Článek
S výraznými příznaky polarizace společnosti jsme se mohli setkat v době koronavirové pandemie a následně v souvislosti s válkou na Ukrajině, ale tento společenský jev tu byl mnohem dříve, dá se říci hned po sametové revoluci v roce 1989. Mnozí nostalgicky vzpomínají, jak lidé měli k sobě kdysi blíž a zaměňují to s tím, že „za totality jsme se měli lépe“. I starší dobové filmy ukazují, že si lidé dokázali poradit s mezilidskými vztahy jaksi méně křečovitě a díky každé hlouposti hned neházeli rukavici na zem. A pokud si už dali pár facek, neběželi hned k soudu. Zato dnešní polarizace společnosti je zřejmá a všudypřítomná: lidé si dávají hanlivá oslovení „chcimír“, „chciválek, „antivaxer“, „ovčan“, a to na základě úplně banálních důvodů, aniž by se vůbec znali. Namísto toho, abychom se snažili o vzájemné porozumění a pochopení, vytahujeme ostrá slova jako kovboj své kolty z pouzdra. Zamysleme se nad tím, proč tomu tak je, proč je negativní energie mezi lidmi tak vyšponovaná.
Zkusme analyzovat, ale neškatulkovat
Na základě příkladů osobností ve svém okolí zkusme popřemýšlet, čím jsou si odpůrci očkování stejní. Stejně tak zkusme popřemýšlet nad fanoušky napadené Ukrajiny. Podobným způsobem můžeme dedukovat určité souvislosti, ale snadno můžeme sklouznout do škatulkování. To je cesta do pekel. Každý člověk je unikátní osobnost a není možné jej bezpečně zařadit do jakési kategorie, protože je to jednak ponižující, jednak nepřesné. Jediné, co lze udělat, je zamyslet se nad názory a postoji známých lidí a pokusit se najít určité shody. Můžeme dojít například k následujícím závěrům.
Žebříček hodnot a motivace: s tím se nerodíme, to získáváme výchovou a zkušenostmi
Lidé jsou malí a velcí, tlustí a hubení, chytří a hloupí, ale nic z toho nepředjímá, jaký máme vnitřní žebříček hodnot, to znamená, čeho si vážíme více a čeho méně. Proto „ovčanství“ nebo „dezolátství“ vůbec nezávisí na inteligenci nebo vzdělání. Možná trochu souvisí s emoční inteligencí, ale nejsem expert, proto se k tomu nechci vyjadřovat. V případě žebříčku hodnost ale můžeme narazit na jeden zásadní rozdíl. Najdeme lidi, pro něž je na vrcholu slůvko „JÁ“ a jiné, pro které je na špici slůvko „MY“. Tato nepatrná drobnost má zásadní vliv na lidské názory a zejména životní postoje. O tom, jestli jsme spíše „já“, nebo „my“, rozhoduje vliv našeho okolí a výchova.
„Já“
Lidé „já“ kladou na první místo svoji občanskou svobodu. Jsou zásadoví, často úspěšní jako manažeři nebo vědci, jsou zaměřeni na svoji osobu a osobní zodpovědnost. Neříkejme ale, že jsou to sobci, to by byl omyl. Velmi si budou rozumět s jinými lidmi podobného smýšlení. Pojem demokracie je pro ně především o svobodě jednotlivce. Takže jim můžeme říkat spíše individualisté. Je jim společná extrémní nedůvěra ve všechno, co vytváří „mainstream“, tedy většinová společnosti. Společnost cítí jako ohrožení svých osobních svobod, jako manipulativní a prolhaný institut, který jim může zničit jejich svět. Můžeme od nich slyšet typická klišé, například, že „oni“ píšou na internet propagandu, že to „jim“ vyhovuje dodávat na bojiště zbraně atd. a přitom nikdy nedokážou určit, kdo jsou to ti „oni“, pokud to nezjednoduší na obligátní USA. Nesledují veřejná média, popírají evidentní fakta (například na Ukrajině není žádná válka, žádná pandemie nikdy nebyla), protože prohlásí, že to na vlastní oči neviděli. Jako řešení svých obav volí izolaci od společnosti, relativizování všech veřejných informací. Pravidla a zákony považují také za výtvor nepřátelské společnosti a často je porušují a ignorují. Není však správné tyto lidi odsuzovat. Jejich kritické postoje nutní většinovou společnost přemýšlet, zda nezachází příliš daleko a zda nelikviduje svým konáním svobody jednotlivců. Individualisté jsou inovátoři a představují jakýsi alarm v případě porušování občanských svobod, cenzury, protekcionismu a dalších patologických trendů.
Císař
„My“
Lidé „my“, zvaní též „ovce“, nebo „ovčané“ mají na prvním místě společnost. Věří, že celek je více než jednotlivec. Vycházejí z filozofie, že malé je součástí celku a větší celky poskytují větší bezpečí pro všechny jednotlivce. Vycházejí z toho, že člověk je tvor společenský a smečkový. Tito lidé jsou ochotni se očkovat, protože věří, že tím chrání sebe i ostatní. Věří veřejným médiím, protože si neumějí představit, že by bylo v demokracii v něčím zájmu společně lhát ve prospěch nějakých neviditelných, konspiračních postaviček. Podporují obranu napadeného jako prevenci před útokem na ně samé. Kritici naopak těmto kolektivistům vyčítají, že se chovají jako zmanipulované a nekritické ovce, které klidně půjdou na porážku, když jim to „oni“ přikážou. Kolektivisté mohou mít opravdu sklony ke stádnímu chování a určitě mohou nedostatek odvahy nebo osobní zodpovědnosti schovávat za masu jiných lidí. Ve společenství se cítí bezpečně a individualisty vnímají jako zásadní nebezpečí díky jejich nevyzpytatelnosti a nečitelnosti. Mají strach, že je „jájínci“ zradí, když půjde o společnou obranu hodnot, ať již občanskou, nebo vojenskou. Podezírají je, že před nebezpečím strčí hlav do písku a budou jej popírat, nebo se rovnou oportunisticky přidají na stranu silnějšího. Ani těmito kolektivisty ale nesmíme pohrdat. Jejich cit pro společnou sílu tvoří základ pro vlastenectví a národní hrdosti. Tito lidé mají sklony respektovat společenská pravidla a zákony a přispívají ke klidu společnosti. Tvoří odhodlané a tiché jádro, ale potřebují ideového vůdce.
Babylonská věž
Když se „MY a „JÁ“ špatně zkombinují…
Známe příklady z dějin, kdy se silný vůdce s narcistním chováním stal vzorem pro fascinované stádo občanů, které se jím jako dav bez vlastní vůle nechalo vést k hrůzným činům. Obávám se, že historie se může kdykoliv opakovat. Mnohem pravděpodobnější ale je, že se individualisté a kolektivisté budou doplňovat, vzájemně inspirovat i kontrolovat. Jako jin-jang v čínské filozofii, kde se mužský a ženský prvek musí vzájemně lišit a zároveň doplňovat a jeden bez druhého nemůže existovat. Pouze v krizových dobách, v nichž negativní energie vypluje na povrch, může se projevit nevraživost mezi lidmi s různým žebříčkem hodnot. Až se svět uklidní a bouře přežene, zase budeme spolu žít, aniž bychom si všimli, že někdo odmítl očkování proti chřipce v obavě, že je vakcína neověřená.
Ani „já“, ani „my“ nás neohrožuje. Pravým nebezpečím je hyperkorektní moralismus.
Je skoro bizarní sledovat, že se lidé napadají kvůli nicotnostem a přehlížejí, že nám tu vyrostl jiný ale reálný problém. Společenský nádor se jmenuje moralismus. Trend, při němž si někteří lidé myslí, že jsou předurčeni někoho druhého soudit podle hypetrofovaných společenských zásad zahnaných do absurdna. Uvedu smyšlený příklad: Představme si vedoucího pracovníka, který má problémy se svým neschopným kolegou, ale je mu líto ho vyhodit. Věnuje mu spoustu svého času a energie, aby jeho pracovní výkony zlepšil. Ten tuto péči ale vnímá jako poučování a šikanu a postupně začíná svého šéfa nenávidět, notabene když v něm začne klíčit komplex méněcennosti. Vše graduje tím, že proti šéfovi tento nýmand postupně zburcuje většinu kolektivu, protože kritizovat šéfa je vždy snadné a na každém šprochu je pravdy trochu. A teď to přijde… Na nějaké poradě dojde ke slovní potyčce mezi šéfem a nýmandem a vše se vyhrotí tak, že vyprovokovaný šéf se neovládne a nýmandovi vlepí facku. Ideální stav pro hyperkorektního moralistu! Následuje žaloba, skandování kolektivu pro odvolání šéfa (jinak uznávaného a úspěšného). Ani představenstvo si nedovolí šéfa neodvolat, protože by to na ně vrhalo špatné světlo. Všichni mají strach ze všech, jako za totality. Ano, takto funguje woke kultura, cancel kultura a moralismus. Je to diktatura neúspěšných, kteří se ohánějí morálkou, kterou nevymysleli. Pozor bychom měli dávat spíše na tyto rovnostářské anarchisty, než na jalové hádky chcimírů a chciválků v internetových diskusích. Svět si přece zaslouží zase trochu toho klidu a míru.
