Článek
Sebekriticky přiznám, že zažít to takto tváří v tvář bylo hodně náročné. To, že tam je za veřejnost nějaký pán (byl představen jako zahradník), který se ohání (samozřejmě v duchu ruské propagandy) tím, co Ukrajinci prý dělali po roce 2014 na Donbasu, byť tam sám nikdy nebyl, jak přiznal, to už je taková klasika a člověka to nepřekvapí.
Už asi deset let od našich „vlastenců“ totiž poslouchám, co Ukrajinci prý dělali na Donbasu. Ale když se jich zeptám, jestli tam byli, když vše tak přesně ví, ještě se mezi nimi nenašel nikdo, kdo by tam skutečně v té době byl.
I když názory europoslance za Stačilo! Ondřeje Dostála znám, je to opravdu silný tabák slyšet to naživo, jak vehementně obhajuje a straní ruské vraždící mašinerii, která bere lidem jejich domovy i životy. A o to silnější tabák to je, když jsi ta místa, která Rusové srovnávají se zemí, osobně viděl, nebo když máš spoustu přátel včetně těch ruskojazyčných z Donbasu, co kvůli Putinově válce ze dne na den přišli o svoje dosavadní životy. A pak máš před sebou někoho, kdo tomu obrovskému zlu, které si dělá zálusk i na nás, oddaně pomáhá a jde v podstatě přes mrtvoly.
Připomnělo mi to scénu z filmu Svět podle Daliborka, kde českého neonacistu vzali do Osvětimi a on tam ženě, která přežila Osvětim i holocaust, tvrdil, že to je všechno jinak a že to, co žena zažila na vlastní kůži, se nestalo. Ta paní byla jednoduše v šoku a vůbec nechápala, jak někdo takové věci může vypustit z úst. Cítil jsem se podobně jako ona.
Fotka níže je z roku 2019 z Mariupolu. Za mnou je divadlo, které Rusové o tři roky později vybombardovali a zabili v něm neznámý počet lidí. Mluví se o stovkách, ale přesný počet se nikdo nikdy nedozví. A pak máš před sebou Ondřeje Dostála, který vehementně papouškuje ruskou válečnou propagandu a slouží jako obhájce toho největšího zla, co bere lidem domovy i životy. To si pak říkáš, jak je tohle vůbec možné.
Divadlo v Mariupolu
Když jsem byl v létě 2015 v Doněcké oblasti ve městě Kramatorsk, které Rusové nyní prakticky každodenně ostřelují a vraždí jeho převážně ruskojazyčné obyvatelstvo, přišla k naší skupince neznámá žena a přinesla nám sladkosti. V postsovětských zemích je to takový zvyk, že když někdo o někoho přijde, přinese druhým sladkosti jako takový druh vzpomínky na toho, kdo už není naživu.
Ta žena se jmenovala Stalina Čubenko a byla matkou Stěpana Čubenka, kterého v červenci 2014 mučili a poté zastřelili Moskvou podporovaní tzv. separatisté za to, že měl na batohu modrožlutou stužku. Chlapcovo tělo zmizelo a jeho matka se k němu dostala až v říjnu 2014. V době smrti bylo Stěpanovi 16 let.
Od roku 2015 znám Michaila, který pochází z města Horlivka v Doněcké oblasti. Když v roce 2014 do jeho města přišel tzv. ruský svět, tehdy padesátiletý Michail opustil svůj domov, kde žil celý život, opustil veškerý svůj majetek a jen s osobním zavazadlem začínal život úplně od nuly ve městě Berďansk v Záporožské oblasti.
Michail je pracovník s mládeží a tato profese není nijak závratně placena, obzvlášť na chudé Ukrajině. V Berďansku začínal z ničeho a za osm let si vybudoval nový domov a zázemí. Na konci února 2022 město obsadila ruská armáda a Michail tak znovu vše opouštěl jen s osobním zavazadlem a stal se těsně před šedesátkou uprchlíkem, který přišel o vše, podruhé.
V Kyjevě jsem potkával Natálii, která pracovala ve farmacii (podobně jako Ondřej Dostál, než se stal europoslancem). Natálie pochází z města Nikopol, co leží, resp. leželo na břehu Kachovské přehrady, kterou Rusové vyhodili do vzduchu, čímž zaplavili města níže po proudu včetně Chersonu a způsobili ekologickou katastrofu. I Nikopol se přes Dněpr, jehož druhý břeh je obsazený Rusy, stává prakticky každodenně terčem ruských útoků.
Když jsem Natálii poznal, pracovala v Kyjevě a žila na jeho předměstí, v Irpini. Obyvatelé Irpině, Buči a dalších sousedních obcí zažili masakry civilního obyvatelstva ruskou armádou. Od Natálie jsem poslední zprávu hned po začátku invaze dostal 25. února 2022 večer. Napsala mi, že je v Irpini a abych se za ně modlil. Poté se ozvala 11. března odpoledne. Napsala mi: „Včera jsme se dostali z pekla, v jakém jsme byli dvanáct dní. Stříleli na nás. Byli jsme bez elektřiny, vody, tepla a jídla.“
Nyní Natálie žije v západní Evropě na břehu Atlantiku. Důvod pro to má jednoduchý. Chce být od Rusů co nejdál, jak jen to jde. I když mi o těch dvanácti dnech pekla nikdy detailně nevyprávěla a ani jsem to po ní nechtěl, je jasné, že tohle ji bude provázet do konce života. Natálii je 37 let.
Všichni tři jsou ruskojazyční Ukrajinci, kdy ruština je jejich prvním jazykem. Stalina Čubenko se dokonce v Rusku narodila. Všem třem od Ukrajiny nebo od jejich ukrajinskojazyčných spoluobčanů nikdy nic nehrozilo.
Jejich životy, jaké všichni tři žili, jim vzalo až putinovské Rusko, které prý ale přišlo ruskojazyčné Ukrajince prostřednictvím vraždění, bombardování a vyhánění z domovů zachránit před jakousi ukrajinskou genocidou, jak tvrdí ruská propaganda.
Zajímalo by mě, jestli by Ondřej Dostál těmto lidem do očí řekl, že Putinova válka je preventivní, za vše může Západ a že Putin jen zachraňuje a osvobozuje ruskojazyčné Ukrajince.
Ale to vše má v podstatě jednoduché vysvětlení. Znovu použiji slova bývalého československého ministra zahraničí Jana Masaryka, protože do značné míry platí i na Ondřeje Dostála: „Komunisté nemají ani za mák národní hrdosti. Jsou to otroci Moskvy a ze svého otroctví se radují.“
Odkaz na Máte slovo je zde.
