Naši blízcí, na které jsme zapomněli. Nemobilní senioři ve svých bytech

Moje maminka byla mnoho let příkladem akčního a mimořádně inteligentního člověka, dokázala zařídit a vyběhat kdeco a používala přitom vedle své hlavy zejména nohy, protože auto neměla. Ale nikdo nemládne a dnes, když ovdověla, nohy ji zradily a ani po dvou letech od žádosti do domova seniorů nemá šanci, naráží na neskutečné překážky. Vypadá to, že jsme zapomněli na to, že špatně mobilní stařečci a stařenky nežijí pouze v domovech seniorů, ale mnoho jich zůstalo uvězněno doma. Doslova uvězněno. A systémem zapomenuto.

Samozřejmě, maminka vedle starobního a vdovského důchodu pobírá také příspěvek na sociální služby. Může si tedy leccos objednat. Donášku nákupu, vynesení smetí, vyřízení receptu na léky. U všeho se počítají hodinové sazby a máma platí. Ale jen do chvíle, než jí dojdou hotové peníze. Protože není schopna chodit po městě a já jsem asi 100 kilometrů daleko, nemůže si dojít do bankomatu. Sociální pracovníci mají zakázáno vybírat peníze s použitím platebních karet klientů a mobilní terminály pro bezhotovostní platby nemají (sic!). Mamka tedy čeká, až se vyskytne někdo příbuzný (a to má ještě štěstí, že tuto možnost občas má), aby jí hotovost vybral. Toto je malý příklad toho, jak společnost kašle na staré lidi, kteří nedožívají v léčebnách nebo penzionátech.

Její obvyklá pracovní náplň spočívá v plánování návštěv lékařů. Mladí lidé často nadávají na „důchodce“, že nemají nic na práci. No dobře, ale diář mojí mámy je opravdu plný. Pokud má jít například ke kardiologovi, musí si objednat sanitku na cestu tam a na cestu zpět. Do běžného auta se nenasouká. Protože má chodítko, musí to ohlásit, aby se jí do sanitky vešlo. Pokud si ale některý doktor vzpomene, že by si měla ještě zajít na rentgen, nastane problém, jak tak daleko v areálu nemocnice dojde. Sociální pracovnice by jí sice mohla dělat doprovod, ale strávila by tam půl dne a tak velké příspěvky opravdu nejsou, aby to bylo možné poplatit. Takže v dešti se máma sune sama s chodítkem krůček po krůčku a mokne, protože jí chybí třetí ruka, která by deštník držela. Staří lidé to opravdu snadné nemají a opravdu se nenudí. Po návratu z takého výletu na celý den odpadnou fyzicky vyčerpaní. A za pár dní další túra k jinému lékaři – specialistovi. Stáří a neduhy jdou k sobě.

Kotel stresu přináší pro digitálně neznalé seniory dnešní systém komunikace a digitalizace. Ten, kdo byrokracii připravuje, má asi tak 30-40 let a nemyslí na to, že mnoho starých lidí má jen tlačítkový telefon a „internety“ nikdy nevidělo. Vtipné bylo například vyřízení zůstalosti po mém tátovi. Bylo potřeba převést menší obnos peněz z bývalého tátova účtu na účet dědičky – mámy. Ale banka vyžadovala plnou moc, úředně ověřenou, a nebo osobní návštěvu. Ta nepřipadala díky imobilitě v úvahu. Moje vyjádření a spousta dokumentů a telefonátů bance nestačila. Na úřad se máma také nedostane. Nakonec existuje možnost, že úředník navštíví seniora doma a plnou moc sepíše, což se také stalo. Ale vyhráno nebylo. Banka vyžadovala opět osobní účast při podpisu nějakého protokolu. Vše tak zamrzlo nevyřízeno. Nakonec se jedna z bankovních úřednic ustrnula a cestou z práce se u mámy zastavila doma a vše vyřídila. Ale bylo to proti systému. Nikdo prostě nepočítá s tím, že existují staří a nemobilní lidé, kteří jsou ve svých bytech jako v kleci. Hezky se to říká: senioři, žijte ve svém prostředí, které znáte a nehrňte se všichni do domovů, nemáme ani tolik místa! Ale když dojde na reálný život, zjistíte, že takto se opravdu přežít nedá.

Mohl bych pokračovat ještě dlouho. Jisté je jen to, že senioři v domovech důchodců jsou zvýhodněni tím, že zdravotní péči i mnoho úředních úkonů jim zajišťují mobilní lékaři nebo domovy důchodců. Tuto výhodu lidé ve svých bytech nemají. Například ta lékařka z ambulance bolesti (máma bere opiáty), která trvá na tom, že co tři měsíce se tam máma musí ukázat. Nic nepomůže bědování, že je to pro mámu enormní zátěž, když má cestovat do ordinace, kde se na ni stejně ani nepodívají a podají jí recept. Aby se doktorka vypravila za svými klienty do terénu, to ji ani nenapadne. Doktor z hor je opravdu jen romantická postava ze seriálu.

Buďme lidé a mějme rádi své staré rodiče. I my jednou zestárneme a budeme paf z moderních technologií. A ještě více z nezájmu, opovržení a zapomnění.