Ruská armáda zabila u Nikopolu pět civilistů. Naši „vlastenci“ se z toho radují a čin oslavují

Případní zájemci se na tvorbu našich „vlastenců“ mohou podívat v komentářích na Facebooku České televize nebo CNN Prima News. Původně jsem chtěl do článku některé „vlastenecké“ výtvory, které prý nejsou proruské a jen chtějí mír, vložit. Ale když se člověk brodí žumpou, jednoduše se mu udělá špatně.

Proč mě ale „nějakých“ pět mrtvých a sedm zraněných civilistů u jakéhosi ukrajinského města zajímá?

Město Nikopol se nachází v Dnipropetrovské oblasti a do začátku války v něm žilo přes sto tisíc lidí. Nikopol leží na břehu Dněpru, přesněji na břehu bývalé Kachovské přehrady, jejíž hráz Rusové zničili v červnu 2023, čímž způsobili ekologickou katastrofu a zaplavení oblastí níže po proudu.

Na protějším břehu Dněpru se už nachází okupované území a město Enerhodar a vedle něj Záporožská jaderná elektrárna, která do příchodu „ruského světa“ patřila podle výkonu mezi největší na světě. Nikopol, stejně jako dále po Dněpru nacházející se Cherson, čelí tomu, co je nazýváno lidské safari. Z druhého břehu Rusové posílají FPV drony, jimiž následně útočí na obyčejné civilisty. Jde jednoduše o teror civilního obyvatelstva a součást výcviku ruských operátorů dronů.

Přímo z Nikopolu pochází moje kamarádka Natálie. Před lety se ale kvůli práci přestěhovala na předměstí Kyjeva do města Irpiň. V Kyjevě pak dělala obchodní zástupkyni pro firmu, která dodávala léky do lékáren. Žila úplně obyčejný život.

Začátek války ji zastihl doma v Irpini, což je město sousedící s Bučou, kde ruská armáda masakrovala civilní obyvatelstvo. Natálie mi 25. února 2022 v poledne napsala: „Modli se za nás, prosím.“ Pak už se online neobjevila. Ozvala se mi až 11. března, kdy napsala: „Včera jsme se dostali z pekla, v jakém jsme byli 12 dní. Stříleli na nás. Byli jsme bez elektřiny, vody, tepla a jídla.“

Natálie pak odjela na západní Ukrajinu a kromě práce pomáhala i jako dobrovolnice. Využila svou zkušenost obchodní zástupkyně s léky a pomáhala je dodávat tam, kam bylo zrovna potřeba. Jenže s neustálými leteckými poplachy se jí pořád vracelo těch 12 dní v Irpini. Říká se tomu posttraumatická stresová porucha.

Nakonec z Ukrajiny odjela a nyní žije v západní Evropě na břehu Atlantiku, za což by jí pochopitelně naši „vlastenci“ nadávali do parazitů a že někam přišla kvůli dávkám. Když jsem se jí ptal, proč odjela tak daleko od Ukrajiny, odpověděla mi, že Rusko se na Ukrajině nezastaví. A kdyby šla někam do Polska nebo Pobaltí, tak by to vše mohla zažít znovu. Její slova se už svým způsobem potvrzují, protože nyní ve východním Polsku a Rumunsku a v pobaltských zemích běžně kvílí sirény hlásící nebezpečí ze vzduchu.

Kdyby se ale Natálie vrátila do rodného Nikopolu, klidně v tom autobuse mohla zemřít ona. Naši „vlastenci“ by se pak v internetových diskusích radovali, oslavovali, hýřili by vysmátými smajlíky, u čehož by vysvětlovali, že ji Rusko přišlo jen osvobodit a že Putin chce mír, zatímco za všechno může Západ a Amerika.

A teď už snad čtenář pochopí, proč jsem do článku ty komentáře našich „vlastenců“, kteří prý nejsou proruští a jen chtějí mír, nakonec nedal.