Článek
Vědci a příznivci sci-fi se přou, zda naši moderní éru označit za dobu křemíkovou nebo spíše plastovou, eventuálně atomovou. Napadají mě ale i další varianty, třeba doba internetová, dezinformační nebo grafomanská (tedy moje). V každém případě plastům vděčíme za svět, jak ho známe. Syntetické polymery najdeme úplně všude: v oděvech, na elektrických kabelech, v zubní pastě, v tiskařských barvách našich oblíbených bulvárních novin, na příborech a nádobí, v obalových materiálech, v matracích, izolačních hmotách a v řadě lékařských pomůcek a prostředků. I ta bílá zubní plomba je vlastně kus polymeru… Proto bych hlasoval pro to, že žijeme v době plastové.
Co jsou to plasty a mikroplasty
Plasty, nebo přesněji syntetické polymery, jsou uměle vyrobené látky, které příroda doposud neznala. Lidé využili schopnosti některých chemikálií se řetězit za sebe a vytvořili tak umělou hmotu s nevídanou škálou různých vlastností. Z polymerů můžeme vytvořit jak lepidlo, tak tvrdý autolak. Jak žvýkačku, tak ultrapevné konstrukční plasty pro leteckou techniku. Jak vidno, na plasty narazíme všude. Bohužel i tam, kde bychom to neočekávali. Podle vědeckých výzkumů se maličké částečky plastů našly i v mozku polárních zvířat, nebo v jejich mateřském mléce. Znamená to tedy, že planeta Země je plasty doslova zamořena. Podle definice Evropské komise se za mikroplasty označují organické částice menší než 5 milimetrů, které jsou ve vodě nerozpustné a odolávají rozkladu. Také víme, že mikroplasty ve většině případů kontaminují odpadní a povrchové vody a postupně se tak dostávají do oceánů, zapojují se do potravního řetězce a v mase ryb a vodních živočichů je vlastě konzumujeme i my, lidé.
Proč se máme mikroplastů obávat?
Lidé mají tendenci se bát toho, co neznají. Preventivně zaujímají podezíravý a obranný postoj. Znáte to: jako dítě jste se báli jít do tmavého sklepa, protože tam možná číhá strašidlo. Jakmile jste si ale rozsvítili, viděli jste jen hromádku nahnilých brambor v rohu u zdi. Poznání osvobozuje.
Jakmile byly poprvé v 70. letech minulého století objeveny polymerní částice v oceánských sedimentech, vědecká obec zvedla varovný prst: pozor, plasty jsou i tam, kde bychom je nečekali! Může to být nebezpečné! Toto varování je jistě namístě. Obavy z mikroplastů jsou dvojího druhu: jednak nevíme, co malinké a nerozložitelné částice v lidském těle udělají, zda neproniknou do nitra buněk a nezpůsobí nějaké patologické změny, jednak jsou plasty často kontaminovány pomocnými látkami, jako jsou změkčovadla a katalyzátory, u nichž se můžeme obávat negativního vlivu na lidské zdraví. Náš svět je obklopen tolika chemikáliemi, že jistě nestojíme o to, aby uvnitř našeho těla úřadovaly nějaké další mikročástice bůhvíjakého složení…
Proč se mikroplastů (možná) bát nemusíme?
První plastické hmoty se objevily po roce 1907, kdy byl vynalezen bakelit. Během druhé světové války se začaly vyrábět plasty jako je PVC (izolace kabelů fólie, podlahové krytiny), polyethylen (folie, plastové nádoby) a polystyren (izolační hmoty, konstrukční plasty, náhrada skla). V padesátých a šedesátých letech dvacátého století nastal velký boom pěnových polyurethanových hmot, takže od té doby nespíme na slamníku, ale na pohodlné pěnové matraci. Takže nejméně od druhé světové války lidstvo zamořuje svět plastovým odpadem, plastovými mikročásticemi. Mikroplasty máme v přírodě nejméně 80 let, tedy po dobu celé jedné lidské generace. Projevilo se to nějak? Jistě, trpíme nejrůznější zdravotní problémy, zejména alergiemi, cukrovkou, duševními poruchami a tak dále. Zároveň také žijeme déle a kvalitněji. Nelze tedy jednoznačně říci, že by mikroplasty něco negativního způsobovaly, kromě toho, že jsou.
Vzpomněl jsem si na slepice
Slepice na dvorku sežere, co se dá, neustále zobe do země a hltá drobná semínka, broučky a taky spousty písku a kamínků. Tato směs v jejím drůbežím žaludku vytvoří ideální brusnou pastu, rozemele všechna ta semínka a nestravitelný písek pokojně a v míru odejde ze slepice ven řitním otvorem. I ten písek je nerozpustný a odolný rozkladu. Nic ptákovi neudělá, jen vstoupí a vystoupí. Je možné, že s mikroplasty je to také tak. Vstoupí a vystoupí. Ty , které zůstanou, jsou díly dlouhodobé rezistenci prakticky stejně netečné, jako ten písek. Alespoň v to musíme doufat.
Co se děje s mikroplastem v přírodě?
Abychom pochopili „mizení“ plastů v přírodě, musíme si objasnit, jaké jsou mechanismy jejich rozkladu. Když vyhodíte do příkopu starou matraci, začnou se dít věci. Pokud vás u toho nechytí policie a matraci neuklidí ochránci přírody, začne na pěnový plast působit slunce, voda a mikroorganismy. Sluneční záření a jeho UV složka začnou rozbíjet polymerní řetězce na kratší úseky a kyslík ze vzduchu bude oxidovat to, co zbylo. Pěna zhnědne a zkřehne. Voda zaútočí na slabá místa molekuly a rovněž začne polymer štěpit na kratší kousky. Plast se bude rozpadat na prach. Tento proces pokračuje neustále, dokud je co rozkládat. Kousky plastu se přitom zmenšují, až dosáhnou velikosti (nebo spíše malinkosti) mikroplastů. Ty jsou již dost malé, takže se nechají snadno unášet vodou. Po dešti nám tak část matrace odteče do potoka a odtud do řeky, pak do Labe a nakonec do Hamburku. Pak už je většině Čechů jedno, co s matrací bude. Ale pojďme dále. I tyto malé kousky plastu dále degradují vlivem slunce a vody. Jakmile jsou dostatečně malinké a sluncem a vodou natrávené, stanou se organické zbytky chutnou potravou pro mikroorganismy. Dílo zkázy matrace bude dokonáno, až plastový prach zkonzumují nějaké nenažrané bakterie a promění jej tak na oxid uhličitý, vodu a dusík. Samozřejmě, některé plasty se rozkládají snadněji, jiné hůře. Existují i plasty prakticky nerozložitelné. Ty jsou ale asi tak nebezpečné, jako onen slepičí písek, protože co nerozloží příroda venku, to nerozloží ani v našem těle. Na to žijeme příliš krátce.
Co jsem tím vším chtěl vlastně říci
Mikropasty jsou mezičlánkem rozkladu každého vyhozeného plastového předmětu. Jsou to jemná vlákénka z vaší mikiny, je to otěr z pneumatik, je to plastová drť v moři z vyhozených plastových obalů. Tím to ale nekončí a i mikroplasty se dále rozpadají až nakonec zcela zaniknou za přispění našich konečných zúčtovatelů – mikrobů. Musíme být obezřetní, co pohledávají v našem těle a jaké cizí látky do něj zanášejí. Ale nemusíme umírat hrůzou při každé nové zprávě o objevu mikroplastů v ledu Grónska. Mikroplasty jsou tu s námi už téměř jedno století. Jen jsme o tom nevěděli. Díky lidskému způsobu zacházení s planetou Zemí tu jistě budou i další tisíce let. Na dobu plastovou se jen tak nezapomene.
Zdroje:
Definice mikroplastů: https://echa.europa.eu/hot-topics/microplastics
Historie plastů: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bakelit
Historie plastů: https://cs.wikipedia.org/wiki/Polyuretan
Degradation Rates of Plastics in Environment: https://pubs.acs.org/doi/10.1021/acssuschemeng.9b06635
Arctic sea ice is an important temporal sink and means of transport for microplastic: https://www.nature.com/articles/s41467-018-03825-5
