Článek
Jednou jsem musela jít na hřiště. Nechtělo se mi, ale musela jsem jít. Mozná jsem už tenkrát tušila, že tam nepatřím…
Byla jsem průměrná, ale spravedlivá a intenzivně přemýšlející. Nevím o žádném svém handicapu, ani o viditelné přednosti. Na hřišti bylo plno lidí, zpočátku jsem věřila, že si zvyknu a najdu tam své uplatnění. Možná jsem měla velké očekávání. Někdy jsem se zasnila a zatoužila po svém vlastním songu.
Adaptovala jsem se dobře. Chytře jsem reagovala na jejich posunky a výzvy. Nezapadala jsem úplně, ale nebyla jsem outsider. Většinu času jsem ale trávila v ústraní. Nosila jsem masku. Ta maska mě vyčerpávala a lidi mě také vyčerpávali. Potřebovala jsem své útočiště, říkejme tomu odpočívadlo.
Z odpočívadla jsem bedlivě sledovala dění okolo sebe. Sledovala jsem chování lidí, jejich vztahovou dynamiku, prohry a vítězství. Osvojila jsem si jejich techniky, pomáhalo mi to přežít na tomto hřišti, protože jsem občas musela odpočívadlo opustit.
Mnohem důležitější pro mě ale bylo uchovat si důstojnost. Dařilo se mi to. Naučila jsem se mistrně kličkovat různými trasami, na odpočívadlo a zpět. Někdy se hřiště změnilo v taneční parket. Já ale nikdy nebyla vyzvána k tanci.
Jednou jsem si řekla, že všechno má svůj konec a že i pobyt na tomto hřišti nebude věčný. Určila jsem si čas, kdy z hřiště odejdu. Čas plynul já se protloukala a fungovala tak, jak se má. Časem jsem zjistila, že pro uchování důstojnosti a páteře musím změnit postoj. Prezentovala jsem svou osamělost jako svobodnou volbu a nezávislost.
A tak jsem si nasadila jinou masku, která mě vyčerpávala. Čas plynul, já stárla a pomalu se blížil čas mého odchodu.
Zrovna jsem seděla na svém odpočívadle, když přišel. Já byla vyčerpaná ze hry a z něho ještě víc. Masku jsem ale nesundala. Ten kluk se trápil. A já spravedlivá a přemýšlející dívka, jsem mu chtěla pomoct.
Snažila jsem se, i když mě to vyčerpávalo. Hráli jsme hru s maskami. Ani jsem nevěděla, jestli jsem s tím klukem ráda. Ale chtěla jsem mít skutečnou interakci a kontakt s člověkem. Zatoužila po svém vlastním songu.
Ten kluk se ale zdržel jen chviličku. Měl zlé oči jen pro mě. Ale já to nechtěla vidět, chtěla jsem svůj song. Nechal mě s noži v zádech a odešel. Když jsem se otočila a řekla „teče mi krev“, neodpověděl. Nepomohl, neomluvil se.
Jako raněné zvíře jsem se odplazila do jiné části hřiště, abych se léčila potají, bez lidí a publika. Bolest byla převeliká.
Už jsem ho nikdy nechtěla vidět, chtěla jsem tuto etapu přeskočit co nejrychleji. Ale beztak jsem nechtěla věřit, že by to takhle mělo skončit. Bez jediného promiň. Bez opravdové lítosti. Bez toho, aby mě skutečně viděl.
Lidé na tom hřišti mě brali jako sloup nebo jako spolehlivou spoluhráčku v každodenních úkonech. Nikomu jsem nikdy nestála za song. Ani za jedno promiň. Moje duše prošla peklem. Ne kvůli lásce ani kvůli tomu chlapci, ale kvůli podmínkám na hřišti.
Toho chlapce ale přesto vídala. Nevyhledávala jsem ho, ani on mě, ale okolnosti to způsobily. A tak se moje trápení prodloužilo a společně s ním rostla i naděje, že budu mít svůj song.
Jenže ten chlapec měl zlé oči jen pro mě a dost nelásky ke mě a já svůj song nikdy nedostala.
Rozpomněla jsem se na čas svého odchodu z hřiště. A tak jsem chtěla jít pryč.
Ale nepustili mě.
Musela jsem zůstat. Raněná a promarněná. Stárla jsem a rostla. Byla jsem silnější, chápala jsem podmínky hry a porozuměla jejich pravidlům, ale neúčastnila jsem se.
Kladla jsem otázky a postupně mi přicházely odpovědi. Uplynuly roky a mě se odhalily věci. Smířila jsem se s prohrou.
Ale pravidla své konkrétní hry jsem nikdy plně nepochopila. Stále jsem byla v ústraní, na svém odpočívadle. Trávila svůj čas na hřišti s větší péčí o sebe. Pečovala jsem o sebe.
Z masek už jsem byla unavená. A pochopila jsem, že se vzrůstajícím věkem už je nepotřebuju tak často. Dovolila jsem si žít bez masky i mezi lidma. Ale neříkala jsem jim o sobě všechno.
Přišel další. Už dávno jsem nebyla mladá. On si na hřišti vedl dobře. Jezdil se svou károu po hřišti sem a tam. Byl úspěšný a měl masku. Strávili jsme spolu jen krátký čas.
Ten muž byl unavený, já taky. Ale měli jsme dost sil nosit masky a hrát hry. Čekala jsem na správnou větu nebo otázku, která by mě přiměla sundat masku. Muž se k tomu ale nikdy neměl.
A tak jsem se zeptala. Položila jsem jednu nebo dvě opravdové otázky. Muž ale nastartoval káru a odjel, aby zase přijel s maskou.
A tak jsem řekla NE. A muž odjel nadobro. Strávili spolu jen malý, krátký čas.
Asi bys chtěl vědět, jak to se mnou dopadlo? Jestli se ze mě stala moudrá stařena, nebo alkoholička?
Odsoudil bys mě? Vytknul bys mi, že jsem se nesnažila dost?
Na svůj konec stále ještě čekám…
A co ty?
Jaký je tvůj pobyt na hřišti?
Trefil jsi branku?
Dostal jsi medaili?
Nebo jsi usnul na střídačce?
