Článek
Místo více či méně v oblíbených předmětech jsem začal vynikat, pokud se to tak dá nazvat, v chování.
Téměř od počátku školní docházky, se začínaly střídat důtky, třídní s ředitelskou a netrvalo dlouho a došlo i na ještě vyšší ohodnocení, dvojku z chování. A naprosto upřímně, když se tak dívám zpětně ani jsem se nemusel o výši těchto ohodnocení moc snažit.
Tato ohodnocení se se mnou táhla jako červená nit celým průběhem školní docházky a již od I. stupně jsem měl jeden velký sen, alespoň jednou v životě mít samé jedničky a být prostě nejlepší. Snad ani nemusím dodávat, že nejhezčí den strávený na Základní škole, byl pro mne ten poslední.
Když jsem po ukončení základní školní docházky začal chodit na učiliště, začínal jsem mít ze školy mnohem lepší pocit, ale stále zde byl znát stín minulosti a určitě vše nebylo zalité sluncem a jednoduché.
Nakonec jsem studium zde úspěšně zakončil a i když jsem závěrečnou přípravou na zkoušky nestrávil ani minutu, měl jsem lepší konečný výsledek, než někteří spolužáci.
Za několik let jsem nastoupil do jednoho, ve své době významného podniku, kde byl výborný kolektiv a i vedoucí pracovníci byli v pohodě.
Když jsem byl u podniku asi rok, potkal jsem na chodbě našeho nejvyššího šéfa, který mi po zběžném pozdravu oznámil, že od září půjdu do školy.
Začal jsem se ptát o co se vlastně jedná a bylo mi řečeno, že jsem byl jím navržen a následně podnikem schválen spolu s několika dalšími kolegy, na kvalifikační zkoušky pro vedoucí pracovníky.
Uplynulo několik týdnů a opravdu jsem opět začal chodit do školy. Do naší skupiny chodili i lidé z jiných podniků a tak to bylo docela zajímavé. Učilo se tam celkem sedm předmětů a ze všech se nakonec skládaly závěrečné zkoušky.
Téměř od začátku studia jsem mezi kolegy z našeho podniku vzbudil pozornost, když zjistili, že mám poznámky z přednášek psané ve dvojím provedení.
To druhé bylo přepisování přednášek doma ve zcela odlišné úpravě a mnohem přehlednější, než to školní. Asi není třeba dodávat, že mezi mými kolegy se druhé vydání těšilo velké oblibě.
Když jsme byl asi v polovině tohoto kurzu, tak jsem se nechal trochu unést a o jedné přestávce jsem utrousil, že chci závěrečné zkoušky ukončit s vyznamenáním a že jediná šance jak uspět je nepustit zkoušejícího ke slovu. V té době byli u nás ve třídě také dva přednášející, kteří později seděli ve čtyřčlenné zkušební komisi.
Když nadešel ten poslední den, závěrečné zkoušky byly zahájeny hned časně ráno a z naší skupiny jsem šel na řadu jako předposlední.
Po vylosování všech otázek jsem přešel na místo určené pro vlastní přípravu. Když jsem byl s přípravou téměř u konce byl jsem vyzván, abych předstoupil před zkušební komisi.
Začal jsem možná díky trémě trochu zvolna, ale postupně jsem cítil , že začínám nabírat na obrátkách a od členů zkušební komise jsem slyšel jen slova souhlasu s mými výroky a viděl souhlasné pokyvování hlavy.
Když jsem se již blížil ke konci a chtěl jsem ještě něco dodat, předseda komise řekl, že to stačí a že můžu odejít.
Po nějaké době vyšla ze třídy vedoucí celého kurzu, podívala se na mne řekla, že je to skvělé a že mám vyznamenání.
Ještě po delší době vyšel kolega, který šel po mé maličkosti jako poslední, bledý jako stěna se slovy, že díky tomu, jak jsem to vše řekl rychle neměl žádný čas na přípravu a šel na zkoušku téměř okamžitě.
Po předání vysvědčení za mnou přišla vedoucí kursu s tím, když mi to tak dobře šlo, jestli nechci zkusit studium na střední škole.
Musím přiznat, že mi tato slova dost potěšila, ale vzpomínky na dětství, byly ještě příliš živé.
Druhý den po příchodu do podniku, proběhlo blahopřání od kolegů s tím, že již od včera věděli, jak jsme všichni dopadli.
Ještě ten samý den jsem šel za naší účetní a nakonec mi po vyřízení mojí záležitosti řekla: proč nejdete na střední školu ? Vy by jste to v pohodě zvládnul…
Po nějaké době jsem při nákupu v prodejně potkal třídního profesora z učiliště, který bydlel ve stejné ulici jako já. Když jsme se tak bavili o všem možném a zmínil jsem se o nedávno ukončených zkouškách, změřil si mne pohledem a řekl, že nyní mi chybí již jen maturita a já na to prý určitě mám.
Za nějaký čas k nám do práce přišla vedoucí kursu a když přišla řeč na školu jen pronesla: brzy se za vámi zastavím.
O dva dny později se u nás opět objevila, zamířila si to přímo za mnou, vyndala z tašky velkou obálku se slovy: máte tam dva dotazníky, kdyby jste náhodou jeden zkazil. A jak rychle přišla, tak i rychle odešla a moje případné další školní období začínalo mít reálnější podobu.
Asi měsíc před termínem přijímacích zkoušek se u nás v práci objevila sympatická usměvavá blondýnka, s krátce střiženými vlasy. Když se mi úspěšně podařilo vyřídit její záležitost, pronesla na závěr pro mne osudovou větu, že pokud bych cokoliv a kdykoliv potřeboval, mám se na ni obrátit.
Na můj dotaz jakou má profesi, tak řekla, že na Základní škole učí matematiku a fyziku. Když jsem jí řekl co mne v nejbližší době čeká, řekla jen, že v tom nevidí žádný problém a pomůže mi s přípravou na přijímací zkoušky.
O několik dní později jsem seděl u stolu v jejím bytě, ve městě nedaleko Prahy, s tužkou v ruce a několika již popsanými papíry před sebou a Hanka, jak se tato sympatická blondýnka jmenovala naproti mně, s učebnicí v ruce a poznámkami před sebou.
Po čtyřech hodinách různých příkladů a výpočtů si šla uvařit kávu, zapálila si cigaretu a na můj odevzdaný dotaz, jakou že školu vlastně vystudovala tak jen suše pronesla, že kromě příslušné vysoké školy, po promoci několik měsíců v zahraničí studovala jadernou fyziku a v současné době ještě studuje postgraduální studium. A závěrem jako bonus dodala, že před nějakým časem doučovala matematiku také několik úspěšných reprezentantů. Musím přiznat, že po těchto slovech jsem měl pocit, že jdu hlavou proti zdi, ale rozum mi říkal, že jsem na správném místě.
Po nějaké době, po příchodu domů, mi otec vyřizoval vzkaz: volala ti nějaká ženská, byla velmi příjemná, podle hlasu žádný zajíc a rozhodně ví co chce… prostě Hanka.
Nějaký čas poté, již během školy jsem opět potřeboval doučování a bylo mi nabídnuto, že můžu přijet již v sobotu a je možnost se zdržet do neděle. A vše se tak v pohodě stihne. Ani si nedovedete představit jak těžko se říká pravda, když máte přítelkyni, které se snažíte vysvětlit, že jedete k jiné ženě učit se matematiku a navíc je tato žena sympatická blondýnka a nejedete tam opravdu kvůli ničemu jinému, než kvůli matematice a ještě se tam zdržíte do druhého dne. Že z tohoto oznámení nepanovalo žádné velké nadšení, asi ani nemusím dodávat.
Když bylo po přijímacích zkouškách a věděl jsem již, že vše dobře dopadlo, tak jsem ještě šel do školy zařídit nějaké formality.
Po příchodu do školy mi v kanceláři bylo sděleno, že vše má již u sebe pan ředitel a musím se tedy se vším obrátit přímo na jeho osobně.
Nesměle jsem tedy zaklepal na dveře ředitelny. Vše potřebné se mi při jednání s panem ředitelem podařilo zařídit, když se náhle po zaklepání otevřely dveře a vstoupila velmi sympatická žena, plavovláska, s vlasy až na ramena, hezky oblečená a v rukách držela velké plato s občerstvením.
V prvním okamžiku jsem si myslel, že je tato dáma asistentka a že má někdo narozeniny. Jaké však bylo mé překvapení, když mi byla představena jako profesorka ekonomie, jejíž třída právě skládá maturitu. A při této příležitosti mi bylo řečeno, že tato dáma, je možná moje budoucí třídní. Tehdy jsem vůbec netušil, jak velký význam pro mne v budoucnu toto náhodné setkání bude mít.
Když začala škola věděl jsem od první chvíle, že nemohu a ani nechci nic podcenit.
Od začátku vyučování probíhalo poměrně svižným tempem a já jsem věděl, že jediný předmět ze kterého nemusím mít obavy je němčina.
Právě němčina se ukázala pro některé spolužáky jako problém a dle slov paní profesorky, v pololetí propadalo v naší třídě právě z tohoto předmětu šest lidí. Sám jsem se snažil na každou zkoušku co nejlépe připravit, přesto bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že mne čeká poslední zkouška z češtiny a pokud se mi podaří tuto zkoušku udělat za jedna, poprvé v životě budu mít vysvědčení s vyznamenáním.
Věnoval jsem přípravě opravdu hodně času a s vědomím, že jsem snad nic nepodcenil, ale o to větší nervozitou a trémou přišel na zkoušku.
Po příchodu do školy jsem přišel před třídu a po usednutí na lavici na chodbě a mojí snaze vyndat z tašky sešit a ještě si něco přečíst, se najednou otevřely dveře, v nich paní profesorka s vyzváním, abych vstoupil.
Po počáteční trémě se mi podařilo se rozpovídat a profesorka najednou řekla, že má poslední otázku. Následně se mi podařilo správně odpovědět a z úst paní profesorky se ozvalo: nemám co bych dodala, máte za jedna.
Jaké bylo moje překvapení, když začalo druhé pololetí přišla za mnou jedna spolužačka s tím, že když mi jde podle jejích slov výborně němčina, jestli bych ji nedoučoval. Byla právě jedním z těch nešťastníků, kteří v pololetí neprospěli.
Zmíněná profesorka byla velmi energická, náročná, ale také zároveň sympatická, vysoká a štíhlá dáma, černovlasá, zlaté brýle, zlaté náušnice, upravená vždy v dokonale padnoucím kostýmu.
Jednou se během vyučování otevřely dveře, v nich se objevil pohledný mladý muž, vysoký tak, že se málem nevešel do dveří a když se po jeho rozhovoru s profesorkou zavřely dveře a řekla, že tato návštěva byl její syn, tak se třídou neslo obdivné zašumění.
Když se blížil konec školního roku a také z němčiny byly stanoveny studijní okruhy ke zkouškám mezi nimi i jeden nepovinný, jakýkoliv písemný projev.
Konec školního roku se nezadržitelně blížil, zkoušky již také začaly a já jsem po příchodu do třídy na hodinu němčiny položil také popsané papíry.
Na otázku některých spolužáků co to mám jsem jen odvětil, že jsem si trochu procvičoval němčinu.
Jak jsem nakonec zjistil byl jsem ze třídy jediný, kdo udělal nepovinnou část z němčiny.
Když skončila hodina šel jsem za profesorkou s tím, že jsem zkoušel něco napsat a jestli je to to co myslela v zadání.
Odevzdal jsem jí totiž v němčině napsaný životopis francouzské herečky Michelle Mercier, u nás známou především jako představitelku Angeliky se skvělým českým dabingem Libuše Švormové.
Profesorka si letmo prohlédla popsané papíry s tím, že mi při závěrečné zkoušce řekne výsledek.
O dva dny později jsem přišel na zkoušku a po otevření dveří a pozdravu na mne profesorka pohlédla s dotazem, zdali mám s sebou index a vzápětí dodala, že s ohledem na odevzdanou písemnou práci nemá z čeho by mne zkoušela a že mi blahopřeje, že mám za jedna.
Zůstal jsem jen překvapeně koukat. Následně jsem se od profesorky angličtiny dozvěděl, že moji písemku ukazovala kolegyním v kabinetu jako vzornou práci svého studenta, což byly ještě profesorky matematiky a češtiny a všechny profesorky z tohoto kabinetu učily naší třídu.
A jak nakonec dopadla zmíněná spolužačka? Dostala za tři, takže nakonec nepropadla a dle jejích slov měla nakonec profesorce říci, že jsem ji doučoval já.
Již zmíněné profesorce angličtiny jsem na začátku studia řekl, že si věřím hlavně na němčinu a že v angličtině zatím tápu, ale budu se snažit vše napravit. A tímto jsem ji vlastně přesvědčil, že si nevymýšlím.
V posledním ročníku jsem se hlavně snažil soustředit, abych se nikde nezhoršil. Došlo to tak daleko, že jsme se ve třídě bavili o našich vyhlídkách na maturitu. A já jsem tam řekl a později i před některými pedagogy, že bych chtěl odmaturovat s vyznamenáním.
V posledním ročníku jsme dostali jinou profesorku na němčinu a v pololetí, když se již neúprosně blížily termíny zkoušek při hodině němčiny nám profesorka říkala , na co se máme hlavně soustředit, termíny zkoušek a závěrem na konci hodiny dodala, že pokud se někdo cítí na zkoušku již nyní, má příští hodinu volno.
Co k tomu dodat? Příští hodinu jsem úspěšně složil zkoušku.
Blížily se také termíny zkoušek z angličtiny, ale ještě předtím nás čekala pololetní písemná práce.
Vše probíhalo vcelku normálně, snažil jsem se soustředit hlavně na gramatiku, konec času vyměřený na písemku se neúprosně blížil, ale vše jsem nakonec stihl.
Po skončení vyměřeného času jsme museli odložit psací potřeby a profesorka chodila mezi lavicemi a dívala se na naše výsledky.
Jak postupně procházela mezi lavicemi cítil jsem, jak se zezadu blíží její kroky k naší lavici, které náhle ustaly.
Najednou se sklonila u naší lavice, vzala si moji písemku do ruky chvíli ji pročítala, poté pokývala hlavou a před celou třídou pronesla, že v mém případě, je zkouška zbytečná, neboť mám písemku bez chyby a že mám za jedna. Zůstal jsem jen nevěřícně koukat a zároveň jsem cítil pohledy ostatních spolužáků.
O několik dní později jsem z vedení školy dostal nabídku, zda se nechci zúčastnit, spolu s profesorským sborem jedné akce v zahraničí. Na můj dotaz o jakou akci se jedná mi bylo řečeno, že jsem byl v rámci školy vyhodnocen jako nejlepší student.
A tak jsem 28.března, v roce 400.výročí narození J. A. Komenského stál v Naardenu, nedaleko Amsterdamu u hrobu Komenského, včetně dalšího bohatého programu právě v Amsterdamu.
Po návratu z této akce se již kvapem blížil termín maturitních písemek a poté i zkouškové období, o ústních maturitách ani nemluvě.
Při celkové přípravě jsem zhruba měsíc před maturitou seděl pozdě večer v bytě u bývalého třídního profesora z učiliště. Bylo již několik minut po půlnoci, jeho rodina již spokojeně spala a já jsem ještě něco dopisoval, on dopíjel studenou kávu, kouřil cigaretu a řekl, že se ještě nemusím učit, že mám ještě čas a v pohodě vše zvládnu.
Když probíhaly závěrečné zkoušky, jedna z posledních na mne čekala matematika. Závěr zkoušky se již blížil něco jsem ještě dopisoval profesorka na mne pohlédla a řekla, že jak mne zná, že útočím na vyznamenání.
Termín maturitních zkoušek se již nezadržitelně blížil, nervozita a tréma se mísila s obavou, zda si všechno stihnu připravit a naučit.
Týden před samotnou maturitou na mne čekal jeden z vrcholů přípravy. Neoficiální ústní zkouška z ekonomie u profesorky, která naši třídu neučila, ale měl jsem to štěstí, že jsem ji měl možnost potkat při již zmiňovaném náhodném setkání u ředitele školy při vyřizování administrativních formalit kvůli přijetí na školu.
Co k tomu více dodat? Během studia mi Veronika, jak se tato profesorka jmenovala, velmi pomáhala a dokonce mám ještě dnes schované okopírované materiály z jejích příprav.
Během studia jsem měl možnost poznat, že měla mezi studenty pověst jedné z nejnáročnějších profesorek na škole a část třídy u této dámy dokonce neprospívala z ekonomie.
Za sebe mohu jen dodat, že je to pro mne dodnes jeden z nejlepších lidí, se kterými jsem se měl možnost kdy setkat.
Jednou jsem ji potkal na chodbě školy a na její otázku kam mířím, jsem řekl, že mne čeká zkouška z češtiny a ještě jsem stačil dodat, že si na tuto zkoušku věřím.
Když jsme se opět potkali po zkoušce a ptala se, jak jsem dopadl a já odvětil, že za jedna, změřila si mne pohledem a pronesla: šprt ohavný… a pokračovala dále. Jednou o přestávce jsem za ní přišel do kabinetu, kde právě svačila a po pozdravu, než jsem stačil ještě něco říci se ozvalo: nemáš hlad ? A vzápětí mi přistál v ruce balíček s jídlem se slovy: nekecej a jez…a tak jsem seděl naproti ní, jedl její svačinu a nakonec, který ze studentů by mohl říci, že snědl člence profesorského sboru svačinu ?
A u této dámy jsem nakonec týden před maturitou po dvoudenní přípravě absolvoval ústní dvou a půl hodinovou zkoušku z ekonomie za celý průběh studia a nakonec jsem jako by z dálky slyšel hlas, který říkal: no tak něco jsi mi tady řekl…
Poslední dny, které ještě zbývaly do maturity rychle utíkaly, tempo učení a nervozita stoupaly.
Poslední den před maturitou byla neděle a zde již byla přede mnou finální fáze přípravy dolaďování, doučování a opakování, které trvalo až do půl dvanácté večer. Setrvačnost v učení mi sice říkala, že bych měl ještě pokračovat, ale rozum mi říkal, že je na čase jít se pořádně vyspat.
Po probuzení a následné přípravě na odchod do školy jsem opět začal pociťovat zvyšující se nervozitu a trému.
Když se nás třídní profesorka po příchodu do školy ptala jak se cítíme, jen jsem řekl, že podle citátu, který pronesl Socrates: vím, že nic nevím.
Změřila si mne pohledem, dlouze se na mne podívala a řekla: tak tady to bude v pořádku.
Zkoušky postupně probíhaly snažil jsem se maximálně na vše soustředit, až na mne čekala poslední a pro mne nejjednodušší zkouška z němčiny a tady jsem cítil, že si musím dát záležet co nejvíce.
Po vykonání všech zkoušek se mi stále honilo hlavou, jestli jsem řekl všechno co jsem chtěl a měl říci a zda jsem vše formuloval správně.
Po době, která se zdála nekonečná a nervozita stoupala byl nástup na vyhodnocení maturitních zkoušek.
Všichni jsme stáli seřazeni v řadě a já na konci jako poslední. Paní předsedkyně zkušební komise přicházela postupně ke každému z nás a říkala dosažené výsledky.
Najednou stála přede mnou, změřila si mne pohledem a pronesla větu: u vás je to příliš jednotvárné, všechno máte za jedna…
Musím říci, že v tu chvíli se mi zatmělo před očima a hlavou mi probíhal jakýsi film a cítil jsem, jak se mi podlamují kolena.
A co říci závěrem? Dávný dětský sen pro někoho možná příliš smělý a možná i drzý se nakonec beze zbytku naplnil. A dokonce jsem po maturitě dostal z vedení školy nabídku, zda bych nechtěl při splnění určitých podmínek na této škole učit.
