu informací, který se vztahuje k dané problematice, versus loužička informací využitá pro daný vědecký výzkum. Řekněme, že k tématu klimatu existuje jedna miliarda různých poznatků a tvrzení, doložených experimenty nebo jinými vědeckými metodami. Je to velmi komplexní, složité téma, proto nejrůznějších informací a dat bude opravdu hodně a není v silách jednoho člověka je sloučit dohromady. Bavíme se zde o fyzice, matematice, biologii, astronomii, hydrologii a dalších oborech – vše v jednom. Vzájemně tato data nejsou nijak propojena. Jsou to jednotlivé informace. To propojení je právě prací výzkumníků. Vědci ovšem využijí pouze řekněme desítky či stovky z těchto doložených faktů. Kolem nich potom postaví své hypotézy, které dokazují experimenty a logickými závěry a je správné, že jim výsledky sedí! Zdánlivě je vše v naprostém pořádku.

Nyní si představme, že průmyslová revoluce začala na začátku doby ledové. Potom by vědci ze zcela stejných pohnutek hledali důvody ochlazení planety v lidské aktivitě a rozvoji průmyslu a zcela jistě by důkazy v oceánu informací našli. A proč? Protože by z množiny miliardy dat vybrali a propojili nějaká jiná. Neúmyslně a podvědomě. Jsem si jistý, že by všechno do puntíku vyšlo a teorie o androgenní době ledové by byla hitem. Dokonce by to opět možná způsobil CO2.

Protože nejsem odborník na tuto problematiku, nebudu šířit spekulace. Jen si nejsem vědom toho, že by někdo zkoumal třeba poměr tepelné kapacity planety k tepelné kapacitě atmosféry, vliv přiměřenosti a úměrnosti lidské činnosti a uvolněné energie k hmotě atmosféry, reálné měření dynamické (ne)rovnováhy energie přijatého a vyzářeného vlnění o jiné vlnové délce v reálných podmínkách, a nebo například časový nesoulad toku energie po miliony let ukrývané do fosilií a následně uvolněné do atmosféry během desítek let, což by marginalizovalo skleníkový efekt, ale upřednostnilo radiační a kapacitní efekt. Je zde zkrátka stále ještě příliš mnoho nezodpovězených otázek na to, abychom mohli něco prohlásit za fakt. Proto stále mluvíme o hypotéze, v lepším případě o teorii. Pro ideologa, aktivistu a politika to už ale fakt je. Zatím se tak tedy prezentujeme jako ti vědci, kteří si odsouhlasili, že Země je placatá. A bijeme se v hruď, jak je věda moderní. Přitom zapomínáme, že před pěti lety jsme ve shodě dokázali, jak je máslo zdravé, abychom jej včera zatratili pro jeho škodlivost (a navíc není vegan-friendly).

Nic se neděje, budoucnost ukáže.

Výše uvedený příklad jen ilustruje zranitelnost vědeckého poznání, ale nijak tím neznevažuji odbornost klimatických vědců. Nemají to lehké – stojí před něčím neznámým, strašidelným a zároveň stojí před očekáváním společnosti. Případní kritici mého příspěvku však mohou uplatnit vědeckou metodu a moji hypotézu o podřízenosti vědy dobové ideologii mohou vědecky vyvrátit. To je ten nejlepší a nejvěrohodněji způsob diskuse, který my, nedokonalí lidé, umíme. A věřte mi - uleví se mi, když zjistím, že se mýlím.

Zdroje:

Citát Sókratův: https://en.wikipedia.org/wiki/I_know_that_I_know_nothing

Vědecká metoda: https://www.sciencebuddies.org/science-fair-projects/science-fair/steps-of-the-scientific-method

Galileo Galilei, životopis: https://edu.techmania.cz/cs/encyklopedie/vedec/1152/galilei

Klimatologie: https://education.nationalgeographic.org/resource/climatology/

Principy vědeckého publikování: https://publicationethics.org/guidance/guideline/principles-transparency-and-best-practice-scholarly-publishing