Článek
Mládí je krásné a kruté
Je nemilosrdné, zvědavé a nekonečně ambiciózní. Tenkrát jsem věřila ve spravedlnost a v dobro.
Věřila jsem v krásu.
Ta je jistě nejdůležitější.
Krásný člověk má otevřený dveře do všech koutů na světě.
Alespoň já jsem si to tenkrát myslela. Taky jsem se považovala za krásnou.
Často jsem se potichu poměřovala se svými kamarádkami. Zda jsou dost hezké a jestli si jich všimne nějaký kluk.
Potřebovala jsem si dokázat, že skutečně žiju. A že mám cestu vydlážděnou až do svého nejlepšího snu z MTV.
A to naprosto bez snahy a námahy.
Já a moje kamarádky jsme chtěli všechno naprosto nestydatě a bez výčitek. Často jsme se dohadovali.
Kdo se kdy vdá a kolik bude mít dětí.
Žili jsme bez strachu a nárokovali jsme si všechno, co jsme chtěli.
Byli jsme mladé a bláznivé. Chtěli jsme všechno a bylo to v pořádku.
Protože jsme byly mladé. A na pravdu a vážné věci byl ještě čas.
Nepamatuji si, kdy se to stalo.
Možná s prvními měsíčky…
Dostala jsem strach.
Jsem přesvědčená, že mládí je kruté a nesmírně těžké.
Něco se mi stalo. Něco ve mně se změnilo.
Možná jsem pravdu prohlédla příliš brzo a příliš snadno jsem se vzdala.
Strach mě svíral a iluze se hroutily, jako domeček z karet.
Zodpovědnost mě ochromovala. Udělala mě predčasně starou.
Hlava mi ztěžkla a já se začala obávat o svou budoucnost.
Neuměla jsem se už oddat životu a jen tak mu důvěřovat.
Radost se vytratila. Naivita ještě chvilku zůstala, ale byla tichá a stála v pozadí. Myslela jsem si že je to naděje a zdravé sebevědomí.
Kamarádky se mi vzdálily a já je nechala ať jdou. Pochopila jsem že naše životní linky se rozdělují.
Zůstala jsem sama a to je velmi smutné pro 14ti letou holku.
Zjistila jsem, že samota mi nevadí. A bylo to strašidelné. Smutek mě obklopil a strach mě svíral.
Možná jsem si nasadila masku už jako dítě. Protože celý ten proces stažení se do samoty byl tak přirozený a přesto bytostně bolestný.
Šťastní lidé mě děsí. Usmívat se za každou cenu a s každým dobře vycházet.
Nikdy bych nemohla nosit masku šťastného člověka. Každý by to prokoukl a já nejsem tak dobrá herečka.
Já si zvolila masku ženy, která zná život a polibek.
Sem tam jsem si postěžovala, že vztahy mě nikdy neudělaly šťastnou.
Beze slov jsem lidem do hlavy vložila myšlenku, že jsem si vytrpěla dost.
Nazpět jsem dostala tiché uznání.
Co na tom záleželo že jsem lhala?
Ale byla jsem příliš mladá na to, abych dělala předčasná a definitivní rozhodnutí, zůstat svobodná napořád.
Nemohla jsem vzít lidem jejich chuť a právo, do někoho si rýpnout aby si vyléčili své komplexy.
Vznikly by jen zbytečné třenice.
Masku jsem s narůstajícím věkem vyměnila za jinou.
Není pěkné, když žena po čtyřicítce čeká stále na svou první pusu.
Zvolila jsem masku ženy, která si svou samotu dobrovolně vybrala.
To ale nebyla pravda a já to věděla. Na svou pusu čekám potichu a tajně.
Skutečnost je taková, že jsem nikdy nezažila ani základní mezilidský kontakt.
Nikdy mě nikdo nechytil za ruku.
Pokud bych měla otevřít účetní knihu intimností, bylo by tam zhruba toto:
Třicet pus souvisejících se sexuální předehrou,
Nula spontánních polibků
Zhruba 20 sexů
Nula rande
Nula vyznání lásky
Nula upřímné náklonnosti
A jedno objetí
Taková je moje životní nemilosrdná bilance.
Uvědomila jsem si že být stará panna v mládí je naděje. Tu už teď nemám… Je mi 44 let.
Bolí to.
Protože jediné, pro co jsem se narodila a dýchala, byla láska, kterou jsem nikdy neměla.
