Článek
V kontextu vlajek si připomeňme zhruba měsíc starý výrok Tomia Okamury. Ten uvedl, že rozvinutí několikametrové ukrajinské vlajky přes Karlův most v Praze bylo zbytečnou provokací Ukrajinců vůči českým občanům.
Když se podíváme do diskusí na sociálních sítích, kde se pohybují naši „vlastenci“, jistě můžeme dát předsedovi SPD za pravdu. Vlajka Ukrajiny některé naše spoluobčany skutečně provokuje a vytáčí je k nepříčetnosti. Proč tomu tak je?
Vlajka Ukrajiny je jednoduše symbolem lásky k vlastní zemi a odvahy se za ni s nasazením života postavit i proti mnohem silnějšímu nepříteli. Je také symbolem nezlomnosti a odhodlání, ale i symbolem velkého utrpení, které na Ukrajinu přineslo našimi „vlastenci“ tolik oslavované Putinovo teroristické Rusko. Vlajka Ukrajiny je jednoduše symbolem hodnot, které jsou našim „vlastencům“ cizí.
Položme si otázku. Jak by se asi naši „vlastenci“, kteří se neustále ohání českými vlajkami a hlásají, že mají Českou republiku na prvním místě, za svou zemi skutečně postavili, kdyby šlo do tuhého.
Vzpomenout můžeme třeba na dobu covidu. Když stát, tehdy reprezentovaný vládou Andreje Babiše, po našich „vlastencích“ chtěl, aby omezili kontakty, nosili roušku, nebo se (nedej bože) nechali očkovat, aby ochránili životy dalších českých občanů, naši „vlastenci“ k tomu přistoupili stylem, že vše bojkotovali, sabotovali a dělali na truc pravý opak.
Vzpomenout také můžeme na dobu energetické krize ihned po začátku ruské invaze, kdy razantně rostly náklady na energie. Když přišla řeč na to, že by se vytápělo na teplotu o pár stupňů nižší, naši „vlastenci“ nadávali a teatrálně vykřikovali, jak pomalu umrznou. To aby se o pár let později pěkně z teplíčka a z gauče radovali, že Ukrajinci jsou v důsledku ruských útoků v tuhých mrazech úplně bez topení, kdy na rozdíl od našich věčně naříkajících „vlastenců“ skutečně mrznou.
Zmínit můžeme i povodně v září 2024, kdy naši „vlastenci“ nejdříve nadávali, že žádné povodně nebudou a vláda jen straší lidi, aby o pár dní později nadávali, že nikdo před povodněmi nevaroval, což prokládali nadáváním, že vláda včetně složek, jako jsou hasiči a armáda, lidem nepomáhá.
Jak by od těchto lidí, kteří na vše jen nadávají, vše bojkotují a sabotují a když jim někdo pomáhá, nadávají, že pomáhá málo, tak jak by od těchto lidí někdo mohl čekat, že se postaví za svoji zemi stejně jako Ukrajinci? Něco takového samozřejmě očekávat nelze. Vlajka Ukrajiny je jednoduše symbolem hodnot, které jsou našim „vlastencům“ cizí a současně jimi pohrdají.
Vlajka Ukrajiny se znakem města Volnovacha
I já mám svou vlajku Ukrajiny. Dostal jsem ji v létě 2019, když jsem navštívil tehdy přifrontové město Volnovacha v Doněcké oblasti.
Vlajku mi dali místní v době, kdy tam probíhala ta údajná genocida obyvatel Donbasu ze strany Ukrajiny, o které tak rádi hovoří naši „vlastenci“, byť ji nikdy neviděli a na Donbasu nikdy nebyli. Ale psali o tom přece na Sputniku a navíc to přišlo v řetězovém e-mailu, tak to musí být pravda!
Nyní ti samí „vlastenci“ samozřejmě píší, že Rusko obyvatele Donbasu přece přišlo osvobodit a zachránit před tou genocidou, která se sice nikdy nekonala, ale nyní ji provádí Rusko tím, že obyvatele Donbasu vraždí, vyhání z domovů a jejich města a vesnice srovnává se zemí. To už našim „vlastencům“ nevadí. Naopak to oslavují. Stejně „osvobozena“ byla i Volnovacha hned v prvních týdnech po začátku plošné ruské války. Jak Volnovacha dopadla po ruském „osvobození“ ukazuje video níže.
Stejný příběh to je i u lidí, kteří mi dali onu vlajku. Je od sester z jedné z přilehlých vesnic. V ní obě ženy žily, jak už to nejen na ukrajinské vesnici bývá, jako velká rodina čítající více generací pospolu.
Z jejich domova ve vesnici na Donbasu, kde ta rodina žila celý život a od Ukrajiny jim nikdy nic nehrozilo, je vyhnala až „osvobozující“ ruská armáda. Ze dne na den tak museli opustit celý svůj dosavadní život i svůj majetek, aby s tím, co naložili do auta, odjeli dál od „osvobozující“ ruské armády.
Zkuste si představit, že byste najednou museli opustit svůj domov a rodiště s myšlenkou, že už se tam třeba nikdy nevrátíte. Nemáte nic. Jen to, co poberete. Váš dům je buď zničený, nebo v něm žijí ruští okupanti, kteří užívají vaše věci. A co nerozkradou, tak zdemolují. Pro naše „vlastence“ je to samozřejmě velká zábava a radují se z toho.
Tehdy se ale nepodařilo odjet všem a prarodiče, které přišla ruská armáda „osvobodit“, tak strávili zhruba půl roku v nechvalně známém ruském „filtračním táboře“ v obci Starobeševe jižně od Doněcku, kde živořili v hrozných podmínkách. Po propuštění se pak prarodiče ještě museli dostat složitě zpátky na Ukrajinu, aby se se svými blízkými setkali zhruba po roce.
Nyní je celá rodina spolu, ale každý večer usínají za zvuku poplachů a s myšlenkou, že ráno už nemusí být naživu. Jedna ze sester má také malého syna, který se narodil rok před začátkem války. Nyní je mu pět a nezná, co to je žít v míru a bezpečí. Nezažil to.
Pro mě je vlajka Ukrajiny i symbolem těchto lidí. A podobných lidí a osudů jsem při svých cestách na Donbas poznal více než dost. A ta vlajka je jedna z mála věcí, co jim zůstala. To ostatní jim už vzalo putinovské Rusko. Já si těchto lidí a jejich vlajky vážím, zatímco naši „vlastenci“ by je pochopitelně nenáviděli a radovali se z jejich utrpení. Pro mě to jsou ale obrovsky silní lidé a mají moji úctu a respekt.
Vzpomínka na Volnovachu
