Článek
Po tragických událostech v Klánovicích a Praze se nelze divit mnohým z nás, že představa člověka se zbraní v ruce budí odpor. Nota bene když vrah byl legálním držitelem zbraní. Žádný zákon není dokonalý a nezabrání jeho obcházení nebo zneužití a také v tomto případě jsme byli svědky selhání legislativních bezpečnostních pojistek. K jistým úpravám zákona o zbraních proto jistě dojde, a je to v pořádku
Střelba naštěstí není jen o tragédiích. Je to sportovní disciplína, provozovaná na našem území již od středověku. Moderní střelecké disciplíny zahrnují použití různých zbraní, od vzduchovek, malorážek, přes pistole, samonabíjecí pušky a brokovnice. Proto není divu, že sportovní střelci mají v trezoru i více jak 10 zbraní pro různé tréninkové účely, podobně jako biatlonista také nemá jeden pár běžek nebo běžec jedny tretry. Střelci se etablují rovněž v kombinovaných sportech jako je biatlon nebo moderní pětiboj. A pokud mezi držitele zbraní zahrneme i nesportovce, musíme počítat s tisíci lovců a členů mysliveckých svazů. Celkem je v ČR přes 300 tisíc legálních držitelů zbraní, kteří disponují arzenálem přes jeden milion pistolí a pušek. Máme tedy kolem 10 legálních zbraní na sto obyvatel. Jednou z nejozbrojenějších evropských zemí je Finsko, kde mluvíme až o 40 zbraních na 100 obyvatel. Tam je to dáno velkou popularitou lovu a značnou soběstačností Finů v obraně. Není nic známo o tom, že by bylo proto Finsko nebezpečnou zemí.
Sportovní střelci, biatlonisté a pětibojaři jsou velebeni, pokud přivážejí olympijské medaile. Kdo by neznal jména jako Soukalová, Kostelecký, Emmons, Svoboda… Jsou to světové pojmy. Pokud ovšem přijde na to, že máme mít nedaleko našeho domu střelnici, situace se otáčí. V minulosti téměř nedávné, za socialismu, byly střelnice s nadsázkou téměř v každé vesnici, a to bylo vyzbrojování obyvatelstva politicky nežádoucí, povolení k držení zbraně mohli získat jen instruktoři a myslivci. Občasného hluku výstřelů jsme si tehdy prakticky nevšímali. V současnosti střelnice mizí z naší krajiny jako sníh po dešti. Například v celém okrese Rychnov nad Kněžnou již zůstala jen jedna klubová střelnice. Specifikem jsou potom střelnice policie, které se z tématu hlučnosti poněkud vymykají a lidé žijící v okolí prostě musí kravál trénujících policistů ve státním zájmu tolerovat. Provoz střelnic se řídí přísnými předpisy, ať již balistickými, tak hygienicko-hlukovými, ekologickými a tak dále. A legislativní šrouby se utahují. Vzhledem k tomu, že provoz střelnic si kluby financují z vlastních kapes a nejedná se zrovna o zlatý důl, není reálné stavět podzemní komplexy za miliardy. Je logické, že v zájmu střelců je přilákat na střelnici také širokou veřejnost, která za hobby střelbu přispěje do klubových pokladnic. A protože počet žadatelů o zbrojní průkazy zvolna roste a zároveň klesá počet střelnic, tak provoz na těch zbývajících narůstá. K nelibosti stěžovatelů a stěžovatelek. Nejlépe takových stěžovatelů, kteří si postavili dům vedle fungující střelnice, neučinili preventivní opatření proti hluku a posléze se diví, že se střílí nějak moc často. Je to jako když si postavíte dům bez protihlukových oken vedle silnice, na které časem vzroste provoz. Už ani nerozlišíme, zda množící se stížnosti na hluk nejsou jen zástupným důvodem a ve skutečnosti nejde třeba o nenávist ke zbraním nebo střelcům jako takovým. To můžeme pouze spekulovat.
Sportovní střelkyně
Tolerance ve společnosti se obecně snižuje. Vadí nám střelci, protože slyšíme pukání střelby v dáli. Vadí nám motoristické sporty, protože hlučí a znečišťují ovzduší. Vadí nám myslivci, včelaři, mineralogové, cyklisté, motocyklisté, automobilisté, mladí lidé, stařečci a stařenky, houbaři, koloběžkáři - zkrátka lidská intolerance slaví úspěchy na všech frontách. Za chvíli nám bude vadit, že jsme se narodili. Co se to s námi lidmi stalo? Zakážeme lidem vykonávat jejich záliby a naše životy se promění do orwellovského stereotypu práce-spánek-práce. K čemu by potom náš život byl? A i když zakážeme klubovým střelcům jejich činnost, stejně uslyšíme z těch stejných střelnic práskání střelby policejní. Někdo trénovat prostě musí. Aby nám pomáhal a chránil nás.
Česká republika je velmocí ve výrobě lehkých ručních zbraní už od dob Rakousko-Uherské monarchie. Kde se vyrábějí dobré zbraně, tam jsou také kvalitní střelci. Nejsou to vrazi. Jsou to nadšenci. Lidé jako ostatní. Fandové z různých sociálních vrstev. Dělníci z automobilky, podnikatelé, kuchaři, lékaři, vědci, dámy z kanceláří. Spojuje je soutěživost, záliba v historii nebo záliba ve strojírenství. Nechme je tedy žít své životy a buďme rádi, že je tu někdo, kdo dovede zbraně používat, kdyby snad nastal případ, že je musíme směrem od terčů otočit k obraně nás všech. Sportu zdar!
Zdroje:
Diplomová práce Bc. Lucie Dudová, Masarykova univerzita Brno: "Analýza infrastruktury a využití sportovních střelnic v České republice “, 2021: https://is.muni.cz/th/ckp7f/Diplomova_prace.pdf
