Článek
Realita? Sparta prohrála v Lyonu 3:0. K postupu jí přitom stačila remíza. Jenže ta nepřišla.
Fanoušci jsou smutní. Možná chvíli. Účast v Evropské lize je přece také úspěch. A hlavně – proč by mělo vedení Sparty něco měnit?
Byla to nešťastná náhoda, že byl vyloučen sparťanský hráč a mužstvo pak muselo hrát v oslabení? Nebo jen další smůla, která Spartu provází už několik zápasů? Nepříjemná situace se dá přece svést na rozhodčího. A tím je problém vyřešen.
Ve vedení Sparty je zřejmě klid. Proč být znepokojený, když výsledky přicházejí tak, jak přicházejí, chyby se vlastně nedělají a všichni mohou doufat, že jejich pozice zůstanou zachovány?
Příznivci Sparty však podobný pocit nemají. A to přesto, že odpustí svému klubu opravdu hodně.
Na koho tedy prohru v Lyonu svalit?
Určitě ne na ředitele Tomáše Rosického. Ten má přece na svědomí příchod talentovaných hráčů, na které dlouhodobě sázel. František Čupr také za prohru nemůže. Vždyť ví, že loajalita k vedení je důležitá, účast v Evropské lize může být považována za dostatečný výsledek a do herního systému přece nemůže zasahovat.
A už vůbec nelze vinit tiskového mluvčího Tomáše Kasíka, jehož úkolem je mimo jiné propagace klubu.
Takže trenér?
Brian Priske je přece renomovaný kouč, který se v minulosti zasloužil o dva mistrovské tituly. Poté Spartu opustil, protože dostal příležitost vést ambicióznější evropský tým, a pochopitelně také za zřejmě vyšší honorář.
Neuspěl. Letná však byla milostivá – nebo snad bezradná? – a přivítala ho zpět s otevřenou náručí.
Jenže očekávané výsledky se nedostavily.
Kdo tedy nese odpovědnost za jeho návrat?
Mluví trenérovi do práce někdo? Nebo má od vedení Sparty bezmeznou důvěru a může o sestavě, taktice i jednotlivých hráčích rozhodovat prakticky bez omezení?
Po prohraném ligovém utkání s Mladou Boleslaví se zdá, že jeho rozhodnutí nikdo příliš neovlivňuje. Není však takové rozhodování někdy podobné sázce v loterii?
Jednou to vyjde, podruhé ne.
Trenér zkrátka sází na hráče. A není to jednoduchá disciplína. Koho postavit do základní sestavy? Komu dát důvěru? Koho nechat na lavičce?
Všichni nominovaní hráči přitom dobře vědí, že jejich finanční odměna není malá a že jsou v klubu proto, aby podávali odpovídající výkony. Když se jim ale zápas nepovede, vždy se nakonec najde nějaké vysvětlení.
Je však omluvitelné, když obránci nebrání, útočníci neútočí, záložníci nepřihrávají a hráči se zbavují míče přihrávkami na stojící spoluhráče?
Proč to tito profesionální hráči dělají?
Je to nezájem? Sabotáž trenérových pokynů? Nebo prostě bezradnost?
Na tyto otázky by měl odpovědět v první řadě trenér. A následně také vedení celého týmu.
Jenže ve Spartě je klid.
Všichni jsou zřejmě se sebou spokojeni a případné neúspěchy se vždy nějak vysvětlí. Jednou je na vině rozhodčí, podruhé smůla, jindy vyloučení hráče. A když už není koho obvinit, může se vždy říct, že fotbal je přece nevyzpytatelný.
Fanoušci Sparty však tento klid nesdílejí.
Remcají, nadávají, smutní, zuří a někteří snad i pláčou.
Jenže je jim to k ničemu.
Ti, kteří nesou za výsledky odpovědnost, jsou totiž v pohodě.
A vedení také.
